Dáma na rozcestí-se signálem nebo bez

V korunách stromů hučel vítr, kolem byla hluboká tma. Byl čas vstávat. Podzimní dny jsou krátké, spát můžu jindy.

Do místa dalšího nocoviště mě dnes čekalo ujít okolo padesáti kilometrů. Ve světle čelovky jsem si zabalila, překročila spící postavy a vyšla z útulny.

Vítr honil cáry mlhy, drobně pršelo, podmáčená cesta se změnila ve zurčící potok. Měla jsem v plánu přejít neznačenou pěšinou přes vrcholek kopce a tím si ušetřit několik kilometrů. Cesta byla ale poničená po těžbě dřeva, plná bláta a vody. Nemělo smysl riskovat, že tam utopím boty. Ve světle čelovky jsem pro mlhu a déšť viděla tak na dva metry. Smířila jsem se s trasou delší a vzala to po zpevněné úvozové cestě k asfaltové silnici v údolí.

Kilometry klesání jsem po nudném asfaltu musela zase nastoupat, naštěstí se už rozednívalo.

Údolí mě chvilku chránilo před větrem, nahoře se do mě ale vítr opřel plnou silou. Krajina se rozestoupila, vítr zesílil, po pláni honil cáry mlhy, pršelo, teplota jen lehce nad nulou. Tak tohle byly ty pravé Krušné hory! Počasí testovalo moje vybavení, ale mě to bavilo.

Schovala jsem se před větrem v autobusové zastávce na vrcholku kopce. Místní ji asi často nepoužívají. Děravou střechou dopadaly kapky na prohnilou lavičku, dřevěná konstrukce vrzala v poryvech větru. Myší bobky na lavičce mě přesvědčily, že si tady vařit snídani nebudu. Vystačila jsem si se studeným jídlem a vodou, navlékla nepromokavé pracovní rukavice a opět vyšla ven do mlhy.

Vítr se do mě znovu opřel, jen stěží jsem na vrcholku kopce udělala několik fotek kostelíčka. Je dominantou zdejší krajiny od osmnáctého století, kdy sloužil pro více než stovku místních obyvatel i pro ty z okolních obcí. Dnes žije v jeho okolí jen několik trvale bydlících obyvatel, ale staví se tu i nové domy, lidé se do krajiny postupně vrací. A to byl i důvod, proč jsem si na vrcholek zdejšího kopce udělala malou zacházku od hranic. Chtěla jsem vidět, jak tady lidé žili a žijí.

Pak už jsem jen sešla polními pěšinkami na asfaltovou cestu do údolí, kde mě před větrem ukryl les. Pokračovala jsem nejkratší cestou do obce Kalek. Leží na hranici a je vyhlášena dalším malebným kostelíkem. Mlha se rozpustila, naopak se spustil hustý déšť. Vynechala jsem zacházku ke kostelíku i do obchodu, jediného v okolí. Bylo by hezké se tam ohřát, ale den byl krátký a cesta dlouhá. Nebyla jsem ještě ani v polovině trasy a čekalo mě dalších dvacet kilometrů dlouhými rovnými cestami podél hranice, přes bývalou obec Jilmová, okolo rašeliniště Chomutovky, až k vodní nádrži Přísečnice a dál.

V pásu podél hranice v místech, kde je Přísečnice, Hora Sv.Šebestiána, Načetín, Kalek nebo Gabrielina Huť, probíhala od čtrnáctého století těžba a zpracování železné rudy. S tím souviselo i odlesnění území. V osmnáctém století by krajina kolem mě byla mnohem víc zalidněná a mnohem méně zelená. Změnilo se to až v devatenáctém století, kdy se zpracování železné rudy přestalo vyplácelo a přesunulo se blíž k novým zdrojům: uhlí a železnici. Století páry tak přineslo obcím zánik horského hutnictví. Místní obyvatelé se začali věnovat drobné výrobě – například dřevěných hraček a krajkářství.

Zastavila jsem se na doplnění vody přímo na hranici, v obci s příznačným názvem Pohraniční. Nebyl důvod se tam zdržovat, viděla jsem jen obchod, benzinovou pumpu a hraniční přechod. Přitom kdysi tady bývala docela velká obec rozdělená říčkou Černou na dvě části. Na české straně z ní nezbylo po druhé světové válce téměř nic.

