Dáma na rozcestí- ten nápad mělo víc lidí

Na okna autobusu dopadaly první kapy. Za okny se míhaly barevné stromy. S každým dalším stoupáním déšť sílil, přidala se mlha a vítr. Ideální počasí na podzimní cestu do hor.

Mám ráda podzim v horách. Když jsem v červnu končila část cesty po hranici republiky na Cínovci, byla tropická vedra. Ke Krušným horám mi to moc nesedělo. Slíbila jsem si, že se sem na podzim vrátím, třeba jen na chvíli, jak čas dovolí.

Čas dovolil v polovině října, měla jsem na to ale jen dva a půl dne. Ráda chodím v dobré společnosti, tentokrát jsem šla raději sama. Naplánovala jsem si trasu něco přes sto kilometrů, dny se krátily, věděla jsem, že si cestu udělám tak zajímavou, že bych riskovala vzpouru posádky.

Přespala jsem v Teplicích u švagrové. Přestěhovala se do města svého mládí po smrti manžela. Město se zatím převléklo z nudného šedivého obleku do barevného saka lázeňského šviháka. Bylo po sezoně, ale i tak mu zůstalo něco z exotiky arabských turistů, kterých bývá plné. Stihly jsme si město prohlédnout a pak už jsme si dlouho povídaly o životě, cestování a Itálii, kterou máme rády.

Druhý den mě doprovodila městem, které se probouzelo do docela pěkného podzimního dne, až k autobusu. Na cestu jsem dostala veselé ručně pletené ponožky a svačinu zabalenou do ubrousku. Dojalo mě to. Kolik je to už let, kdy mi někdo zabalil svačinu do ubrousku? Poslední zamávání a autobus se rozjel k horám. S každým kilometrem stoupání se počasí zhoršovalo.

Vystoupila jsem na Cínoveckém pomezí, přesně tam, kde jsem v červnu končila. Vítr a déšť se do mě opřeli plnou silou a já se v úkrytu zastávky převlékla do nepromokavých ponožek, kalhot i bundy. Nepromokavé pracovní rukavice jsem zatím nechala v kapse batohu. Věděla jsem, že půjdu městem a dáma v nejlepších letech tam přece nebude dělat ostudu v zářivě zelených pracovních rukavicích!

V létě jsem si prohlédla Dlouhý rybník a kostel, teď jsem obcházela Cínovec oklikou, okolo haldy po těžbě, okrajem Cínoveckého rašeliniště a zpět do centra. Památky na těžbu i minulost nešly přehlédnout: pomník pohraničníkům, pomník první zmínky o městě, pomník těžbě…

Historicky je na Cínovci doložena těžba cínu a stříbra od čtrnáctého století, ve skutečnosti se tady těžilo asi už mnohem dříve. Od devatenáctého století přibyla těžba wolframu, nově používaného v hutnictví. V jednadvacátém století se uvažuje o těžbě lithia, které je využíváno do baterií. Cínovec je zkrátka provrtaný jako ementál.

Obec má za sebou zajímavou historii, která ovlivnila i sociální skladbu. K delší prohlídce mě ale nelákala. Byla jsem ráda, že jsem došla na kraj obce a pokračovala zpevněnou cestou po Hřebenovce. Říkala jsem si, že ve všední den a v dešti nikoho nepotkám. Říkalo si to asi víc lidí, protože se z mlhy a deště postupně vynořilo šest kluků s velkými batohy. Jen jsme se pozdravili a pokračovali každý opačným směrem.

Blížila se půl jedenáctá dopoledne, když jsem procházela Moldavou. Tamní nádražní budova volá o pomoc. Sloužila od roku 1885 jako hraniční a překládací stanice horské železniční dráhy - Teplického Semmeringu, k dopravě uhlí z mosteckých dolů do Saska. Dnes by si zasloužila rekonstrukci a další využití. Je to ale těžké. Moldava, jako by se nacházela na konci světa. Zdálo se mi, jako by žila ve svém vlastním čase.

Potvrdilo se mi to, když jsem vstoupila do restaurace, kde už seděli dva lidé. Říkala jsem si, že sice ještě není ani jedenáct hodin, ale hodilo by se zahřát se čajem a počkat třeba i na polévku. Ukázalo se ale, že ti lidé jsou obsluha a že se jen zapomněli zamknout. Otevřeno ještě neměli, zákazníky asi nepotřebovali. Vycouvala jsem z hospody zpátky do deště, ale nevadilo mi to. Žádné představy ani iluze ohledně otevřených restaurací u hranic v polovině října jsem neměla. Jídlo, ubytování i zdroj tepla jsem měla v batohu, že bude pršet, se dalo čekat.

Prošla jsem obcí, minula památník těžby ve fluoritovém dole (1957-1994) a pokračovala okolo kostela Navštívení Panny Marie. Původní kostelík ze 14. století sloužil sklářům, na hřbitově u něj leží původní obyvatelé, ale dnes kostelík už o ty „své“ lidi přišel. Škoda, v podzimních barvách mu to moc slušelo.

