Historická vsuvka – Příběh ztraceného kostela

Jak se může takový kostel ztratit? Kostel není žádný domácí mazlíček. Takový kostel může být zbořený, zatopený, ale ztratit se?

Na cestě po hranici republiky od Železné Rudy přes východní bod a dál po severní hranici jsem potkala bezpočet kostelů. Zajímá mě, jak lidé v těch místech žili a žijí. Zajímají mě příběhy krajiny a jejích lidí.

Potkala jsem kostely, které přišly o své lidi, ale jejich příběh je silný a rozhodně nezmizely ani z paměti lidí, ani z místa, přestože z nich zbyly jen ruiny.

Silný příběh má například kostelík na hřbitově v bývalé Hůrce nedaleko Železné Rudy. Po odsunu původních obyvatel byl rozstřílený a rozbořený. Ztracený není, našli se noví lidé, kteří se o jeho pozůstatky starají. Jen už bych příště raději přespala o trochu dál. Ale to už je zase jiný příběh.

Pozůstatky kostela na nedalekých Knížecích Pláních také navštíví stovky lidí ročně. Původní obyvatelé byli odsunuti, kostel odstřelen, a přesto zůstalo místo se silným příběhem, kam se lidé stále vrací.

O kousek dál, v novohradských Cetvinách, zůstal kostel stát, přestože po odsunu původních obyvatel byly okolní domy zbořeny. Koncem devadesátých let byla zahájena jeho oprava a počátkem 21. století byl znovu vysvěcen. Je opravený-a opuštěný. Otevřen bývá málokdy. Místo zůstalo, ale lidem se kostel ztratil. Nebo lidé jemu.

Na opačném konci republiky, u města Krnov, se nachází kostel a poutní místo Cvilín. Kostel měl být za Josefinských reforem (1786) zrušen pro nadbytečnost. Zachránili jej čtyři místní měšťané, kteří jej odkoupil. Znovu mohl být otevřen až po postavení domů v jeho blízkosti, už nemohl být „nepotřebný“ a nepřišel tak o „své“ lidi ani o místo. Ročně jej navštíví tisíce lidí.

Řada dalších kostelů i klášterů byla za Josefínských reforem skutečně zrušena bez náhrady. Takovým je například kostelík na vršku Kopeček nedaleko Zdoňova na Broumovsku. Přišel o své lidi i příběh, zůstal ztracený, nebyl nikdo, kdo by se o něj postaral.

Silný příběh má i „Šikmý“ kostel sv. Petra z Alkantary na Karvinsku, který ani po poddolování tak úplně nepřišel o své lidi ani o místo. O ně naopak přišel například kostel sv. Barbory v Loukách u Karviné. Jeho okolí postupně ukusuje těžba uhlí, kostel byl odsvěcen a ponechán svému osudu. Jen vyšlapaná pěšinka v trávě svědčí o tom, že se za ním někdo z „jeho“ lidí ještě občas zastaví.

Podle mě jsou tedy pro kostel důležité dvě věci: místo a jeho lidé. Pokud zmizí lidé a zůstane místo se silným příběhem, nemusí být kostel vůbec ztracený. Zmizí-li lidé i příběh místa, ztratí se i kostel.

Příběh kostela, který byl ztracený a pak znovu nalezený, je hodně známý. Vůbec to není šikmý kostel. Naopak, hrdě se vypíná nad údolím Divoké Orlice a ročně jej navštíví tisíce lidí z domova i zahraničí. Nemuselo to tak ale dopadnout. Chybělo jen docela málo, a byl by také ztracený.

(Zdroj: Sdružení Neratov: www.neratov.cz)

Bylo to v době, kdy byly hranice střežené, cestovat se smělo jen na východ, skaut byl zakázaný a církev pod dozorem státu. Co bylo zakázané, žilo skrytě.

Josef Suchár byl koncem osmdesátých let tajně vysvěcen na kněze. Přestože pochází z Brna, znal dobře Orlické hory ze skautských táborů. Tehdy také poprvé narazil při cestě proti proudu Divoké Orlice na zříceninu v Naratově. Připomínala ruiny hradu. Až při bližším prozkoumání zjistil, že se jedná o kostel. Představil si, jak by se dal opravit a přál si: „Bože, jestli se to tady někdy změní a já budu moci být veřejně knězem, tak udělám všechno pro to, aby se to i tady změnilo a mohly se tu sloužit mše.“

(Zdroj: Sdružení Neratov: www.neratov.cz)

Po sametové revoluci se rozhodl svůj slib splnit. Získal podporu místních obyvatel, převážně majitelů rekreačních chalup, a především podporu několika mladých rodin, které se přistěhovaly do Neratova natrvalo. Tyto rodiny si ke svým dětem vzaly i děti do pěstounské péče a společně dali základ Sdružení Neratov.

