Dáma na rozcestí – v cele

Vítr si hrál s kousky mlhy, sychravé ráno připomínalo víc podzim než konec jara. Les se probouzel a já s ním.

Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo, ale už se rozednívalo, byl čas vstávat. Rychlá snídaně, hygiena, zabalení a byla jsem připravená vyrazit. Byl nejvyšší čas. Okolo přístřešku se přehnal mladý lesák. Šel zkontrolovat lapače kůrovců na nedaleké mýtině. Bylo vidět, že nemá z cizince v přístřešku radost. S turisty přichází jen problémy. Rozumím tomu, ale po mně opravdu nezůstala žádná stopa. Zmizela jsem do ranní mlhy a nikdo by nepoznal, že jsem v přístřešku přespala.

Ráda bych se podívala do nedalekého Božanova, který je vyhlášený výstavním kostelem i domy pamatujícími původní německé obyvatele. Bylo ale časně ráno a já měla v plánu projít Broumovské stěny. Přírodní památky mě lákaly víc, zamířila jsem od hranic ke skalám.

Šla jsem opravdu svižně, čekal mě dlouhý den. Jen na chvilku jsem se zastavila u vyschlé studánky a říkala si, že každou chvilkou už musím odbočit ze zpevněné cesty na pěšinku vedoucí do skal. Uháněla jsem ještě tak půl kilometru po cestě, která se ztrácela v mlze, když mi došlo, že jsem odbočku minula. Pokorně jsem se vrátila zpět. Odbočka byla přesně za mými zády, když jsem se zastavila u studánky.

Šplhala jsem do svahu a měla pocit, že znovu stoupám na vrcholek Kamence v Novohradských horách. Stejné vlhké počasí a mlha, ze které se vynořovaly skály. Po dalším stoupání mi došlo, že tohle by musely být Novohradky napumpované testosteronem. Jako by zdejší krajina ukazovala svaly. Kamenných útvarů přibývalo a stoupání bylo výživné. Skály v mlze připomínaly obří postavy nebo pravěká zvířata.

Pokračovala jsem po hřebeni Broumovských stěn ke Kamenné bráně při vrcholu Velké Kupy (713 mnm). Časně ráno jsem Kamennou bránu měla jen pro sebe, mlha se trhala, přicházel docela pěkný den.

O kousek dál, v údolí Zaječí rokle jsem potkala prvního pocestného. Na batohu měl karimatku, bylo jasné, že si také vyšel na delší procházku. Pozdravila jsem ho, trhl sebou a povídá: „Jé promiň, já ještě nevidím. Před chvílí jsem vstával!“ Pro to mám pochopení. Ráno také nevnímám. Zasmála jsem se a povídám, že já už vidím, protože jsem vstávala před dvěma hodinami. Mávli jsme na sebe a uháněli každý opačným směrem. Od té doby mi vrtalo hlavou, kde ten chlapík spal? Ve stanu asi ne, tábořit se tady nesmí, v hamace možná, ale v okolí jsou lepší místa na spaní. Zkrátka vrtalo mi to hlavou dlouho. Až po návratu jsem ze sociálních sítí zjistila, že pohodlně přespal v nedalekých Martínkovicích, což bylo vlastně docela rozumné řešení.

S přibývajícím dopolednem se objevili i turisté. Byli ale jen tam, kam se dá co nejblíž zajet autem. Nebylo jich mnoho, jen se s nimi objevily i odpadky.

Zacházka od hranic mezi skály Broumovských stěn mi za trochu zdržení rozhodně stála. Cesta se vlnila jako lochneska po skalním hřebeni, pak dolů do údolí, znovu nahoru a dolů do soutěsky úzké tak, že se s batohem jen těžko dalo projít a zase vzhůru mezi skalní věže a kamenné útvary.

Pískovcové skály vytvořily přírodní kulisy a bylo se na co dívat: kamenné hřiby, želva, kočka, supí hnízdo, mušle… Nepřeberně kamenných útvarů i s celým kamenným divadlem.

Mlha dávno zmizela, mraky se protrhaly a konečně se objevilo slunce. Po neustálých výstupech a sestupech i přelézání popadaných stromů už jsem byla docela unavená.

Blížilo se poledne, když mě kamenná lochneska vyplivla před Kaplí Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Nebyl tam jediný člověk. Nebylo divu. Bylo pondělí, kaple i nedaleká restaurace byli zavřené.

Občerstvila jsem se z vlastních zásob a zavolala na ubytování v Broumově. Mají prý volno, jen mě upozornili na cenu. Už jsem věděla, že mě čeká skromný turistický pokoj za cenu ubytování v penzionu. Byla jsem si ale naprosto jistá, že budu mít přesně to ubytování, které potřebuji. Jen to mělo drobný háček: měla jsem dorazit do hodiny, pak paní správcová odjíždí.

