Klonované poklady.

„Děti a nahoře, nad tabulí, visí fotografie našeho pana prezidenta.“ Tak nějak, mimo jiné začíná první seznamování dětí s vybavením třídy. Je to on, i když na první pohled není o originálu obličeje sebemenší pochybnost?

Opravdu? Kdo zcela s určitostí může posoudit originál a vyvrátit jakékoliv pochybnosti? Soudní znalec - od toho je. Jeho slovo, doložené posudkovým textem s kulatým razítkem by mělo být rovněž nezpochybnitelným důkazem. Opravdu?

Tak to jsme si mohli doposud myslet, ovšem zákon o soudních znalcích čtyřicet roků starý, mluví o něčem úplně jiném. Soudní znalec může naznávat co se mu zlíbí, poněvadž i možná nepravda jeho posudku je posudkem a on je prakticky nepostižitelný.

Skutečnost, která se stala velmi zajímavým podnikatelským záměrem pro velmi úzký okruh lidí. Propojení znalce se šikovným podnikatelem, majícím schopnosti udělat „klonované“ potomky různých uměleckých výtvorů a nejen jich, může vynášet až neskutečné finanční požitky.

Kolik máme dvojích originálů snad nikdo neví. Oči by byly otevřeny až nepřiměřeně dokořán ne u těch, kteří prodali, případně dali jako „hodnotnou“ zástavu s Božím požehnáním znalců, ale u těch, kteří koupili, případně vzali do zástavy jako protihodnotu klony.

Není tomu tak dávno, co „některé“ banky s „hrůzou“ zjistily, že v trezorech jsou zaručeně pravá sklíčka - coby drahé kameny, kočičí zlato – coby n karátové …. a dost možná obrazy, šperky, sochy.., vše coby pravé. Jedno mají společné. Pravděpodobnost nepravosti s certifikátem pravosti, vydaným soudním znalcem.

Je pozoruhodné, jakým způsobem dokážeme rozšiřovat „bohatství“ velmi zajímavým „totalitním“ zákonem. Zřejmě vyhovujícím.

A k úvodu? Fotografie pana prezidenta je určitě pravá a nejedná se o hodnotovou vzácnost, pouze vzácnější věci mohou být i nepravé. I přesto všechno bychom mohli mít prezidenty dva. Jednoho skutečného a druhého soudním znalcem posouzeného. Otázka dle čeho. Nemožné? Ne! Bohužel možné a nepostižitelné. To ví velmi dobře i pan prezident. Ten pravý.