Neposlušné děti.

Doma musí kamarádit jen se svolením rodičů, venku s kýmkoliv. Navíc, když rodiče mají vzájemně mezi sebou naoko nepřekonatelné bariéry. Hra je hra, dětem se přece nebrání.

Nejiná hra je v politice. Na půdě Parlamentu a Senátu se nepřipouští přátelské hry politických stran vzájemně rozdílných postojů – alespoň doposud tomu tak je. Vystupují navzájem až okatě ostře. Oproti tomu jejich děti – politici na komunální úrovni, se chovají úplně odlišně. Proč si nepohrát s někým, kdo je mi kamarád? Děti – komunální politici – přece nemohou za své rodiče zabydlené až tak vysoko, že se vzájemně osočují a málem dokonce nenávidí.

Jak rodič – strana - tak i její děti, na všech úrovních, si i přesto velmi dobře hrají a dokonce rozumějí. Mají jedno velmi významné pojítko. Politické uplatnění přetavené do osobních zisků bez ohledu kdo s kým – to přece nehraje roli. Vše je jen politická hra.

Již není řeč o politických přeběhlících, ale o systému, který je výsměchem slov slibů voličům a jejich skutečného naplnění.

Vše dokazuje jen jedno – ať zvítězí ve volbách Petr nebo Pavel – nic se absolutně nezmění. Vše je následně – ani ne s odstupem potřebného času k zapomnění - se vším všudy dokonale přefiltrováno přes prkenice politiků. Všech.

Kdo vlastně vládne nevíme, zato dokonale víme co vládne. Osobní ambice, touha po moci – řádně podložené osobními požitky. Poslušnost – neposlušnost, ale hlavně dle starého rčení „Jablko daleko od stromu nepadá“.