Český luxus.

Jeden příklad za všechny. Školní lyžařské kurzy se stávají pro děti nedostupným luxusem.

Lyžařské kurzy jsou rok od roku dražší a úměrně s tím ubývá studentů, kteří se jich účastní. Podle dotázaných ředitelů středních škol je to především důsledek stále dražší dopravy. Podle dopravců jejich ceny ale jen kopírují zdražování pohonných hmot. Chataři a vlekaři přiznávají, že zrušení školních zájezdů by bylo pro hory katastrofou. Překvapení? Ani ne. Jen špatná předvídavost.

Že trend příjmů a výdajů u rodin všeobecně půjde do nějaké rovnosti, snad očekával každý. Rovnost, která tak nějak pokrývá zabezpečení základních potřeb bydlení a obživy bez nějakého velkého vyskakování. Vše ostatní, nad tyto běžné základní potřeby, se pomalu ale jistě stává luxusem. Kdo toto neočekával a myšlenkově stále žije někde jinde je trouba, očekávající že právě u něho se tato holá skutečnost neprojeví. Ale ono to neplatí jen o rodinném rozpočtu. 

Do této role se dostávají i naříkající chataři a vlekaři. Ano, byl to výhodný kšeft přecházející ze starého režimu, kdy lyžařské kurzy byly téměř povinné a v nemalé míře dotované. Jenže to bylo. S postupem času - jak trh umožňoval - se tato „povinnost“ jaksi udržovala, rodiny na to ještě měly a pokud neměly - hlavně aby „nevypadaly“ – si půjčily. V tomto zjevném blamování žili i chataři a vlekaři, jako jistém kšeftu. Nastal boom jejich podnikání. Krajina se proměnila v nepřírodní lyžařské areály s umělým sněhem – schopné zajištění lyžařských kurzů i pro „nestudenty“. Spoléhali se na trvalou míru setrvačnosti. Školy zajistí.

Jenže on  ten boom nastal celkem logicky i v jiných oblastech a hlavně takových, kde monopolní postavení je jednoznačně k tomu předurčovalo a které má velký dopad na každou rodinu a každého občana Česka. Uzel spletitosti se dá postupně rozplétat. Tím základním – neúměrným finančním zatížením rodin, kdy pomalu ale jistě se výdaje oproti příjmům navyšují. Podle politické a ekonomické filozofie dneška to, co je vydáno nad rámec příjmů, se stává luxusem. Z pohledu většiny rodin ovšem finančním nedostatkem, pro pokrytí neluxusních životních potřeb. Zmiňované kurzy jdou tedy ze hry a nejen ony. Jedině tak nařídit. Ale to tu kdysi – zavržení hodné - bylo. Takže ne.

Dnes bohužel jeden neví, jak se v používaných názvech ve vztahu k jejich významu vyznat. Co tedy bude do budoucna normální a co luxusní? Zřejmě to normální, ale finančně nedostupné – nazvané luxusem. Tam se postupně mohou přesouvat i další věci. Pro lidi na různých nezaviněných podporách, se jím asi stane i suchý rohlík. Samozřejmě poměřováno příjmy a životně důležitými výdaji.   

Hospodářský zázrak, který nikdo - před dvaceti lety - v takové podobě nepředpokládal. Ba naopak. Představa lidí byla typicky česká. Všechny výhody socialismu, obohacené o přednosti kapitalismu. Kupónová privatizace z nich přes noc udělala boháče, za dvacet roků ekonomické trosky s ošuntalými a děravými opasky. Chladná politická kalkulace a blamáž se dařila 15 roků a dokonce bylo i na bohaté rozkrádání. Ne toho, co se vyprodukovalo, ale co se „podědilo“.

Že by nějaká nostalgie? Vůbec ne! Pouze suché konstatování, jak se z bývalých normálností stal za dvacet roků luxus. A o ten snad šlo až na prvním místě. Je stále co vylepšovat, abychom si toho luxusu skutečně užili. Snad během pěti let v něm budeme se vším všudy. Co jsme si přáli, bude nám dopřáno. Nenormální žití, kde všechno normální nazveme luxusem. Českým.