Miluju muže

Byla jsem jedno z mála děcek za komunismu, které po rozvodu rodičů zůstalo s otcem. Několik let jsme spolu hospodařili v mém dřívějším dětském pokoji v prostorách rozděleného vinohradského bytu přímo nad hospodou U Jirásků. Krásná doba. Dal mi klíč na krk, pár kaček do kapsy, na večeře jsme spolu chodili do bufáče na Pavláku. On po mně dojídal okoralé knedlíky, v pátek jeli na chalupu a tam baštili celý víkend brambory na loupačku vykopané na políčku na zahradě. A špekáčky. Občas si táta skočil na pivo a já na něj čekala přilepená k černobílé televizi.  

Vendula Bradáčová

Miluju muže. Vždycky to tak bylo. Možná je miluju proto, že jsem žena. A baví mě dívat se sama na sebe jejich očima. Je to mnohem podnětnější, než zírat do zrcadla. Baví mě snažit se pochopit jejich svět. Tedy ne, že bych byla nějak super úspěšná.  A taky jsem vždycky věděla, že moje děti budou kluci. Nikdy mě ani nenapadlo (ani po tom nijak zásadně netoužila), že bych se nevdala. Vlastně jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Prostě se to stalo. Přišel chlápek, který si můj záporně nabitý elektrický náboj přitáhl svým kladným - a šup, jsou na světě další tělesa. 

Dokonce i ta kočka, co jí máme doma, je kocour. Neplánovaně, jednoduše náhoda. Přinesli jsme ji domů a ejhle, on to kluk! Náhody se v mém životě objevují jako nalezené kousky puzzle. Je to sranda. O výsledném obrazu nemáte ani šajn, vždycky najdete ty nejvzdálenější a nejméně si podobné kousky, no, ale vyhoďte je! Co kdyby vám jednou pochybily...

Muže miluju. Dokonce tak, že si občas představuju, že sama jsem muž. Nutno podotknout, že hlavně ve vztahu k ženám. Vidíš, ta malá tmavovláska a dlouhýma rukama? Ježíš, ta má tak nádhernej krk! Takový labutí, s překránou oblinou pozvolna pokračující do nižších partií, kde už je k nalezení to, co my muži hledáme a po čem toužíme... Teplé, oblé a voňavé mléčné kohoutky plné potěšení a života. Úplně jasně se vidím nad ránem v zakouřeném lokále s piánem v koutě, jak jí hladím kolena a říkám přesně to, co chce a potřebuje slyšet. Jsem zcestovalý, zkušený muž s tím správně měkkým strništěm na tváři, nikoliv přehnaně pohledný, ale dostatečně charismatický a s tou správnou dávkou ironického humoru, abych nebyl přehlédnut. Nejsem lesba. Vážně. Tedy, ne že bych to se ženou někdy nezkusila. Ale tyhle představy jsou ryze z mého mužského já.

 "Ty jsi zapomněla, co je dnes za den?" Říká mi můj muž s kytkou v ruce.

"No, čtvrtek. Co ta kytka, víš přece, že já to nežeru...", směju se pod neexistujícími vousy.

"Lásko, máme výročí." Pobaven, ale s jemnou výčitkou mě políbí.

Ani za nic ne světě bych se nevzdala těch drobných ženských výhod. Nechtěla bych být vystavena takovému tlaku, který dnešní muži zakouší. Být skvělý a na slovo vzatý odborník ve své profesi, citlivý a chápající manžel, mocný živitel rodiny, trpělivý a zábavný otec, empatický a něžný milenec, dostatečně vydělávající a přitom svou přirozenost popírající živočich. Lovec a rozsévač semene jako krotký tvor domácí. 

 Naštěstí jsem si zcela jistá, že se nám nikdy úplně nepodaří muže změnit.