Dáma na rozcestí – v Bludných skalách

Ráno lilo jako z konve. Česné vstávání jsem zbaběle vzdala, proto jsem z Náchoda vyrážela až před devátou. V klidu jsem si ještě užila snídani s holkami, mezitím přestalo pršet a zůstala jen obloha s těžkými šedivými mraky.

Odcházelo se mi těžko. Majda byla skvělý hostitel a s Ivou jsem měla v předchozích dnech prima partu. Bylo ale znát, že ji trochu dohnala únava. Přechod Orlických hor si viditelně užila, ale získala i nějaké ty puchýře a bylo jasné, že si zaslouží další dny klid. Ostatně už na ni čekali doma řemeslníci a měla domluveno, že ji manžel u Majdy vyzvedne.

Já si naopak naplánovala náročný den plný chůze po asfaltu. V Náchodě jsem se tedy nezdržela ani na prohlídku zámku a uháněla jsem okolo města do Bělovsi, abych začala tam, kde jsme předchozí den s Ivou končily.

Přecházela jsem přes běloveský železniční přejezd, když tu najednou, koho to vidí moje oko bystré? Na zastávce stála prořídlá parta kluků, se kterými jsme se s Ivou v předchozích dnech potkávali. Ti s velkými batohy a v těžkých botách. Viditelně už dál pěšky nepokračovali a svěže také nevypadali. Třeba ale už měli splněno, co já vím. Rozhodně byli bohatší o nové zážitky.

Zamířila jsem do nedalekého obchodu, doplnila něco zásob, u lázeňského pramene i minerální vodu a pak už mi nezbývalo než vyrazit po asfaltové cyklostezce podél Metuje.

Těžké mraky se roztrhaly, slunce ostře pálilo. Metuji jsem opustila a nejkratší cestou uháněla podél hranice přes Žďárky a Závrchy do polské Pstružné. Po pravdě jsem byla ráda, že Iva dnes už nepokračuje. Cesta po asfaltu byla rychlá ale nudná a pro nohy náročná. Já se ale potřebovala nejkratší cestou podél hranice přesunout do polských Bludných skal a pak zpět na české území.

Obec Pstružná měnila jména tak, jak přes ni přecházela historie (Stroužné, Pstrążna, Straußdörfel). V patnáctém století ji založili patrně čeští osadníci jako součást Machovských Končin. Místní evangelíci si zde postavili v devatenáctém století kostel (r.1814), kam za českou bohoslužbou mířili protestanté až z Náchodska a Hronovska. Scházela jsem pěšinkou do obce a říkala si, že věřící museli vycházet už někdy v sobotu v noci, aby byli v neděli ráno v kostele. Mně to trvalo z Náchoda víc než čtyři hodiny, a to jsem šla z velké části po asfaltu, který tam v devatenáctém století jistě nebyl.

Dodnes se v obci dochovala skupina roubenek jako skanzen lidové architektury. Rozhodně by to stálo za zdržení, ale obloha se zatáhla a znovu hrozila deštěm.

Kličkovala jsem mezi polským a českým územím pod Bludné skály. Pěšinka stoupala, zúžila se až ke kamenným schodům a kovovému žebříku. Připomínalo to nástup na ferratu. S batohem na zádech bylo stoupání docela zajímavé. Nebe mi překryl skalní převis, někde nad ním začalo bouřit. Lehce pršelo, ale já byla krytá převisem. Víc mě trápila přicházející bouřka. Chvíli jsem počkala, zdálo se, že odchází. Na kovovém žebříku bych se s ní potkala nerada. Nakonec se bouřka vzdálila, déšť přestal a já vystoupala na vršek skal.

Otevřel se mi výhled na obrovské parkoviště a na něm jediné auto se Spejblem, Hurvínkem, Máničkou a tetou Kateřinou. Alespoň tak ta rodinka vypadala. Vážně! Tvářili se dost překvapeně, když jsem se vynořila ze skal pod nimi. Stačilo přeci přijet autem!

Bouřka zmizela, bylo nedělní odpoledne na začátku turistické sezony a Bludné skály měly být obsypány návštěvníky. Naštěstí pro mě ale nebyly. Jen pokladna byla otevřená. Investovala jsem do prohlídky 14 zlotých (asi 85 Kč nebo lehce přes 3 eura). Jsem spořivá a za prohlídku přírodních památek platím opravdu nerada. Tady mi to v sezoně ale dávalo smysl. Udržování cest i odvoz odpadků něco stojí. Byla jsem zvědavá, co za ty peníze uvidím.

