Někdo prochodí, někdo prosedí.

Jedno mají společné. Finanční prospěch, ovšem velmi odlišný. Jedni za dva, druzí za třicetkrát dva. Nejméně.

Lidem, pobírající dávky existenčního minima, spočívající v minimální hranici příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití, stačí jedno.

Odpracovat na místně příslušném obecním, či městském úřadě pár hodin veřejně prospěšných prací a je vystaráno. Finanční prostředky do výše životního minima, znamenající minimální hranici peněžních prostředků k zajištění výživy a ostatních základních potřeb, jsou zajištěny. Jedno je ale těžce zjistitelné.

Hodnota odpracování ve vztahu k finanční dávce. Práci nikdo nekontroluje a ani se není čemu divit. Z cizího (státního) krev neteče a proč se dostávat v mnoha případech do osobních konfliktů. Vše probíhá velmi jednoduše. Ráno si „pracovníci“ vyfasují nářadí a s písní na rtech a úsměvem na tváři vyrazí do ulic, konat domnělou práci. Po ukončení „práce“ mnohdy ani nepřijdou na výchozí stanovisko a je celkem běžné že nazpět nepřinesou ani to, co jim bylo na výkon práce svěřeno. Ale stačí to, na peníze je nárok. Práce je většinou prochozena, bez jakéhokoliv obecného prospěchu. Samozřejmě nelze paušalizovat.

Máme ovšem ještě další lidi, na nějakých existenčních dávkách nezávislých, stylem práce silně připomínající ty závislé. Poslance, senátory, politiky .. . Je to pracovní výkonnost a její následná kontrola.

„Pracovníci“ ve sněmovních a politických firmách mají jednu výhodu. Mohou u výkonu „práce“ pohodlně sedět. Chození je příjemným zpestřením pro plky, případně gurmánské požitky za laciný peníz. Super výhodou jejich „práce“ je absolutní volnost docházky. Nikdo nekontroluje nástup, odchod již vůbec ne. Mnohdy není koho.

Problém je v tom, že jejich povinností není jen starost sama o sebe, ale o stát, který se nachází v existenčním minimu. Nezájem, kamufláž a nebo se zařazování do skupiny existencí nepostižitelnou, dále nic zajímající?

Z pohledu státu je trochu silná káva co prochodíme, odsedíme a přitom to nazýváme prací.

Nebo toto vše je vize její budoucnosti?