Podivná hodnověrnost.

Se staronovou novinkou průkazné věrnosti stranickým ideálům pro kandidáty do poslanecké Sněmovny za hnutí ANO přichází i Andrej Babiš. Zřejmě se chce dopředu pojistit, že po případně úspěšných volbách se mu poslanci za toto hnutí nerozkutálejí jinam, než odkud byli voleni a neotočí předvolební sliby.

Nic nového pod sluncem, obdobné obavy měl i Vít Bárta z Věcí veřejných před minulými volbami, kdy po úspěšném pouličním sběru členské základy asi tušil, že se opravdu jedná o sesbírání něčeho co je hodně různorodé a hlavně chtivé a nějaká strana a její program, za který kandidovali do Sněmovny, skončilo až na místě posledním. Na stole se objevil „Etický kodex VV“, který měl zavázat poslance této strany k jakési podivné loajalitě. Dokonce pod sankční pokutou a ne malou. Jak se postupně vnucená loajalita vyvíjela a jak vše dopadlo dnes velmi dobře víme. Ostudou a absolutním krachem VV, ke kterému právě velmi výrazně napomohl slavný etický kodex.

Jdeme do nových voleb, politici se snaží přesvědčovat jen o tom nejlepším, s čím právě jejich strana jde na politický trh, ale jak to vypadá sami nevěří tomu, co se snaží voličům naservírovat. Tomu, že jejich návrhy jimi navržení kandidáti budou vůbec ve Sněmovně podporovat a možná jestli vůbec po volbách u těchto stran zůstanou. Poznatek z doby prudkého startu do politiky VV a jejich strmého pádu do politického smetiště do značné míry znejistil i ostatní strany.

Strany hledají způsob, jak si zajistit a zavázat své poslance aby to, co bylo v programech jejich stran, bylo i pravdou při prosazování ve Sněmovně. Asi ne dobré zkušenosti měla i ODS, která vyrukovala - po ostudách a morálních poklescích z minulého období - jako první s etickým kodexem poslanců své strany. To v době, kdy se ještě nevědělo to, co postupně následovalo. Politická bída a morální ubohost na pokračování, kdy nějaký etický kodex nic nezachrání.

Jenže obavu má i hnutí ANO, které má slušně nakročeno k dobrým volebním výsledkům. Obavu z přístupu jeho zástupců ve Sněmovně. Asi z toho, že co je před volbami, nemusí být pravdou po volbách. Andrej Babiš má – po známých zkušenostech z České politiky, ale hlavně české poslanecké povahy – vážné obavy. Mohl by se dostat do podivného světla jím řečných znalostí poměru v Česku a současně neznalosti lidí, které se snaží prosadit na řešení těchto problémů. Bojí se jejich případných útěků a nemravných úletů a začal spisovat podivné desatero, které nic neřeší a on to velmi dobře ví.

Je pravda, že smrtelník si může být v životě absolutně jistý jen v jednom případě – svoji smrtí. Je to vždy jen otázka času. Že by něco zcela podobného platilo o politických stranách, které se snaží pouze vlastní smrt oddálit podpisem nějakých nesmyslných prohlášení svých budoucích poslanců? 

To pro voliče nevyznívá hodnověrně a důvěryhodně, když některé strany dopředu neskrývají obavy z možného povolebního osudu svých stran za přispění poslanců, o kterých všeobecně pochybují a tím dokazují, že nevěří sami sobě. Čemu má potom věřit volič?