Znovu jsem si hodila batoh na záda a uháněla od Hvězdy po kamenných schodech dolů do údolí. Nebylo to daleko, jen něco přes pět kilometrů, jistě by nebyl problém to stihnout. To bych ale nesměla potkat dva důchodce se štěňátkem – border teriérem. Chvíli trvalo, než jsme si vzájemně vychválili naše paličaté, chytré a milující čtyřnohé členy rodiny. Do města jsem tak dorazila opravdu až za hodinu. Zapnula jsem si mobil a tam už na mě čekal vzkaz, že klíče najdu v restauraci u kláštera. Bylo to místo strategické, protože jsem tak stihla i jídlo a u něj si přečíst návod na to, jak dorazit do ubytování. Zamluvila jsem si totiž ubytování v cele. Nikoliv vězeňské, ale klášterní. Návod připomínal bojovou hru se svazkem klíčů ke třem vstupním branám na tři nádvoří. Bavilo mě to moc a svoji celu jsem nakonec našla snadno.

V klášterech už jsem spala v minulosti a pokud mohu, ráda si to zopakuji. I tady na mě čekaly dlouhé chodby s vysokými klenutými stropy. V bočních chodbách byly výklenky velké právě na jednu celu, kterou od chodby oddělovaly masivní dveře. Cel se do bočních chodeb vešlo opravdu hodně. Na zdech se nedaly přehlédnout nápisy „silentio“ s prosbou o dodržování ticha. I to byl jeden z důvodů, proč jsem volila ubytování právě tady. Po dnech a nocích v přírodě se mi opravdu nechtělo vracet se do městského hluku. Navíc dobře vím, že majitelům domečku o velikosti 406+1 se peníze z ubytování opravdu hodí. Klášter je v majetku řádu sv. Benedikta a je to místo skutečně unikátní. Majitelé si nepřejí, aby hosté v objektu fotografovali a já jejich přání respektovala. Myslím, že trocha tajemství neuškodí.

V plánu jsem měla rychlou sprchu, vyprání pár kousků oblečení a pak honem ven – podívat se na klášterní zahrady a náměstí, dojít k jednomu z nejstarších dřevěných kostelů v Evropě na opačném konci Broumova a třeba i stihnout prohlídku kláštera a kávu ve zdejší kavárně, a nakonec i dokoupit trochu jídla. Ve skutečnosti jsem zvládla jen první část plánu s prohlídkou zahrad a náměstí.

Ušla jsem za den jen necelých 30 kilometrů, ale unavená jsem byla dost. Věděla jsem, že bych si prohlídku kláštera neužila, odložila jsem všechno na druhý den a vrátila se do své cely. Ticho tam opravdu bylo. Ovšem jen do chvíle, než někdo na vzdáleném konci chodby otevřel a zavřel dveře. Masivní dveře s těžkým žuchnutím dosedly a obří starý zámek hlučně zaklapl. Snadno jsem si na to zvykla, byla jsem ráda, že v té dlouhé chodbě nebudu nocovat sama.

Cela měla kulaté okénko vedoucí na nádvoří. Dopadaly jím paprsky zapadajícího slunce a ozařovaly jednoduchý dřevěný nábytek a umyvadlo. Nic nerušilo, místo lákalo ke ztišení, přemýšlení, nebo jen bytí.

Na stolku ležel lístek s příběhem:

SILENTIO

Za jedním mnichem přišel člověk a zvědavě se zeptal:„ Co pro tebe znamená ticho?“

Mnich právě stál u studny a čerpal vodu.

Řekl svému hostu:„ Podívej se dolů do studny! Co vidíš?“

„Nevidím nic, jen zčeřelou vodu,“ odpovídá host.

Chvilku zůstali stát v klidu a mnich za chvíli povídá svému hostu: „Podívej se teď do studny! Co vidíš?“

„Teď vidím svůj odraz ve vodě-vidím sebe,“ volá host.

„Vidíš – to je moje zkušenost s tichem: vidím v něm lépe sebe sama,“ říká mnich.

Ticho vždy patřilo k atmosféře kláštera. Ticho potřebuje každý, nejen mnich. Dopřejme zde v klášteře ticho sobě i jiným, abychom v tichu viděli a poznali něco více!

Petr Prokop Siostrzonek OSV

Arciopat břevnovský a broumovský

Ráda na svých cestách chodím v dobré společnosti a ráda chodím sama. Dobře vím, proč. Vidím lépe sama sebe.