Otrokářství nejvyšším stadiem demokracie?

Poněkud rozpačitě působí sem tam zveřejněné poznatky o nedůstojném zacházení se zaměstnanci, nemající daleko k pracovnímu vztahu otrokář – otrok.

Poslední perličkou je zveřejnění tohoto poznatku z Plzně, kde v poslušnosti - ke zmíněnému vztahu, bylo údajně donuceno 150 rumunských dělníků. Zní vše skoro neuvěřitelně, oproti tomu nic nového pod sluncem.

Neděje se jen u nás, děje se v celém Světě. Překvapení se nekoná a jen hluchý a slepý by mohl mluvit o opaku.

Ony podobné prožitky vzácného vztahu měli i „naši“ občané –  ve s námi sousedících státech. Vidina výdělku v ekonomicky silné zemi je přes jejich naivní kalkulaci dovedla tam, kam dovedla. Do zvláštního pracovně právního vztahu. Pomalu ale jistě zjistili, že sice přepočteným kurzem peněz dosáhnou pohádkových výdělků, ale neuvědomili si  že tam, kam se za snem vydali, musí také nějakou dobu žít.

A zde nastal kámen úrazu. Vydělali, ale bohužel museli i utratit. V mnoha případech zjistili, že vztah výdělku a nutné obživy a nějakého bydlení se začíná bortit. Jejich sny se dostaly do ztráty, v mnoha případech i krajnosti.

O tom všem by mohli mluvit hlavně naši lesní dělníci, kteří obalamucení vidinou rychlého zbohatnutí, se v minulosti vydali za prací do Německa a Rakouska. Dopadli jak dopadli, jejich ubytováním byl mnohdy vyřazený starý ležácký sud, volně pohozený v přírodě – kde se dokonce muselo platit nájemné. Výsledek? Sice vydělali, ale okamžitě vrátili svému „zaměstnavateli“ v jiné podobě. Jediné, co je mohlo držet nad vrcholnou lidskou potupou, byla blízkost a celkem bezproblémová návratnost „domů“.

Bohužel, v mnoha u nás - současných popisovaných případech - tomu tak není ani náhodou. Takto zaměstnaní zjišťují, že na cestu domů si nevydělali a nikdo jim zadarmo nic nedá.

Tržní mechanizmus zařídil své a způsobem svého uplatňování nemá daleko od otrokářství, jako vrcholného stadia demokracie.