První mše se konala v ruinách kostela, nyní již vyčištěného od náletových dřevin a zbytků zdiva, už 15.srpna roku 1990. Přibyly i vánoční bohoslužby v závějích a kostele bez střechy. Podařila se obnovit tradice Mariánských poutí, díky úsilí všech zúčastněných a Josefa Suchára především, se postupně podařilo získat prostředky na obnovu kostela. Do těch několika vět se vejdou tři desetiletí práce.

Počátek kostela se datuje do 16.století. Ve století 17. už byl kostel v Neratově (Bärnwald) častým cílem poutníků, které přitahovaly pověsti o zázracích spojených se sochou Panny Marie i zázračnou vodou z pramene u kostela. V osmnáctém století (1723-1733) byl vybudován nový barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, patrně podle projektu italské školy z okruhu Giovanniho Batisty Alliprandiho. O čtyřicet let později (1776) bylo před hlavní portál umístěno rokokové schodiště zdobené sochami. To schodiště je v příběhu kostela důležité!

Architektura kostela je skutečně výjimečná. Půdorys ve tvaru kříže, zaoblená fasáda, nakoso připojené věže a úctyhodné rozměry: délka 48 metrů, šířka 19 metrů, vnější výška věží je dokonce 47 metrů! Velikost kostela odpovídala významu poutního místa, které ročně navštívilo až 5 000 poutníků. Samotná obec měla po první světové válce necelých 400 obyvatel.

Ve druhé světové válce, kdy byl Neratov součástí Sudet, padlo 44 mužů z obce. Na konci války, 10.května 1945 byl Neratov obsazen Rudou armádou. Jeden z vojáků zasáhl výstřelem z pancéřové pěsti věž kostela. Shořel krov, schodiště v obou věžích a hodiny i zvon se roztavili.

Část původních obyvatel byla v první vlně divokého odsunu deportována za hranice již 10. července 1945. Neratovský farář P. Ernst Haik se snažil ještě o provizorní opravu střechy kostela. V srpnu 1946 byl spolu s ostatními původními obyvateli odsunut i on. Devastace kostela pokračovala.

Ernst Haik se stal prvním z řady lidí, kteří se o záchranu kostela přičinili. Dalším byl například P. Josef Císař, který působil v padesátých letech v Rokytnici. Sehnal peníze na opravy a sám pokrýval střechu kostela šindelem. Komunisté proti němu zasáhli, byl trestně stíhán a zbaven státního souhlasu k výkonu kněžského povolání. V dalších letech se pokusil P. Stanislav Zeman o zapsání kostela jako nemovité památky, neuspěl, ale v jeho práci pokračoval P. Josef Dostál. Ta jména jsou důležitá, protože bez jejich úsilí by byl kostel pro další generaci opravdu ztracený.

Kostelu se za komunismu nedostalo památkové ochrany, ale naopak demoličního výměru. Současně ale bylo vydáno nařízení o zachování rokokového schodiště, které bylo demontováno a převezeno na zámeček Skalka u Dobrušky. Na to byly použity prostředky určené na demolici kostela. K té pak už nikdy nedošlo, a tak mohl jednoho dne objevit jeden tajně svěcený kněz… Dál už ten příběh znáte.

Bez komunity lidí okolo by to byl ale jen další z řady opravených kostelů, které jsou pro návštěvníky otevřené jen vzácně.

Sdružení Neratov vzniklo původně jako společenství tří rodin s cílem nejenom zachránit kostel, ale i vrátit místu život. Rodiny měly v péči děti, často s tělesným nebo mentálním postižením. Postupně tak vznikalo zázemí a uplatnění především pro ně: škola, chráněné dílny a bydlení, prádelna, kuchyně, jídelna, obchůdek, zahradnictví. V nedalekých Bartošovicích provozují stacionář, speciální školu a chráněné dílny. Ekonomický přínos mají i pivovar, společenský dům U Proroka nebo obchůdek. Cílem je postupná soběstačnost komunity.

Dřevěný krov nese prosklené zastřešení, které velkoryse prosvětluje prostor kostela. Je stejně unikátním zážitkem být tam sám, stejně jako být obklopen motorkáři, poutníky a jogíny současně.

Je to místo, které lidi spojuje.

Zdroje:

www.neratov.cz

Informační tabule v místě

Paměť národa

Suchár,J.: Poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie Neratov- Bärnwald.