Minula jsem bývalou obec Pastviny. Pastviny pro dobytek tam zůstaly, lidé ne. Při pohledu na holé pláně jsem si jen stěží představovala, že tady před druhou světovou válkou stávalo víc než padesát domů včetně školy, pily, byl tady řezník, švec, kovář... Odlesněnými kopci se proháněl vítr, který mi hnal kapky deště do tváře. Nepromokavé oblečení už dávno provlhlo, provlhly i na nepromokavé pracovní rukavice. Počítala jsem s tím, že to tak bude, a nijak moc mi to nevadilo. Návštěva téhle krajiny mi za to stála. Vlastně to byl docela pěkný podzimní den.

Před větrem mě zachránil bývalý Žebrácký roh, ukrytý mezi stromy. Od roku 1583 se zde nacházel Horní vorařský výplatní úřad. Voraři, kteří plavili po řece Muldě dřevo do Freibergu, zde dostávali svoji mzdu. Byla to mzda za tu dřinu doslova žebrácká, proto se tomu místu říkalo Battleck (Žebrácký roh). Místo na křižovatce cest začalo sloužit k čilému přeshraničnímu obchodu, později zde vznikla celnice a hostinec. Ten zanikl v roce 1953 spolu s okolní zástavbou. Dnes mě před deštěm chránil jen dřevěný altánek. Byla jsem vděčná i za něj.

Jen asi o půl kilometru dál jsem minula krásný rybníček U tří smrků a u něj luxusní přístřešek. Panečku, tam by se to nocovalo! Bylo ale časné odpoledne a já měla do místa plánovaného přespání ještě asi dvojnásobek cesty. Plánovala jsem na každý den trasu okolo padesáti kilometrů. S batohem vážícím v základní váze přijatelných 5,5 kg (s jídlem a vodou pod 10 kg) a v terénu s malým převýšením, jsem si to mohla dovolit, i když podzimní dny byly krátké.

Prošla jsem Českým Jiřetínem, déšť se změnil v drobné mrholení, až ustal úplně. Nebyl důvod se zastavit. Cesta se vinula podél hranice, občas nabídla výhled na mokré louky nebo krajinu zahalenou do mlhy. I když počasí bylo ošklivé, okolo mě bylo krásně.

Na dlouhých rovných cestách jsem měla dost času na přemýšlení. Krušným horám dlužím mnohé. Koncem devadesátých let jsem navštívila Podkrušnohoří i Krušné hory. Krajina tenkrát vypadala hodně jinak. K nedalekému Hornímu Jiřetínu se přibližovala těžba uhlí. Zámek Jizeří měl být zlikvidován, protože hrozilo, že s dalším postupem těžby sjede dolů do dolu. Šokovalo mě, že se řeka Bílina změnila v odpadní stoku tekoucí obrovským potrubím. Pohled od Krušných hor k Mostu připomínal měsíční krajinu s obrovskými krátery. Pohled opačným směrem-na Krušné hory, byl ještě smutnější. Byly plné pahýlů suchých smrků. Strávila jsem v té krajině týden a úplně mi to stačilo. Severní Čechy jsem později navštívila ještě několikrát, ale první dojem to nevylepšilo a do Krušných hor už jsem se nikdy nevrátila. A to byla velká chyba!

Podkrušnohoří i Krušné hory se za desítky let hodně změnili. V Podkrušnohoří se některá důlní díla proměnila v jezera, u jiných pokračuje rekultivace. Není to sice zatím kraj, který by lákal turisty, ale ten potenciál bude mít. Ani krajina Krušných hor dávno není plná uschlých stromů. Naopak je podle mě naprosto unikátní kombinací odlesněných plání a lesů. Místy se daří smíšeným porostům buků a je to velká krása.

V samotných Krušných horách se postupně proměnila i sociální skladba obyvatel. Ta byla vždy pestrá a ovlivněná tím, co, jak a kde se těžilo. Nebo dotěžilo a bylo potřeba hledat jiné místo nebo jinou obživu. Ještě před druhou světovou válkou to údajně bývaly nejhustěji osídlené evropské hory. To se s odsunem původních obyvatel dramaticky změnilo. Bylo by ale chybou domnívat se, že dnes tady žijí zapadlí vlastenci, kterým na prahy jejich chalup chodí vlci výt.

Naopak v Krušných horách je docela čilý turistický ruch, a to na obou stranách hranice. Krajina láká investory k výstavbě rekreačních areálů nebo k nové těžbě surovin. Přitom krušnohorské pláně jsou tím největším bohatstvím, které tady podle mě mají. Kdyby se náhodou někdo ptal na můj názor, tak bych hlasovala pro individuální výstavbu domů pro trvalé bydlení, ale určitě ne pro apartmánové domy. Těch, které jsou většinu roku prázdné, jsem viděla na cestě okolo republiky dost.

Jak jsem si tak šla a přemýšlela, na sekundu se ukázalo slunce a ukázalo mi vlídnou tvář podzimních Krušných hor. Krása to byla!