V obchodě s nepřeberným výběrem alkoholu a parfémů jsem našla jen dvoulitrovou lahev vody a říkala si, že je to možná zbytečně moc, kdo se s tím má v tom dešti tahat, že bych ji možná mohla trochu vylít… Něco mi ale říkalo, že tohle bych tedy dělat neměla. Jsem spořivá, s vodou šetřím, nevylila jsem. Batoh nasáklý deštěm ztěžkl ještě o trochu víc.

Den se přehoupl do odpoledne, déšť ustal. U vodní nádrže Přísečnice jsem měla nejvyšší čas rozmyslet si, kde budu nocovat. U Přísečnice je táboření pochopitelně zakázané, jde o nádrž na pitnou vodu. Cesta po hranici by mě nejsnadněji zavedla do Vejprt, kde je dost nabídek na ubytování a kde se mi bude i příště dobře navazovat. Čas jsem ale měla dobrý, měla jsem v záloze ještě jednu zacházku od hranic. Rozhodnutí jsem nechala na poslední chvíli a na náhodu. Když to nevyjde, snadno někde přespím i v tarpu.

Stála jsem na hrázi nádrže a snažila si představit, že tady bývalo město. Ne vesnice, jako jinde, ale celé okresní město.

Tady někde přede mnou bych mohla kdysi zahlédnout dívku v šatech s paličkovaným límečkem. Pospíchá do hodiny hudební výchovy v proslulé hudební škole. Stejně jako ona, se i další dívky učí hře na harfu. Brzy už bude umět dost na to, aby vyjela s ostatními ven do světa… Evropě vládne secese a z kdysi malého hornického městečka se stalo okresní město vyhlášené krajkářstvím, výrobou hudebních nástrojů a proslulé hudební výukou. Žije tady více než čtyři tisíce lidí. O zhruba padesát let později jich zbyde už jen necelá tisícovka. V roce 1973 vyletí do vzduchu dva gotické kostely, barokní zámek a všechny starobylé domy. Celou historii sahající do třináctého století spláchne voda….

Nad vodní hladinou se proháněl ledový vítr, dala se do mě zima. Byl čas jít dál. Při stoupání pěšinou nahoru nad přehradu jsem si říkala, že tady alespoň zbyla vodní nádrž a pěkná krajina. Jsou i místa, kde to dopadlo hůř.

Nedaleko odsud, jen přes kopec, tedy přes hřbet Krušných hor, se nacházela obec Vernéřov. Na konci osmdesátých let minulého století vyletěla do vzduchu její více než sedm století dlouhá historie. Obec byla zlikvidována, plánovaný záměr zaplavit údolí popílkem z elektrárny v Prunéřově se ale nikdy neuskutečnil. Zbyla jen holá pláň a na jejím okraji několik bytovek. Dnes je tam průmyslová zóna.

Z cesty podél hranice jsem sešla do osady Černý Potok. Až tam se mi na telefonu objevil signál. Slabý, ale byl. Zkusila jsem zavolat na ubytování, které jsem si naplánovala v obci Kovářská. Sehnat ubytování v Kovářské by neměl být problém. V městečku je pěkná nabídka pohodlných penzionů a apartmánů, ale já zase tak moc pohodlí nepotřebovala. V Kovářské jsem chtěla vidět několik zajímavostí současně, zacházka od hranic mi za to stála, a já naopak nestála o běžný penzion. V pohodlí spím celý rok, teď jsem hledala jen zajímavé místo, kde si usuším mokré věci a brzy ráno budu pokračovat dál. Ve svém itineráři jsem měla kontakt na ubytování, které by to splňovalo.

Telefonát vypadal asi takto:

- Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jestli byste měli dnes volné jedno místo na ubytování, třeba ve spacákovně.

- Dobrý den, cože? Asi máte špatný signál.

- Sháním ubytování. Třeba ve spacáku.

- Cože? Ubytování? Jsme úplně plní. Volná je jen útulna venku.

- Aha. Útulna by mi stačila.

- Cože?

- Že útulna by stačila.

