Důchodci pohledem chladnokrevného matematika.

Veřejnost byla seznámena se záměrem zvýšení věkové hranice odchodu do důchodu. Strohé,výmluvné.

Toto sdělení nutí k hlubšímu zamyšlení nejen proto,co vede k takovému záměru,ale také proto,co nastane,případně může nastat s jeho realizací.

V současnosti,ale i v dohledné budoucnosti,se mohou rozdělit občané dosahující důchodového věku a tím i odcházející do důchodu,do dvou základních skupin. K první skupině se řadí ti,kteří celý život poctivě pracovali a na důchod si vydělali,ke druhé ti,kteří jsou pravým opakem. Ti první jsou prací opotřebeni,bez rozdílu povolání,ti druzí jsou práce neznalí a neopotřebeni. O jejich povolání nemůže být ani zmínky,to si někteří již nepamatují. Jediné jejich opotřebení snad mohlo vzniknout vlivem prostředí a nadměrných požitků,které si první skupina nemohla dovolit. Měla prostě vztah k práci,jako základnímu předpokladu pro následné požitky. Bohužel poctivě vydělané peníze tyto neumožňují.

Základní rozdělení vede k rozvaze co dál. Zde nastupuje chladný kalkul ministra práce a sociálních věcí pana Petra Nečase. Matematika s předvídavostí v sobě nezapře. V čem zřejmě  problém spočívá? Možná v rozdílu výše důchodu a různých typů sociálních dávek pro podporu v nezaměstnanosti,případně jiná sociální zabezpečení.

Je to celkem poctivé,jeho ústy řečeno,věková hranice úmrtnosti se zvyšuje. Připadne to trochu jako blamáž s průměrným výdělkem. O co jde? Panu ministrovi musí být jasné,že zaměstnanost těchto občanů,i při stanovení vyšší věkové hranice odchodu do důchodu,bude na stejné úrovni,jako je tomu doposud. Ztrátou času je zdůvodňování proč. Je ale zcela jasné,že vyšší věková hranice odchodu do důchodu přinese značně snížené výdaje státu,než při hranici nižší. Proč? Různé typy dávek se nemohou vyrovnat výši důchodu,o valorizaci nemluvě. Takže zaměstnanost těchto občanů jako doposud,při nižších nákladech na jejich zabezpečení. Úspora tak zvaných mandatorních výdajů jednoznačná. Následek? Snížení kupní síly těchto občanů a jejich postupné vymisťování na okraj společnosti.

Pokud tomu tak nebude,děkujme všem svatým a hlavně našim představitelům za možnost seberealizace při budování naší asociálně rozvinuté společnosti. Anebo ne? Dovedu si živě představit první skupinu občanů poctivě pracujících. Vrkající sekretářku ředitele,učitele tělocviku který nemůže popadnout dech,úředníka,kterému se třesou ruce,policajta vojáka a hasiče,kteří s radostí a nadšením absolovují testy zdatnosti nutné pro další výkon povolání,horníka,který s veselou myslí nastupuje do podzemí. Pro tuto skupinu může být uplatněno tak zvané pracovní tóčo,které spočívá v postupném převedení na jiný druh práce,odpovídající věku a schopnostem. Tak například horník může pracovně skončit jako placená chůva,úředník jako cukřenka v pekařství. Ti nejvíce postižení by mohli sloužit jako otopná tělesa. Vždyť 34 stupňů Celsia není zanedbatelných a i léků proti horečce netřeba. Čím vyšší teplota,tím vyšší užitek pro společnost. Prostě využití do mrtě. Dovedu si ale také živě představit občany té druhé skupiny,pendlující mezi úřadem práce,poštou a povzbuzovacími (občerstvovacími) stanicemi. Těch se to totiž asi netkne. Ti si v průběhu svého rádoby dělání zajistili takové boční příjmy,že je jim jedno,jestli by šli do důchodu třeba ve sto letech. Oni se na to připravili zavčas. Po všech stránkách. Někteří jen kvetou.

Říká se,že ryba smrdí od hlavy. Takže té druhé skupině se nelze divit. Dělají to i ti,kteří jakoby proti tomu bojují se vší počestností,uměrné jejich postavení. Příkladné.

Ono ale stále platí jedno. Kde jsou ty časy kdy to stálo za ho..o. Ale nenaříkejme,možná bude hůř. V budoucnosti se můžeme dočkat požadované vyrovnanosti mezi dosahovaným věkem a věkem odchodu do důchodu. Náklady minimální,populace omládne. Produkující mohou svůj produkt plně strávit. Důchodce bude výjimkou. Jako zvláštní živočišný druh postupně vymře,poněvadž nepřekoná  hranici pro své honosné označení. Pan Nečas to jistě ví,ale na takováto posouzení má zkušenosti jen z dobových románků. To je málo.