Česká přetvářka.

Nejsem příznivcem lichotek a přetvářek k lidem žijícím a již vůbec ne k lidem, kteří mě již nemohou slyšet a pomyslet si své.

Něco podobného se děje ve smutné realitě Česka dnešních dnů, úmrtím  Václava Havla. Já jsem ho zrovna nemusel, ale rozhodně to neznamenalo, že bych k němu neměl úctu jako ke každému. A již vůbec ne, že bych nějakým způsobem točil slova a názory poplatné české povaze. Pro ni je typické, že za života nemají vhodných slov úcty a po jeho konci jich mají nadmíru. To platí všeobecně, ale v případě Havla mi to připadne od některých takových truchlících trochu přitažené za vlasy a mírně řečeno nevkusné. Osobně si kladu otázku jak by se k takovým lidem postavil, kdyby mohl.

Jeho heslo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ vzalo za své. Bohužel od samého počátku  vyřčení. Nezvítězily. Vítězem od toho samého počátku byly přetvářky. Těch jsme svědky dodnes a až nadmíru, dokonce i k osobě Václava Havla.

O to více k přemýšlení jsou slova jeho Novoročního projevu v roce 2003, která se bohužel také nenaplnila.

„Kéž by tedy pokora, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidarita byly tím, co lze nazvat ideou českého státu!“  Opravdu „Kéž by“ a hlavně jakou. Ono je to dnes ještě horší než v době, kdy tato slova pronesl. Česká přetvářka se projevila v plné nahotě a jako občana i s jeho vědomím. Žil tu přece s námi.

Při posledním Novoročním projevu v roli prezidenta Česka nám sdělil; „Odcházím jako prezident, ale pžicházím mezi vás jako váš spoluobčan“.  V každém případě asi i on spoluobčan. Bohužel  Václav Havel odešel i jako spoluobčan, který by byl rozhodně nemile překvapený, jaké přetvářky se ve vztahu i k němu vyrojily. Typicky české, všeobecně uctívané. Bohužel i k nežijícím, kteří v ní možná také žili.