Dáma na rozcestí – za výšinami ideálů a do údolí duše

Ráda jezdím vlakem. Ráda poslouchám rytmus kolejí a sleduji ubíhající krajinu. Ráda bych dojela vlakem až do Jindřichovic pod Smrkem, kde jsem v pozdním podzimu minulého roku končila cestu po hranicích republiky.

Nádražní budova má slepá okna, zavřené dveře a jízdenky si v ní už dlouho nikdo nekoupil. Vlak sem zajížděl snad jen dvakrát za den, po srpnových povodních toho roku přestal jezdit úplně. Voda podemlela koleje a provoz na železnici se zastavil. Z Jindřichovic pod Smrkem jsem na podzim odjížděla autobusem.

O několik měsíců později se situace nezměnila. Na nádraží jsem se vrátila v červnu následujícího roku. Přijela jsem opět autobusem a měla celé odpoledne jenom na toulky obcí. Ono je tedy na co koukat.

Obec zažila vzlety a pády, které zanechaly na její tváři stopy. První zmínka je ze století čtrnáctého, historie obce ale sahá mnohem hlouběji do minulosti. Původně se nacházela jihovýchodně, v místě dnešní zříceniny kostela sv. Jakuba. Obyvatelé se živili především zpracováním dřeva. V patnáctém století obec vyplenil oddíl husitských bojovníků na cestě od Baltu. Zůstaly jen rozvaliny kostela.

O několik let později byla níže po proudu potoka založena víska nová, pojmenována Heinersdorf (Jindřichova Ves). Od té doby se v obci zastavila snad všechna vojska mířící od severu na jih. V roce 1645 obec vyplenila švédská vojska, v roce 1866 pro změnu vojska pruská. Pokaždé se ale obec ze škod vzpamatovala a postupně vzkvétala. Největší rozvoj zaznamenala počátkem 20.století, kdy zde prosperovala textilní továrna založená r. 1823 prostým tkalcem Eduardem Heintschlem. Postupně se továrna stala nejmodernější v kraji. Na území obce byly postaveny luxusní vily s rozlehlými zahradami a malý zámeček.

K rozvoji obce přispělo také zavedení železniční dopravy roku 1902. Obec získala spojení s Baltem, Vídní a Pruskem. Podle sčítání obyvatel v roce 1900 zde žilo již 2 440 osob. Po vzniku Československa význam obce slábl, ve třicátých letech skončil provoz továrny a mezi obyvateli rostla nespokojenost. V roce 1938 hlasovali obyvatelé pro připojení k Německu, proti byli pouze 4 lidé. Další osud byl podobný jako v jiných pohraničních obcích. Po II. světové válce byli původní obyvatelé odsunuti, do jejich domů přišli noví osídlenci a začala další kapitola historie. Snad už posledním vojskem, které poničilo zdejší kraj, byla vojska Varšavské smlouvy v roce 1968.

V současné době má obec něco přes 600 obyvatel. Dodnes ale lákají cenově příznivé nemovitosti nejen obyčejné lidi, ale i podnikatele, podnikavce, nenechavce, umělce, ekology a snílky.

Na území jedné obce tak můžeme vidět novodobý dům z hlíny, staré rozpadající se podstávkové domy i citlivě rekonstruovaný hrázděný statek, nízkoenergetickou dřevostavbu, secesní vilky, zámeček, novou výstavbu i staré sudetské domy.

Velké domy potřebují velkou údržbu, a ne vždy se to daří. Secesní vilky spravuje krajský úřad, zřídil v nich domov důchodců a s přispěním evropských dotací je opravil. Stejně tak obec opravila i některé své budovy. Stav soukromých domů je ale občas hodně smutný.

Počátkem 21. století se obec snažila o nový rozvoj. Přispět k tomu měla výstavba větrných elektráren a čtvrti s nízkoenergetickými domky jako vystřižených ze Skandinávie. Těžko soudit, nakolik se záměr podařil. Větrné elektrárny ozdobou obce nejsou a pokud významně obohatily rozpočet, tak to moc vidět není.

Davy turistů se sem nehrnou. Většinou zůstávají na nedalekých Jizerských horách, kde je dostatek kapacit k ubytování nebo v Novém Městě pod Smrkem, které vsadilo na cykloturistiku.

Pro nás pěší to může být snad i výhoda. Ještě tady nejsou všechny cesty vyasfaltované, kousek za obcí jsou krásné polní a lesní cesty, na kterých nohy netrpí. Okolo obce vede naučná stezka s poetickým názvem „Za výšinami ideálů a do údolí duše“.

I přes výšiny ideálů jsem si říkala, že život tady musí být těžký. Práce mnoho není a dopravní spojení je nevalné. Zato údolí duše se tady dá zkoumat docela dobře. Je tu klid a pěkná krajina.

Vážila jsem si toho, že mám svobodu jít kudy a kam se mi zlíbí, a přespat kde chci. To mi v Krkonoších chybělo. Těšila jsem se na svobodné cestování bez davů lidí. Poslední noc jsem ale přeci jen strávila pod střechou stejného penzionu, jako uplynulý rok na podzim. Cena byla rozumná a já chtěla místní alespoň trochu podpořit.

Večer jsem si vystačila s jídlem z vlastních zásob. Batoh samotný vážil jen lehce přes šest kilo. Ale jídla jsem měla téměř tři kila a k tomu vodu. Zase jsem to s tím jídlem přehnala. Soběstačnost je hezká věc, ale kdo se s tím má tahat! Přitom v našem pohraničí myslím už dlouho nikdo hlady neumřel.

Spát jsem šla brzy, ráno mě čekalo časné vstávání a pořádná porce kilometrů. Už zase jsem měla svůj plán: když jsem nemohla padesátku jít na jaře, tak si ji ujdu v létě. Alespoň se rychle zbavím asfaltu ve Frýdlantském výběžku. Začala jsem se těšit, že ráno konečně vyrazím za výšinami ideálů a do údolí duše.