Návrat ke starým pořádkům nehrozí.

Český volič není hloupý a dokáže si patřičně vybírat. Hlavně mezi zajištěným a povinným.

Pěkný náznak moderní agitace v době svého vzniku a poplatný své době – rok 1952 -  byl v pohádce „Pyšná princezna“ v podobě slibu pana krále chytré babičce. „Zruším daně, zajistím práci a svobodu“.

Jak to dopadlo v pohádce po naplnění slibu nevíme, jak to dopadlo s propagací v reálném režimu bývalé ČSR víme. To pohádka nebyla, nýbrž holá realita. Jedno v myslích lidí se dochovalo do dnešních dnů. Zajištění všeho, nač si vzpomenou. Systém natažené ruky jako by překonal všechna údobí a úskalí a stal se novodobou nemocí, léčitelnou pouze státem. Potřebujeme – dej!

Jenže od milé pohádky a ekonomické pohádky v minulé režimu se hodně změnilo.

On ten minulý režim k zajištěnému něco vyžadoval – podíl každého, způsobem nařízené povinnosti pracovat. To byl podstatný rozdíl oproti dnešní době.

Zajistit práci samozřejmě ano, pracovat pouze pokud budu chtít. Nemusím, mám zajištěnou svobodu.

Proč bych volil něco, co bylo typickým znakem předlistopadového režimu  – nesvoboda v přístupu k práci? Záměrně nemluvím o svobodě slova – ta ještě nikoho neuživila.

Dnes můžeme všechno - dokonce nepracovat a dobře se mít, jen umět a chtít. Je to zcela jiná etapa vývoje společnosti a těžko kdo by dal hlas politické straně, která  - nedej bože – měla v programu povinnost pracovat.

To bylo. Z lidské přirozenosti mít se dobře i bez vlastního přičinění, nějaké politické návraty starých pořádků rozhodně nehrozí. Český volič přece není hloupý.