Dáma na rozcestí-ráj i peklo

Na ten den jsem se těšila snad už od zimy. Cestu jsem znala jen z map, slibovala zajímavý terén i výhledy.

Vstávala jsem ještě před východem slunce. Tarp byl mokrý od rosy, zabaleno jsem měla rychle, snídani vyřeším později. Vycházela jsem, když první sluneční paprsky ozářily stromy.

Vrátila jsem se na hranici a pokračovala údolím Bílého potoka dál, do Českosaského Švýcarska. Z české strany podél hranice cesta není, hranice vede středem potoka a jediná pěšinka je na německé straně. Přešla jsem potok a pokračovala národním parkem Saské Švýcarsko.

Rozdíl je to zásadní. Přinejmenším z pohledu práva. Pokud by vedla pěšinka po české straně a na někoho spadl strom, byla by to (z pohledu předpisu vyšší právní síly) vina majitele stromu, respektive majitele pozemku. On ten výklad je myslím složitější, a ne zcela jednotný, nicméně výsledek je stejný. Na německé straně je vstup na vlastní nebezpečí a ochraně přírody tak stačí vymezení jádrové zóny se zákazem vstupu. Proto tam vede stezička i v místech, která jsou chráněná a kde úrazy hrozí.

Na straně české je pro jistotu do většiny území vstup zakázán ať již z důvodu ochrany přírody nebo ochrany před padajícími stromy. Tam, kde zákaz vstupu není, jsou stromy vykácené nebo zkrácené, a cesty většinou asfaltové.

Zkrátka na německé straně je to, jako když jdete výstavní galerií a do sálů můžete i nakouknout. Na české straně většinou jen obcházíte galerii velkým obloukem.

Ovšem pravdou je, že na české straně je výstava, tedy krajina, podle mě zajímavější. Skalní útvary a rokle zasahují do velké části českého území, po dobu Železné opony byla místa u hranice nepřístupná a zůstala tak chráněná, i známý skalní útvar Pravčická brána se nachází na našem území.

České Švýcarsko bývalo rájem trempů, přírodovědců i turistů. Rokle byly přístupné po cestách i stezičkách. Od devadesátých let minulého století rostl počet návštěvníků mnohde nad únosnou míru. V roce 2000 byl vyhlášen Národní park České Švýcarsko a vstup do území byl omezen. Po požáru v roce 2022 se zákaz vstupu týkal většiny území.

Pro mě tak zbyla jako nejzajímavější varianta německá strana hranice, podél hraničních toků Bílý potok a Křinice.

Údolí Bílého potoka se zužovalo mezi strmé svahy, sluneční paprsky si do něj ještě cestu nenašly. Pěšinka byla lemovaná padlými stromy, občas bylo potřeba přelézt kmen. Na druhém břehu byla neprostupná houština padlých i mladých stromů. V ranním světle probleskovaly desítky odstínů zeleně. Zurčící potok, šumění lesa. Rychlá proměna rostlin na malém území. Oči nevěděly, kam se dívat dřív.

Zdálo se mi, jako bych za ohybem potoka zaslechla volání sokola. Byla to hloupost, sokola bych našla spíš na chladící věži elektrárny, než tady v údolí. Za ohybem potoka se ale vynořila skalní věž. Tam odtud se hlasy ozývaly. Stála jsem se zatajeným dechem. Hlasy sokolů jsem znala jen z nahrávek. Snad jsem se nemýlila… Vrcholky skal kryly koruny smrků, dalekohled jsem neměla. Sokoly jsem neviděla, ale ty hlasy mě provázely ještě pořádný kus cesty.

Z vysoké trávy vylézala klíšťata, batoh se občas zachytil o spadlý strom, boty byly mokré od rosy v trávě. Přesto jsem si užívala každý krok.

Údolí se otevřelo, zasvítily do něj sluneční paprsky, Bílý potok se spojil s řekou Křinicí, přibyly nové odstíny zelené. Občas se pěšinka odklonila od řeky a vystoupala strmým svahem, dál vedla po vrstevnici, mezi kmeny spadlých stromů.

Posadila jsem se na jeden z kmenů, na slunce dala sušit tarp, boty i ponožky, a s výhledem do údolí jsem snídala. Nikam jsem nespěchala. Měla jsem celý den na to, abych došla do Mezní Louky. Tamní kemp je nejblíž hranici a současně je jedním z mála míst, kde lze na území NP České Švýcarsko legálně stanovat.

Docela ráda jsem si na sluníčku odpočinula. Už se začínaly hlásit namožené vazy v levé noze, od kotníku dolů ji zdobil docela pěkný otok. Chodit se s tím dalo, bylo to jen nepříjemné.

