Má bakalářská práce pojednávala o životě člověka s kvadruplegií. Měsíc po dopsání práce jsem si tento život tak trochu zkusila na vlastní kůži. Bohudík jen na půl roku.
Věděli jste, jak je těžké nastoupit o berlích na eskalátor v metru? Anebo že Václavák se dá o berlích obejít za dvě hodiny? Když nebudete koukat po výlohách, možná i za hodinu a půl. Nekecám.
Studium na Lékařské fakultě Univerzity v Ostravě jsem úspěšně zakončila státnicemi červnu 2013. Budoucnost jsem měla krásně nalajnovanou. S přítelem se přestěhuju do Prahy, kde už mě čeká místo v nemocnici na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Užiji si poslední volné léto plné festivalů a zábavy. Ten osudný pátek po státnicích jsem jela do hor, k rodině tehdejšího přítele. Na Horní Bečvě je moc krásně. Přítel studoval, jelikož jeho státnice teprve čekaly a já trávila večer venku s jeho bráchou.
A pak to přišlo. Víte, jak vedle přehrad bývá taková ta výpusť? Myslím tu, kam přepadává voda, když hodně prší. Tak přesně tam jsem spadla. Byla tma a já nekoukala pod nohy. Hlava v oblacích nad zářivou budoucností. Šťastná jak blecha. Bakalářka. A pak krok do prázdna.
Na vysokoškolské praxi jsme často přijímali seniory se zlomeninou krčku. Vždy jsem se trochu podivovala, jak je může bolet i sebemenší pohyb. Tak já už to teď chápu.
Já jsem měla úrazů za svůj život řadu, ale vždy jsem se snažila nedat nic najevo a zranění schovat, aby si o mně ostatní nemysleli, jaké jsem nemehlo. Mé spolužačky ze střední doteď nechápou, jak jsem byla schopná rozříznout si krk o činel v hudební výchově, nebo otevřít si dveře a téměř si přitom zlomit nos.
Každopádně, jak jsem se snažila postavit a z díry nenápadně vylézt, ať si mě nikdo nevšimne, nešlo to. Takže jsem volala o pomoc. Co bylo dále, si pamatuju jen matně. Jak jsme volali záchranku, jak záchranka přijela, ale nemohli mě vytáhnout, jak přijeli hasiči a já konečně byla venku. Jak jsem se omlouvala rodičům přítele, že jim přidělávám starosti. Přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba. Ani nevím, v kolik hodin mě přivezli do Nemocnice ve Valašském Meziříčí, vlivem silných léků od bolesti jsem to celé prospala.
Následující den jsem se dozvěděla diagnózu - tříštivá zlomenina druhého bederního obratle a tříštivá zlomenina krčku. Bylo jasné, že musím na operaci. Ale tu jedině v Ostravské nemocnici, takže mě čekal převoz. A já se na ten převoz fakt těšila. Jako rizikový pacient jsem nemohla sanitou, ale HELIKOPTÉROU! No, zážitek k nezaplacení. Problém byl, že přestože jsem se celou dobu snažila nezavřít oči, nadopovaná prášky jsem to zase celé prospala.
Na urgentním příjmu v Ostravě to moc dobře znám, na výšce jsem zde měla praxi. Není nad to si to vše vyzkoušet i z pohledu pacienta. Alespoň jsem věděla, že jsem v dobrých rukou. Celou tu dobu jsem se modlila, jen ať nejsem ochrnutá. Operace ale proběhla v pořádku a mě tedy jen čekala těžká a dlouhá rehabilitace. A pak další operace - náhrada obratle titanem. A pak další.
O tom, co se odehrávalo následující dny v nemocnici, není třeba vyprávět, hodně z Vás to určitě zná. Zhubla jsem 5 kilo. Propuštěna domů prý budu, až zvládnu sama o berlích sejít schody (abyste chápali, k nám do bytu vede asi 11 schodů a není šance, že by mě někdo snesl - musela jsem to zvládnout sama). Po každodenních trénincích a milionu vypitých redbullech na zvýšení tlaku, abych pořád neomdlévala, jsem konečně vyzbrojena korzetem a berlemi propuštěna z nemocnice domů.