Batoh jsem odložila na pokladně a lehkým krokem vyběhla na nejbližší vyhlídku. Obratem jsem se zase vrátila zpět, protože jsem si v batohu nechala mobil. Dala jsem si druhé kolo a zjistila, že mezi skalami jsem opravdu sama. Bylo to nečekané a krásné. Skály tvořily skutečné přírodní bludiště. Po předchozích deštích byly některé chodníčky zaplavené, z kamenů stékala voda. Do ticha se ozývalo jen dopadání kapek na vodní hladinu. Zvuk se odrážel od okolních stěn. Skály měnily tvar na každém kroku-věže, točitá zákoutí, úzké průlezy. Bylo to jako být v obrovské přírodní galerii po zavírací době.

Skalní bludiště jsem si užila. Bloudím ráda a tady mi to šlo skvěle. Prošla jsem všechna zákoutí a kdyby mě nehonil čas a počasí, byla bych poslouchala zvonkohru dopadající vody ještě dlouho. Naštěstí jsem z dálky uslyšela hlasy. Do skal přicházeli návštěvníci a já měla nejvyšší čas bludiště opustit. Byla to ale velká krása!

Vyzvedla jsem si batoh a prokličkovala po hranici zpět na české území. Turistická značka zmizela v místech, kde stával les. Občas se vynořila, jindy se zkřížila s pěšinou vychozenou zvěří, pak zmizela v močálu po těžbě dřeva. Zabloudit se ale nedalo, směr byl jasný – z kopce dolů do Machovské Lhoty. Slunce už zase ostře pálilo, bylo jasné, že další bouřka se blíží.

Zbaběle jsem si říkala, že bych se poptala po ubytování v restauraci U Lidmanů. V sezoně nabízí možnost přespání a jejich pohostinnost je vyhlášená. Vyhnula bych se tak bouřce.

Teď ale sezona ještě nebyla, odjížděli večer pryč a já měla smůlu. Ale stejně bylo ještě příliš brzy. Dala jsem si u nich alespoň trojboj nealko pivo-polévka-káva a vyslechla vlídná slova. Že prý mám zkusit ubytování v soukromí o kousek níž. Bouřka se znovu blížila, měla jsem nejvyšší čas řešit, kde budu spát.

Okolo druhého ubytování jsem stejně šla, zkusila jsem tam zavolat. Ozvala se paní, která mi velmi důrazně sdělila, že na jednu noc neubytovávají. Do toho práskl hrom, a tak ještě dodala, že moji situaci chápe, ale že mě stejně neubytuje. Praásk! Ne, to nebouchla telefonem. Znělo to tak, ale byl to jen další hrom. Už se spustily i první kapky, běžela jsem se schovat pod střechu nedaleké stařičké roubenky. Lilo jako z konve a já obdivovala, jak měli předkové vymyšlený přesah střechy, zůstala jsem krásně v suchu.

Konečně bylo po dešti i bouřce a mě už bylo jasné, kde přespím. Stejně jsem to tak měla původně v plánu. Čekalo mě už jen nějakých čtyři, pět kilometrů k přístřešku u Machovského kříže. Je to vyhlášené ubytování, říkala jsem si, že už tam asi bude plno. Ale věděla jsem i o dalším přístřešku, tak mi to bylo jedno. Ještě jsem si udělala malou zacházku k Sovímu hrádku a pak zpět k přístřešku. Za den jsem ušla jen 30 kilometrů, ale výstup do skal mi dal docela zabrat. O žádné další zacházky jsem už nestála.

V místech nejpříkřejšího stoupání byly krátké úseky lesních cest vyloženy kameny. Dělali to tak už kdysi majitelé zdejších lesů – benediktýnští mniši. Voda díky tomu nevymlela cestu a současně se vsakovala. Krásná práce, která přečkala staletí.

V přístřešku překvapivě nikdo nebyl. Zavěsila jsem si hamaku a připravila se na noční déšť. Dobře jsem udělala. V noci se zvedl vítr, který mě kolébal v hamace, ochladilo se a pršelo. Já ale byla v suchu a teple. Tady na jednu noc ubytovávají, a ještě s výhledem na les!