- Špatně vás slyším, ale jestli chcete přijít, tak přijďte.

Krása. To mi úplně stačilo. Byl pátek odpoledne a mizerné počasí, že měli plno mě moc nepřekvapovalo. Kdyby mě odmítli, bylo by to úplně v pořádku, šla bych prostě dál.

Na kraj obce jsem to měla, co by kamenem dohodil, a zbytek došel pěšky. Minula jsem malý kostelík, nad ním dům volající po opravách, o pár kroků dál křížek, kvůli kterému kdysi kostelík postavili. Bývalo tady poutní místo, řízením osudu a přičiněním místních přečkalo do dnešních dnů.

Ubytování jsem si naplánovala v budově bývalé továrny na zpracování ryb. Baví mě příběh té budovy a zajímalo mě, jak dopadla její rekonstrukce. Před několika roky ji koupil chlapík, pro kterého se Krušné hory staly srdeční záležitostí. Má za sebou pěknou řádku knížek i filmů o Sudetech a je motorem místního občanského sdružení. Jeho podobu jsem znala z obálek knih.

Jak tak přicházím k místu ubytování, vidím, že z okna kouká hlava pana domácího. Bylo mi jasné, že nevyhlíží mě, tak jsem na něj zavolala, že jsem ta paní bez signálu. Se signálem nebo bez, bylo vidět, že má fofry a že dnes by se bez dalšího hosta klidně obešel.

Seběhl dolů, bleskově jsme si potykali, rychle mi ukázal pěknou dřevěnou útulnu na zahradě, kterou budu mít za drobný peníz jen pro sebe. Věděla jsem, že kdysi obešel Čechy a že tuší, co pocestný potřebuje: trochu vody (ale ne moc), trochu tepla (ale ne moc). Trocha jídla a občas střecha nad hlavou se také hodí.

Krušné hory měly za sebou první dávku sněhu a mrazu, přívod vody k útulně byl proto vypnutý. Zato jsem ale směla rychle proběhnout koupelnou v hlavní budově. Právě přijížděli hosté, vzala jsem to opravdu rychle. Vodu na čaj a jídlo jsem doplnit nemusela, nesla jsem ji celé odpoledne. Naštěstí. Už bych to nestihla. Hosté dorazili.

Teplo mě čekalo v útulně, když jsem si zatopila v kamnech. Setmělo se, útulnu osvětlovala kamna a žárovka. Byla opravdu útulná. Prosklenou stěnou jsem sledovala, jak přijíždí další a další hosté z uzavřené společnosti. Oni naopak měli výhled na mně, jak jím, dávám sušit oblečení…V tom mi to došlo. Nechala jsem na věšáku před koupelnou bundu! Chvíli jsem sbírala odvahu, že proniknu do společnosti, ale nakonec jsem zbaběle požádala o pomoc jednoho z hostů. Za chvilku jsem měla bundu zpět. Dost jsem si oddychla. Mohlo to dopadnout hůř. Jsou i jiné kousky oblečení. O ty bych škemrala vážně nerada.

Pak už jsem si jen užívala sálajícího tepla kamen, prosklenou stěnou sledovala opadanou omítku na budově i hosty před ní, a připadala si jako akvarijní rybička za sklem akvária.

Hosté se časem přesunuli do budovy a já do patra útulny, kde jsem se těšila na soukromí i teplo stoupající od kamen. Dobrého prý má být pomálu, tepla bylo také. Většina utekla škvírami ve stěnách útulny. Bylo jimi vidět ven, dovnitř se dral studený vítr. Třeba to tak bylo schválně. V létě se větrání může hodit.

Nevadilo mi to, vybavení mám dobré, užívala jsem si klidu a soukromí. Pohledem poutníka jsem byla moc spokojená. Pan majitel udělal v uplynulých letech kus práce. Bývalou továrnu přestavěl na ubytování a na zahradě postavil útulnu. Kdybych byla stavař, řekla bych, že je tady ještě práce jako na kostele. Plánovači k sobě potřebují i dotahovače. Někdy je to běh na dlouhou trať. Ještě chvíli jsem mudrovala a pak už jen poslouchala hvízdání větru mezi prkny. Pěkně tam bylo. Že to byl ale krásný den!