Panelákový nebožtík.

Lidé si přejí umírat doma, odhalil unikátní průzkum. Nakonec kdo by si nepřál zemřít v kruhu svých blízkých.

Jenže na tento způsob umírání jsme si dávno odvykli a navíc doba a prostředí, ve které to bylo zcela normální,  jsou dávno pryč. Ale proč ne. Zvyknout se dá a jde jen o to, v jakém domácím prostředí.

Na vesnicích a v některých rodinách se tak děje do dnešních dnů. Straší lidé bývají většinou na výměnku, kde je o ně - do konce jejichž života - pečováno. Pečováno se vší důstojností a úctou, ke které samozřejmě patří i jistý ohled na jejich osobu a hlavně klid. Jinými slovy jsou umístěni na místě, kde jsou v klidu a ne jako exemplář na výstavě, kdy by kdokoliv, kdo navštíví rodinu umírajícího, musel navštívit i vlastního umírajícího. On si to totiž v mnohých případech nepřeje. V rodinných domech prostě – pokud to rodina připustí – zemřít lze se vší úctou k umírajícímu i s ohledem na pozůstalé. Horší v rodinách, bydlících v bytových domech.

Zde to s důstojností umírání je poněkud odlišné. Těžko se hledá samostatný prostor a když už, tak nebožtík je vystavován jako exemplář někde v muzeu. Soukromý prostor se velmi těžko hledá – není kde.

Je možná statistickou pravdou, že zemřít doma by si přálo 78 procent lidí a 88 procent je také ochotno se o své blízké postarat.

Ale je také k zamyšlení, kdy vlastně začínáme umírat bez potřeby bezprostřední lékařské pomoci.

Ono totiž i dříve, kdy lidé umírali doma, se v době největší krize volal lékař a většinou byl umírající pacient převezen do nemocnice. Důvod zcela jednoduchý – rodina chtěla aby její příslušník dále žil a nebyla schopna, tak jako přivolaný lékař - řešit problém doma.

On ten průzkum a následná statistika také mohou být zbožným přáním a otcem nové myšlenky. Tou může být nedostatečná možnost finanční podpory státu zařízení, kde povětšinou lidé umírají. Na druhé straně jde jo to, jak by byly hrazeny náklady hospicových týmů, jejichž členem je i lékař a které jsou schopny se i doma  postarat o umírajícího.

Dle všeho nejde o nic, jako donedávna kritizované domácí porody. Možná o nadstandard. Porod doma za 200 tisíc korun, ale ten netrvá tak dlouho. Kolikpak umírání doma, které může být poněkud delší a tím náklady daleko vyšší? Zcela určitě i pro rodinu.

Ano, někteří lidé jsou ochotni se do péče o umírající blízkých zapojit, osmina lidí by to ale nedokázala. Důvodem je, že by to psychicky nezvládli. A pokud by to zvládli psychicky budou mít před sebou ještě jedno zvládání. Finanční a všichni, bez rozdílu.

Co je ale nejpikantnější, je opuštění rodného místa při úmrtí. Zatímco z rodinném domku je nebožtík důstojně převezen do márnice, z paneláku je vytažen v mnohých případech v černém igelitovém pytli jako odpadky a při cestě s výtahem se může ještě postavit na rodnou hroudu – tedy na podlahu výtahu. Jinak se tam nevleze a kdo by ho snášel z osmého patra po schodech.

Ale i tak končí cesty nebožtíka – ten panelový to má ovšem ve všech ohledech poněkud méně důstojné a to možná i proto, že umíral doma.

Je ale pravděpodobné, že průzkum se u nich a jejich rodin neprováděl, jen se všeobecně uplatňuje – což je skutečně unikátní.