Blamáže cestovek po vzoru politiků?

Co je povinností zájezdníků a co je povinností cestovních kanceláří je jasné, jako zatažená obloha.

Zatažená obloha zmizí, než se náhle rozjasní v podobě jejich krachu a tím náhrad za to podstatné - neuskutečněné zájezdy.

Doposud většinová skutečnost je jako přes kopírák. I když je cestovní kancelář „pojištěná“, ve svém důsledku to mnohdy nic neznamená a její oklamaný klient tak může utřít nos, nebo spíše oslzelou peněženku. Jak to tedy je? Co je koho povinností, aby k tomuto jevu – pomalu považovaného za normální -  někdo zabránil?

Jak vše vyznívá, za následky krachu odpovídá a na svých bedrech nese klient. Jemu je doporučováno, aby si pečlivě ověřil zda cestovka vlastní koncesi, jestli je řádně pojištěna pro případ krachu, jestli má kvalitní nabídkové katalogy, prostě jestli, …jestli.

Jenže háček spočívá v tom, že pokud klient by si měl ověřit jak je na tom cestovní kancelář finančně a jakou má výši pojistky - ve většině případů neobstojí. A pokud informačně obstojí je to stejné, poněvadž nemá možnost ověření, zda řečené je pravdivé.

Má ale jednu možnost alespoň nějaké jistoty. Před zakoupením zájezdu na své náklady a se souhlasem cestovky nechat provést audit řečeného a skutečného. Pak snad by měl jistotu, že nakoupil u té správné. Jde o to, kdy by tu správnou našel, kolik by se finančně vydal, a kdy by se vydal na vlastní dovolenou.

Jen mně napadá taková maličkost. Nemá náhodou někdo povinnost doložit schopnost k provádění služeb v oblasti cestovního ruchu tomu, kdo jí povoluje? Tam je vše v pořádku? Asi ne, jak je vidno a slyšno.

Pokud stále platí, že cestovní kanceláře jsou ze zákona povinny se pojistit minimálně na sumu odpovídající třetině jejich plánovaných tržeb a měly by pojišťovně umožnit přístup ke svému účetnictví, tak je skutečně otázkou, zda vůbec pojišťovny tohoto práva využívají.

Jak se zdá, asi ne. Buďto z pohodlnosti a nebo ze známostí, bohužel na úkor klienta, který tuto mezeru svými prostředky vyplní aniž by vycestoval.

Je to zajímavé. Klient by si měl ověřit a pojišťovna prověřit. Co má být prvním?

Podle selského rozumu snad prověření ze strany pojišťovny a jejího rozhodnutí ve věci schopnosti cestovek svých závazků dostát i v případě krachu. Pokud toto bude, nemusí klient lítat kolem toho, která je ta pravá. Měl by jistotu solidnosti.

Není totiž nic horšího, než se těšit na dovolenou s obavou, zda dveře od domu - ze kterých mám dovolenou nastoupit - vůbec opustím a pokud ano, zda se do nich bez problémů a spokojený vrátím.

Jenže ono to zřejmě chvíli trvat bude, než se zavede zvyk jež je povinností – dokonce ze zákona.

Přiznání cestovek o mizerném hospodaření je hodně podobné a srovnatelné s přiznáním politiků o nemizerném ročním příjmu. Jedněm i druhým se do toho nějak nechce. Asi vědí proč.

A co je podstatné? Pokud  se jim chce, jedná se o blamáže. V obou případech.