Nejdražší obraz na světě, bohužel destruovaný.

Tak nějak lze vyhodnotit kajícné řeči pana Jiřího Paroubka, ohledně vítězné porážky v parlamentních volbách.

Něco na tom bude. Obraz jeho strany prezentovaný jeho osobou, jako lídra, dostal opravdu na frak. Jak jinak, než že všichni za to mohou a hlavně media – nakloněná napravo a s pravicí synchronizující.

Jeden si klade otázku, proč media nesynchronizovala s levicí? Ve své podstatě je většina lidí levicového smyšlení, ale proč se tato skutečnost neprojevila ve volbách ku prospěchu levice? Odpověď celkem jednoduchá, vyplývající  z reakce na obraz jejího lídra.

On se totiž v předvolební kampani nechoval jako levicově založený, pouze o tom velmi nahlas mluvil. Těžko volič mohl uvěřit člověku, který kázal vodu a pil víno. V jaké podobě ví on sám nejlíp a to byla voda na mlýn i pro média. Jednou věrnost až za hrob, pokračující láskou k rozvodu, podruhé pracovní montérky, které si nemůže dovolit každý – snad jen představitel levicové strany … jednou tak, podruhé levý opak. Co si z toho lidé, jež chtěl zastupovat, měli vybrat? Vše dopadlo, jak se dalo očekávat a očekával snad i on sám.

Paradoxní je jeho konstatování ohledně předvolební situaci na Slovensku. Robert Fico sice není Jiří Paroubek, ale bohužel chování jeho strany je hodně podobné. Víno – voda, jako v Česku a zřejmě shodný předpoklad vítězné prohry.

Nevím jak bude po volbách, v případě neúspěchu, mluvit pan Robert Fico. Možná si vezme příklad z pana Paroubka a bude mluvit rovněž o destruovaném obrazu svém a synchronizaci médií s pravicí.

Pravda je ovšem trochu jinde. Rozpor mezi levicovým smýšlením a pravicovým chováním. Obrazy nikdo nedestruoval, sami si je vlastní hloupostí trpělivě přebarvovali až k jejich neprodejnosti na trhu voličské přízně.

Nejdražší obrazy, které jsou k ničemu i vetešníkovi.