O výzvách

Dáváte si výzvy? Třeba na Nový rok? Že už nikdy… Nebo že začnete, že přestanete, že se naučíte, odnaučíte…  

Na Silvestra mě tancovat na stole neuvidíte.  Na Nový rok si  pak nemusím říkat, že už nikdy…  Navíc pamatuji  časy, kdy se dávaly kolektivní  závazky  splnit, překročit ...   Od té doby mě kolektivní výzvy děsí.

Občas se čistě omylem sama bohužel k něčemu vyzvu. Ze zvědavosti. Jsem už dávno ve věku, kdy nemusím nikomu nic dokazovat. Ani sobě ne. Jenže jsem zvědavá. Někdy si tak řeknu: „Jak to asi vypadá v p…?“  A jdu se tam podívat. Řeknu vám tedy, nic, moc.

Zkrátka občas mě zvědavost dožene k  výkonům.  Jako tenkrát, když nás koronavirus zaklel doma. Sportovat se dalo jen na území obce. Ta naše není právě velká. Do práce jsem jezdila jednou, dvakrát za týden, měla jsem čas na vymýšlení hloupostí. Zírala jsem na  Internet  a ten mi nabízel  příspěvky  ve stylu: „ Běhal jsem celý měsíc každý den 5 kilometrů a podívejte,  co se pak stalo“.  No to by mě zajímalo, co by se tak asi stalo? Někdo se zranil, někdo to dal, pro někoho to bylo jako nic. Jenže  - co já? Vrtalo mi to hlavou. Pochopitelně jsem to zkusila.

Běhala jsem u nás po lesích celý březen každý den pět kilometrů. To pro skutečné běžce není žádná velká vzdálenost. Pro začátečníky je to zase zbytečně moc. Pro mne tak akorát. Vlastně by to byla celkem neužitečná a nudná věc. Tak jsem si to zpestřila. Občas jsem si pár kilometrů přidala. Občas jsem po cestě sbírala odpadky. Naštěstí jich nemáme u nás mnoho, snadno jsem to pobrala. Po prvním týdnu jsem u sebe objevila svaly, o kterých jsem do té doby neměla tušení. 

Další týden jsem zkusila slow jogging.  To cupitáte drobnými krůčky, noha dopadá na bříška za palci, kadenci máte okolo 180 kroků za minutu, což je celkem fofr, a ještě se k tomu usmíváte.  Cupitala jsem po lese s úsměvem idiota. Připadala jsem si jako pacient s Parkinsonovou chorobou a Alzheimerem současně.  Jenže ono to bylo vlastně báječné! Úsměv vás drží v aerobní zóně, takže to cupitání vypadá celkem neškodně.  Ve skutečnosti je to ale docela kvalitní posilování.     Asi  bych neměla odvahu to provozovat na veřejnosti, ale musím říct, že    japonský profesor  Hiroaki Tanaka  to vymyslel  skvěle. Druhý den jsem měla pocit,  že bych si  měla pořídit náhradní lýtka. Není právě chytré cupitat slow joggingem pět kilometrů na první pokus!

Běhala jsem si celý měsíc  ve  sněhu, dešti, slunci,  blátě.  Viděla jsem tolik bláta, jako nikdy v životě! Viděla jsem, jak se probouzí jaro. První sněženky u potoka, první kočičky, první podběl, srnčí parůžky obalené lýčím.  Běhala jsem po pastvinách, které budou v létě plné kraviček. Zatím tam pobíhala jen jedna postarší.  Dáma…..

Bylo to vlastně  moc krásné.  Mohu vám to doporučit? Vůbec ne! 

Pobíháním po lesích a loukách jsem v březnu nasbírala  přes 200 km a tašku odpadků. Strávila jsem s tím více než  24 hodin. Ten čas by se určitě dal využít lépe. Čas je luxusní zboží. Nemá ho každý.  Jen kolik lidských životů by se za tu dobu dalo zachránit! Kolik dříví naštípat-například. To, co je pro mne odpočinek, by pro kavárenského intelektuála byl trest. Nejsme každý stejný.  Podle mne by fyzická aktivita měla být v rovnováze s tou intelektuální. Pokud někdo rád pozoruje jaro za oknem kavárny – proč ne?  Třeba chodí každý den pět kilometrů pěšky do práce a doma cvičí jógu. To mi dává smysl. Z kavárenského intelektuála tak nebude obézní pacient. K čemu je rychlonohému běžci, že utíká jako zajíc, když se s ním můžete bavit jen o recenzích běžeckých bot?  Je to o rovnováze. A o tom, být připraven. Ty největší výzvy nám dává život.

Tak, jako se to stalo jedné mé dobré známé. Podruhé se vdávala ve zralém věku. Děti měla dospělé, brala si pána o pár let mladšího, také s vyřešenou minulostí. Těšila se, jak bude v důchodu, on bude ještě chodit do práce a ona bude pyšná na svého čiperného manžela.

Někde tam nahoře se Osud pobaveně pousmál a zatřepal přesýpacími hodinami manželova života. Z muže v plné síle se během pár měsíců stal invalida. Přišla jedna z těch nemocí, které lékaři umí skvěle popsat, ale ne vyléčit. Doma byl najednou stařík, který se přesouval s chodítkem a měnil se v přerostlé děťátko.  Na jeho těle přibývalo hadiček, pobyty v nemocnici se prodlužovaly. Nakonec zbyla jen dvě řešení: pobyt v léčebně nebo doma s profesionální službou 24 hodin denně. To prvé kamarádka nechtěla, to druhé by nezaplatila. Osudovou výzvu přijala tak statečně, jak jen to šlo. Nechala se proškolit na obsluhu tracheotomie a všech ostatních hadiček. Péči natrénovala při krátkém společném pobytu v hospici. Další boj už byl na ní. A ona to, s podporou profesionálů, zvládla skvěle! Prodloužili si tak s manželem společný čas. Byli spolu, když nastal čas se rozloučit.

Uměla bych čelit téhle výzvě já? A moji blízcí? A co vy?

Ty největší výzvy nám dává život.