Dáma na rozcestí - to byl ale den!

Autobus nabíral stále větší zpoždění. Už před hodinou jsem měla být v Praze, za další půl hodinu přeskočit na další autobus a pak na další…

Pečlivě vypracovaný itinerář jsem mohla zahodit hned první den ráno jen pro to, že jsem se spolehla na soukromého dopravce a jeho autobusy. Naštvaná jsem vystřelila v Praze z autobusu, druhý spoj stejného dopravce pochopitelně nečekal a odjel, nezbylo než uhánět na vlak. Stihla jsem to tak akorát, jen jsem do něj skočila a odjížděl. To už jsem měla dvě hodiny zpoždění.

V podhůří Krkonoš se z rychlíku stal pomalík, stavěli jsme v každé Horní i Dolní Lhotě, byla to zkouška mé trpělivosti. Byla jsem naštvaná, ale stejně jsem s tím nemohla nic dělat. V Trutnově jsem vyběhla z vlaku, chvíli trvalo, než jsem se zorientovala a dorazila k dalšímu autobusu, který nabral také zpoždění, protože za Žacléřem opravovali silnici. Na rozcestí Bobr jsem původně měla být v poledne, teď byly téměř tři hodiny odpoledne.

Podzimní den byl krásný, ale krátký. Bylo jasné, že mě čeká noční cesta v horách. Počítala jsem, že se to může stát, čelovku jsem měla připravenou, ale rozhodně jsem nechtěla uhánět dvacet kilometrů v kopcích. Neměla jsem v plánu závodit sama se sebou, ani s časem. Byl konec října, počítala jsem s opravdu špatným podzimním počasím a na cestu po hranici, a tedy i po hřebenech Krkonoš a Jizerských hor, jsem se připravila pečlivě. Počítala jsem s deštěm i sněhem, ubytování jsme měla zamluvené v chatách na hřebenech hor a současně jsem věděla, kde jsou útulny, měla jsem spacák a vše na přenocování, měla jsem i alternativní plány pro případ, že by počasí nedovolilo cestu po hřebenech, v záloze bylo i několik jiných možností na přespání. Nočnímu přechodu hor jsem se ale opravdu chtěla vyhnout.

Nasadila jsem rychlé tempo, chůzi jsem občas proložila klusem, chtěla jsem ukousnout co nejvíc z trasy, než přijde první velké stoupání. Den byl neuvěřitelně krásný, modrá obloha, barevné listí, den jako korálek. Musela jsem se začít smát sama sobě. Byla by hloupost uhánět a neužít si krásného dne! Zvolnila jsem tempo a neodolala zastávkám na focení.

Vracela jsem se jen kousek po trase, po které jsem šla na jaře. Z ní jsem odbočila nejkratší cestou ke hranici. Věděla jsem, že za odpoledne musím ujít nejméně dvacet kilometrů s převýšením větším než tisíc metrů. Ubytování jsem měla zamluvené ve spacákovně chaty Jelenka. Ještě z autobusu jsem jim psala, že dorazím asi po osmé večer. Současně jsem věděla, že pokud by se něco zvrtlo, tak bych jim znovu napsala a přespala v některé z nouzových útulen. Protože podle mě od toho ty útulny jsou.

Spaní v útulnách na území národních parků a chráněných krajinných oblastí jsou předmětem diskusí mezi ochranáři a turisty. Ochranáři tvrdí, že turisté tam spát nemají, protože po nich zůstává nepořádek. Turisté naopak tvrdí, že přespáním v útulně ničemu neublíží. Na cestě po hranicích od Krkonoš po Jizerské hory jsem měla vytypováno nějakých šest, sedm nouzových útulen. Zajímalo mě, jak to s tím nepořádkem okolo je.

Zatím jsem jen pospíchala přes Růžový palouček na hranici a po ní dál. Hraniční pěšinka byla zarostlá, občas spadlé stromy. Bylo jasné, že tudy mnoho lidí nechodí. Když se chodníček napojil na širokou cestu na polském území, která stoupala výš do hor, to už byla velká krása. Lemovaly ji staré stromy pamatující hospodáře s koňskými povozy. Z údolí na polské straně se ozval jelen v říji. Podzim jako malovaný.

Okolo útulny na Rohu hranic jsem se jen mihla, žádné odpadky, žádní lidé, pospíchala jsem dál. Cesta byla široká a krásná, nebyl důvod se neproběhnout.

O kousek dál jsem si udělala malou zacházku k další útulně, opět čisto a žádní lidé.

Vystoupala jsem na hřebenovku, krajina se otevřela a já v dálce uviděla vrcholek Sněžky zahalený v mracích. Zvedal se vítr, oblohu pomalu zakrývaly mraky. Přicházela změna počasí, končil krásný podzimní den.

V jednom ze stoupání po Hřebenovce jsem uviděla pobytový znak vlka, už starý, vybělený, ale docela jasný. Davy turistů tudy nechodí, na polské straně jsou hluboké lesy, vlci mají klid.

Slunce zapadlo, ochladilo se, silný vítr se do mě opřel, kdykoliv se stromy rozestoupily. Až před Horní Malou Úpou jsem potkala dva polské turisty, jinak za celé odpoledne nikoho.

V sedle Pomezních Bud byl vítr tak silný, že jsem se musela hodně opírat o hůlky, abych udržela směr. Čas jsem měla ale dobrý. Stáhla jsem zpoždění zatím o víc než hodinu, to vypadalo dobře.

Přešla jsem sjezdovku a nasadila čelovku. V lese už nevál vichr, ale ubylo světla. Jen nad korunami stromů bylo vidět, že obloha ještě úplně nepotemněla.

Ve světle čelovky jsem stoupala vzhůru, jen zběžně jsem si prohlédla nouzovou útulnu Jelenka, nikde žádné odpadky, jestli byl někdo uvnitř netuším, pospíchala jsem dál.

Poslední stoupání k chatě Jelenka bylo výživné. Měla jsem toho za celý den dost. Když se v průseku mezi stromy objevila světla, připadala jsem si jako děti u Perníkové chaloupky. To bylo radosti!

Věděli o mě, čas jsem měla dobrý, dorazila jsem s předstihem hodiny a půl. Stihla jsem tak akorát jedno nealko pivo, než zavřeli výčep. Večeři jsem měla z vlastních zásob, sprcha byla skvělá a spacákovnu jsem měla celou jen pro sebe.

Ráno to nevypadalo, ale nakonec to byl krásný den!