Celá slabá a bolavá jsem ale neměla šanci si o berlích dojít dále než na WC, a jestli jsem se chtěla následujícího půl roku podívat ven i jinak, než jen z okna, museli jsme tedy sehnat vozíček. Ten samozřejmě pojišťovna pro takové stavy jako já nehradí, a tak jsme museli shánět na vlastní pěst. Štěstí se na mne usmálo a já dostala vozíček od kamaráda, o kterém jsem psala právě tu bakalářskou práci. Paradox, co?
Dále nás čekaly další srandy, jako sedátko do vany, nutridrinky, fyzioterapeutické pomůcky, drahé léky od bolesti, kompresní punčochy... zmínila jsem se, že těsně po škole člověk nemá nárok na nemocenskou?
Protože jsem kvůli zádům nemohla dlouho sedět a kvůli noze chodit, většinu času jsem trávila v posteli, buď doma u mamky, nebo na Bečvě. Byla jsem tak strašně ráda, když mě někdo vyvezl ven. Na rovinu Vám řeknu, že sama bych to nezvládla. Tohle na tom všem asi bylo nejhorší, zvyknout si na to, že jsem závislá na druhých. Fyzicky i finančně.
Kolikrát jsme s mamkou nadávaly, že chodníky pro vozíčkáře prostě přizpůsobené nejsou ani zdaleka. Všude samé výmoly. Výmoly a prahy. Když už jsem se snažila pohnout z místa sama, bez pomoci, málem jsem skončila s rozraženou lebkou, protože jsem najela do výmolu. Jet na vozíčku sama městskou hromadnou dopravou? Ani náhodou. A k čemu jsou ty kulaté sjezdy do podchodů? Je tady někdo, kdo by si troufl takový sjezd sjet na vozíčku? Bez brzd?
Od našeho plánu přestěhovat se do Prahy jsme ale stejně neupustili, i když jsme věděli, že to nebude jednoduché. Pořád jsem byla na vozíčku, a protože jsem poctivě posilovala ruce, ať se zvládnu pohybovat o berlích, mohla jsem si dovolit být už sama doma a postarat se o své základní potřeby. A protože přítel pracoval každý den dvanáct hodin kuse, dostala jsem pejska. Brala jsem to jako takovou fyzioterapii, pejsek mě alespoň nutil chodit ven. Jenže pejsek byl velmi aktivní. O berličkách jsem honila pejska. Myslím, že sousedi ze mě měli celkem srandu.
Jenomže jsem byla doma pořád jen sama. Nejdříve jsem se snažila spát, jak nejdéle to šlo, a potom celý den na vozíčku se psem a čisticími prostředky na klíně uklízet, nebo vařit, ale později jsem se konečně odhodlala vyrazit na výlet. Myslím dále, než se psem před barák.
Tak první výlet byl naproti do nemocnice na fyzioterapii. Druhý výlet byl do obchodu. A pak .... Pak jsem se odhodlala jet do centra Prahy metrem. SAMA! Už jste se někdy snažili skákající na jedné noze dohonit berli jedoucí dolů po eskalátoru? Já jo. Ptáte se, proč jsem nejela výtahem? Bohužel, ne na každé stanici metra výtah je.
Myslíme si, že město je pro vozíčkáře perfektně vybavené, ale není to tak. Z mého pohledu je Praha bezbariérová tak na 50 procent. Spousta stanic metra výtah nemá a vozíčkář (v mém případě tedy už berličkář) je odkázán napospas eskalátorům jedoucím závratnou rychlostí.
Ráda bych zmínila ještě jednu zkušenost. Necelé dva měsíce po mém úrazu jsem musela navštívitúřad práce. Na vozíku mě tam tedy musela dovézt mamka. To co se poté dělo, podle mě není ojedinělá situace a je to jen kvůli tomu, že lidé občas neví, jak se k vozíčkářům chovat. Přestože jsem přišla vyřizovat svou záležitost, paní úřednice mluvila na mámu. Během téměř celé konverzace na mě nesměřovala jediný dotaz. Na druhou stranu musím říct, že společnost je k vozíčkářům velmi ohleduplná a nápomocná.
Pro mě to byla sice nedobrovolná, ale zato strašně přínosná zkušenost a jako zdravotníka mě to neuvěřitelně pomohlo vcítit se do role pacientů. Za to, že jsem neochrnula, budu asi děkovat do konce života. Tento úraz ale velmi ovlivnil většinu mých životních rozhodnutí. I díky tomu žiju nyní v Anglii. Rozhodla jsem nepřežívat, ale žít. Ony ty fráze "žijeme jen jednou", nebo "užívej dne" fakt mají něco do sebe.