Den se chýlil k pozdnímu odpoledni, nepršelo, jen foukal studený vítr. Zastavila jsem se v přístřešku Útulny Klíny. V závětří jsem ocenila svačinu od švagrové. Byl to můj pozdní oběd a vážila jsem si toho. Už jsem byla docela unavená. Čekala mě jen cesta podél hranice do Nové Vsi v Horách a do plánovaného místa přespání. Čas jsem měla dobrý, za světla bych to mohla stihnout.

Scházela jsem do obce, když v tom jsem zahlédla pána se sokolkou. Nikoliv cvičenkou ze Sokola, ale s dravým ptákem na ruce. Tedy nebyla jsem si tak docela jistá, zda je ten pták sokol, ale pána jsem dohonila a zastavili jsme se na kus řeči. Vyzkoušel mé znalosti a ukázalo se, že jsem se náhodou trefila. Na ruce mu seděla krásná sokolí slečna ve výcviku. To setkání mi úplně rozsvítilo zbytek dne.

Pokračovala jsem směrem k útulně u Dřevařského rybníka. Kamenná stavba slibovala, že budu v noci chráněná před deštěm i větrem a nebudu muset stavět tarp. Byla to ale také nejlepší útulna v okruhu mnoha kilometrů, a to naopak slibovalo, že bych v ní nemusela být sama. Ostatně už pěkných pár kilometrů jsem na nezpevněných cestách potkávala čerstvé stopy velkých bot. Déšť je nesmyl, bylo jasné, že přede mnou jde skupina lidí a má jen malý náskok. Přes cestu mi přeběhla laň. Možná ji někdo vyrušil.

Na odbočce k útulně už bylo jasno. Cesta byla rozrytá po těžbě dřeva, v blátě byly čerstvé otisky bot a ve vzduchu cítit kouř z ohně. Bylo jasné, že útulna je obsazená. Ach jo. Člověk si vyrazí ve všední, deštivý podzimní den s tím, že budou hory prázdné. Viditelně ten nápad mělo víc lidí.

V přístřešku se právě zabydlovalo pět kluků tak okolo třicítky. Museli přijít před chvilkou. Právě rozdělávali oheň z mokrého dříví, což chvilku trvá, a tak se do útulny ještě ani nestačili nastěhovat. Omluvila jsem se jim, že je ruším, nesli to statečně. Do útulny jsem se nastěhovala před nimi, rychle se stmívalo a já si potřebovala vybalit, uvařit a jít brzy spát. Měla jsem za sebou 46 kilometrů převážně v dešti, byla jsem docela unavená. Prostocviky s převlékáním do suchého jsem raději vynechala, jen jsem si vzala suchou bundu.

Kluci si zatím před útulnou začali vařit. A to mi málem spadly brýle. Oni si to vandrování tedy uměli užít! Za chvíli měli připravenou improvizovanou kuchyni, z batohů vytahovali suroviny pro několika chodové menu, ve kterém nechyběly opečené jitrničky nebo pravý boršč. Bylo vidět, že ví, co dělají. Do obrovských batohů se jim vešly nejenom zásoby jídla a pití, ale i ruční pilka nebo velký pytel na odpadky. Brzy se setmělo, a tak si k vaření rozvěsili na útulnu světýlka, natáhli tyvek a na něj začali promítat filmy.

Nedělali nepořádek, a navíc s nimi byla zábava. Na rozdíl ode mne. Já si vystačila s jídlem uvařeným na lihovém vařiči, udělala jsem si čaj a jen chvíli si s klukama povídala. Jsou z Podkrušnohoří a občas spolu vyrazí do hor vyčistit si hlavu. V duchu jsem si říkala, že si možná taky chodí odpočinout od partnerek a teď jim sem čert nastrčil babu. Co už tak s tím. Kilometry ani váhu batohů moc neřešili, ale to není důležité, cestování si uměli užít po svém.

A to je to podstatné. Každý to má nastavené jinak. Pokud člověk právě nezávodí, tak jsou ušlé kilometry vlastně jen nedůležité číslo, které bez znalosti převýšení a terénu stejně nic neřekne. Důležité jsou zážitky.

Tma houstla, ochlazovalo se, studený vítr sílil, pro mě byl čas zalézt do peří. Kluci ještě dlouho vařili, povídali a promítali. Nevadilo mi to. Jindy by mě v tuhle dobu na horách budila jelení říje, stejně bych se asi moc nevyspala. Navíc jsem tušila, že ráno budu budit já je. Okolo půlnoci hovor utichl, kluci se uložili, čtyři chrápali a pátý mluvil ze spaní. Špunty do uší nepomáhaly. Byla to veselá společnost.

Usínala jsem dlouho. Hlavou se mi honily myšlenky. Vzpomněla jsem si na jeden citát: „Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli….“ (Antoine de Saint-Exupéry: Citadela).

Je to tak, cíl už dávno přestal být důležitý. Dnes bylo opravdu krásně, i když bylo ošklivo. Byla to jedna z nejčistších radostí, co znám.

V korunách stromů hučel vítr. A pak už byla jen hluboká noc. Pěkně tam bylo.