Patová situace.

Nic jiného jsem na svůj příspěvek  „Zvony a umíráčky“ nečekal. Politické souznění a současně polický  pat,  bývalých představitelů ODS a ČSSD,  jsem samozřejmě čekal.

Zcela záměrně jsem do hry vloudil „občany“, jejichž tvrzení o správnosti nastavených politických slibů se zdály být - ve své době – něčím, ale hlavně  tím, čím si byli  oni před veřejností zcela jistí. A najednou? Najednou politicko – bafuňářská realita, nedej Bože korupce. To snad ne! Tvrzení proti tvrzení, anebo upozornění na tvrzení z minulosti, známé jako tržní mechechemechanismus?

Jeden polský pán napsal kdysi něco o psychologii myšlení, v podobě dokonale vyjádřeného systému vystřeleného šípu, který  nikdy nezasáhne myšlený cíl. Z jeho hlavy to není, ale předpoklad zásahu je stejný. Nikdy. Stačí rozfázovat let a je vystaráno.

Jak ale rozfázovat, či přifázovat to, co se nyní děje? Kam letíme?

Pokud bych dal na reakce vůči mým blogům a hlavně jejich kritikům – nikam.

Co mně k tomu vede? Jedno. Jedni a ti samí, dle aktuální úspěšnosti na trhu s blbostí, kritizují jedno a to samé, aniž si uvědomují, že jejich blbost je známá a šíp letí. Názorová hladina na blog a její účinnost ztrácejí potřebné kvality. Kritici se dostávají do pasti vlastní minulosti.

Proto jsem si dovolil dát dohromady zhrzelé předsedy superstran, kdy se před volbami psalo o každém zvlášť a po volbách je to o něčem jiném.

Kde jsou vyhranění blogeři – hlavně diskutéři - schopní reálného argumentu? Jestli ti samí píší o tom samém v jiné argumentaci, je to  samé, jako s vystřeleným šípem. Nedoletí, bohužel uškodí sami sobě.

Anebo doletí. Tím, že na jednu věc mají zcela odlišné názory dané dobou, která jim vyhovuje. Dostávají se do pozice jedné paní, která vždy jen povídá, aniž ví o čem.