Česká schodková republika.

Schodek nejen ten normální a běžně užívaný je užitečný. O tom se mnoho nepíše. Větší zájem budí schodky jiného typu. Finanční.

Stávají se folklórem do té míry, že se bez nich neobejde nejen stát ve svém rozpočtu jako takový, ale i ta poslední dědinka v Česku.

Tak se stává úplně normálním schodkový rozpočet státu, krajů měst a obcí. Jsou to schodky do pekla a málokdo ví, kolik jich je v Česku dohromady a jakou mají hodnotu. Nakonec proč?

Hospodaření těchto právních subjektů není založeno na ekonomické kontinuitě, ale politikaření, mající zcela odlišný cíl. Malá domů, v mnoha případech ošetřena dalším schodkem. Také řešení.

V některých obcích Česka dochází k situacím, že schodky jsou vytvářeny již jen na platy funkcionářů a zákonem stanovených činitelů, kteří rozhodují o ničem, poněvadž na něco nejsou peníze a nikdo nepůjčí. Není žádná záruka návratnosti. V tomto případě rčení, že ryba smrdí od hlavy, tak zcela neplatí. V případě té české jde smrad nejen od hlavy, ale i od ocasu.

Dochází k paradoxním situacím, že o politický vliv na malých „radnicích“ se pomalu ale jistě nikdo nezajímá. Jednak z toho důvodu, že zadarmo ani kuře nehrabe a současně a hlavně - jako funkcionáři noví nemají již kde a na čem hrabat. Spíš se jedná o dědictví jejich hrabivých a naoko zapomětlivých předchůdců a péči o „nikým“ vykradené krámy.

Tento stav zákonitě dopadne větší celky, než jen nevýznamné obce. Ví se o tom, ale  informací je trvalé mlčení. Je dokonce pravděpodobné, že jejich skryté a nezveřejňované schodky ve svém součtu budou převyšovat obecně diskutovaný dluh státní. Ani nepomýšlet, když se k němu přiřadí.

Hospodářská krize v Česku vůbec nekončí, ani se nezmírňuje – možná opak bude pravdou. Pokud nám někdo na rovinu řekne, jak hluboko je naše ekonomické peklo, o kolika schodcích které nás k němu dovedou a občané neví – budeme chytřejší v hodnocení ekonomické krize a jejího průběhu. Aby nás kromě hlavy nebolely i nohy, než se z pekla dostaneme na zdravý vzduch - jestli vůbec.