Společnost věří demokracii, vyznává ji, oslavuje a považuje za nejlepší způsob vedení společnosti. Ničím se neliší od člověka věřícího pověrám.
Můj děda Hynek mně rád vyprávěl o svých zkušenostech z I. světové války. Hrdě ukazoval na svoje paty a dokumentoval, že prošel pěšky Hercegovinu a jako 18 letý voják byl až v Kyjevě. Tam viděl, jak na pijatykách rozveselení rakousko-uherští armádní šlechtici strkali hudebníkům do houslí peníze, že dobře hráli. Nikdy neopomenul přidat poučení: Synku, pamatuj si, každý člověk je nakloněný k pohodlnosti a lenosti.
Tento lidový poznatek, pod dojmem hospodářských výsledků euro atlantické kultury, je třeba rozšířit o další pravdivý komentář.
Yanis Varoufakis (řecký exministr financí) někde ve své knize Globální Minotaurus poznamenává: „Lidé jsou chamtivé bytosti, které jen předstírají slušné chování. Při nejmenší příležitosti budou krást, plenit a terorizovat. Není záblesk naděje, že inteligentní násilník bude souhlasit s pravidly zakazujícími terorizování. Protože i kdyby souhlasil, kdo bude ta pravidla vynucovat?“
Jak děda Hynek, tak exministr Varoufakis přesně vystihli, proč je demokracie fikcí, marketingovým, politickým instrumentem, státní modlou.
Tato modla, ve spojení se sociálním státem pečujícím o vše potřebné, měla/ i má pro naši postkomunistickou společnost zvláštní přitažlivost. Tento stav však neslavně končí sérií neúspěchů s vývozem demokracie a svobody, přináší totální hospodářský rozvrat s utrpením obyvatel a příval imigrantů
Je zajímavé postřehnout, že demokracie a svoboda, která má pomáhat člověku ke šťastnějšímu životu, výrazně napomohla pouze aktivistům v ekologii, genderizmu a finančnictví. K realizaci jejich inovací vedoucích člověka k chorobné závislosti na státu, na světových korporacích, k zadlužení, do krize dolaru a eura.
Zdá se, že muslimové mají o demokracii jasno, a co křesťané? O těch, nebo alespoň o mnohých, musíme přiznat, že patří (jak kdysi rádi říkali komunisté) k těm pomýleným. Křesťan se má řídit Desaterem a to nestojí na demokracii. Demokracie zase nestojí na Desateru, protože musí respektovat „pravdu“ demokratické většiny.
Většiny, vedené postmoderními čaroději, bankéři, jejichž moc není možno zpochybnit a kteří dovedou vykouzlit nové papírové bohatství. A jak praví Varoufakis - není záblesk naděje, že inteligentní násilník bude souhlasit s pravidly zakazujícími terorizování.
Jak tedy dál s modlou demokracie a státu, kdy stát je náhražkou pravého Boha? K němu se lid utíká, on má být spravedlivý, střežit rovnost, péči o potřebné, napravovat hříchy společnosti: samoživitelky, geje, feministky, ekologické hrozby, války…. Jak dál, když tato modla je základem dnešní euroatlantické kultury? Zůstává jediná cesta, rozpad stávajících společenských „demokratických“ struktur (s pomocí islamistů, nebo bez ní) a potom každý za své, jak bude umět.
