Důchodové a sociální (ne)ticho. Prozatímní?

Rádiové známe z vojenské historie. Důvodem byl útok, kdy útočící strana těsně před jeho vlastním provedením – hlavně v letectví – vypnula veškerá vzájemná spojení útočníků. To kvůli riziku prozrazení.

Jak je to s naší důchodovou a sociální reformou, tak trochu to vojenské elektronické ticho připomínající?

Není divu, že současná – polistopadová generace, generace věku do čtyřiceti let hledá důvod proč právě oni mají být nějakým způsobem finančně postižení. Na druhé straně generace po čtyřicátém roku věku se diví, proč to všechno a proč nastupující generace oplývá názory, jakými oplývá.

Spojovat a rozdělovat mohou společné zájmy, ovlivněné nespolečnými finančními prostředky, vloženými do sítě, zvané sociální politika státu. Sítě velmi řídké, ovšem hustě protkané děrami, které stát do neuvěřitelných rozměrů vědomě připouštěl.

Řeč je o výdělku, běžně braném a výdělku, započítávaném do sociálního systému. Všeobecně - důchody nevyjímaje.

Kdo z polistopadových  „zaměstnaných“ přizná, že z výdělku například dvacet tisíc korun, je daňově a sociálně přiznaných deset tisíc a zbytek jde na „keš“  jich a jejich zaměstnavatelů - s tichým souhlasem státu, v podobě sociálního ticha?

Jak si takto zaměstnaní představují svoje důchody, když dopředu (možná proti své vůli a z nutnosti) si musí být vědomí, že když něco neodvedou, nemají na nic nárok? To zatím není řeč o těch, kteří ze svoji vůle odporu k práci se spoléhají na zázraky, v podobě zlatého osla Česka.

Co je prozatímní a co bude skutečné?

To se již dnes velmi dobře ví. Prozatímně - s úsměvným nadhledem politiků, toho moc nebude, ve skutečnosti vůbec nic. Nelze vyprášit pytel od mouky, která v něm nikdy nebyla.

Jak to bude s prozatímností zatím nevíme, co se dá očekávat asi víme. Důchodové a sociální neticho. Vše je jen otázkou času, kdy sociální pelešení státu občan pozná na vlastní kůži. S uznalým klidem sice pozdního, ale nepřekvapujícího poznání.