Už jsem si balila věci, když mě minul německy hovořící otec s dospělým synem. Měli jen malé batůžky, šli svižně, pozdravili jsme se, pokračovali dál. Nahodila jsem batoh a pokračovala stejným směrem. Neměla jsem v plánu s nimi závodit.

Došla jsem k místu, které bylo zatarasené kmeny padlých stromů a bezpečnostní páskou. Měla jsem možnost pásku podlézt a necelý kilometr přelézat kmeny stromů, nebo místo obejít po trase víc než dvojnásobně dlouhé. Jindy bych asi využila přírodní tělocvičny a přelézala kmeny, ale šla jsem sama, pojištění pro zahraničí jsem neměla a nic mě nehonilo. Do zákazu jsem nešla a nelitovala jsem. Zacházka mě vedla kolmo vzhůru, jeden kmen jsem si také přelezla a namočila botu do bláta, když jsem zvolila vlastní zkratku o trochu méně schůdnou, prošla jsem si dvěma kamennými tunely, zkrátka ani trochu jsem se nenudila, byla to moc hezká cesta. Na jejím konci jsem potkala onu německy hovořící dvojici a zjistila, že jsem si po cestě z pilnosti pořídila i pěkně krvácející šrám na noze. Splněno jsem měla, nebylo kam spěchat, ale otec se synem šli opravdu pomalu. Předešla jsem je. Dokud jsem si vystačila se stručnou slovní zásobou, vlídně se usmívali. Dohonili mě, když jsem fotila. Tam už jsem si s holou větou nevystačila. Když zjistili, že je předešla dáma s větším batohem a navíc cizák, úsměvy povadly a pánové zrychlili. Za chvíli jsem je zase dohonila, zastavili se u vody. Opět jsem je předešla. Ve strmém terénu jsem si pomáhala hůlkami, pánové je neměli, a tak se naše rychlosti vyrovnaly.

Cestička vedla střídavě po vrstevnici nad řekou, pak po jejím břehu, už to byla docela pěkně schůdná pěšinka tak akorát na dvě nohy. Občas bylo potřeba přelézt vývrat, vyhnout se skalnímu sesuvu nebo podlézt kmen stromu, ale nic dramatického to nebylo. S pány jsme se ve vedení stále střídali, přestože zrychlili krok a prohloubili dech.

Pokaždé jsme se potkali u některého z krásných míst, kde jsme neodolali fotografování. Řeka Křinice si hledala cestu pískovcovým kaňonem, stáčela se v meandrech, zastavovala v tůních nebo skákala po kamenném prahu.

V tůních jako by si myly vlasy vodní víly: na hladině se vznášel lakušník vzplývavý ozdobený bílými květy. Vodní proud z něj vyčesával listy buků a posílal je dál.

Tady jsem opravdu spěchat nemohla. Vážila jsem si toho, že se z pěšinky nestala cyklostezka. Že nemusíme spěchat, že je pěšinka schůdná tak akorát, aby ještě byla bezpečná, ale že to není žádná asfaltová dálnice. Davy lidí se sem nevejdou. Snad to tak zůstane i pro další generace.

Řeka se rozlila do údolní nivy, slunce vystoupalo do nejvyššího bodu. Pěšinka se rozdělovala. Na německé straně přešla do pohodlné cyklostezky podél vody, tam pokračovala i německá dvojice, na české straně odbočila přes můstek a končila u bývalé obce Zadní Jetřichovice.

Bývala to nevelká osada. V roce 1793 zde stálo jen 8 domů, z toho dvě lesovny a zbytek sloužil jako restaurace. Po druhé světové válce byli původní obyvatelé odsunuti, v roce 1948 zde vzniklo hraniční pásmo a roku 1951 zakázané pásmo, obec byla srovnána se zemí. Dnes už bych nepoznala, že tady nějaké domy stály. Připomíná je jen altánek s informačními tabulemi.

Po požáru v roce 2022 byla většina pro mě zajímavých cest uzavřena z důvodu nebezpečí pádu stromů nebo ochrany přírody. Od Zadních Jetřichovic jsem si mohla vybrat vlastně jen cestu Mlýnskou roklí, která by byla pro chůzi příjemnější, nebo Hlubokým dolem, kde jsem se mohla podívat na následky požáru.

Zvolila jsem Hluboký důl a těžko říct, zda to byla šťastná volba. Slunce rozpálilo asfaltovou silnici, kterou koruny stromů už nekryly. Stromy v její blízkosti byly vykácené nebo zkrácené, na strmých stěnách stála torza suchých stromů, které bych na první pohled od kůrovcové kalamity asi neodlišila. Pod nimi svítily svěží zelení mladé břízky, občas zbyly živé smrky. Tři roky po požáru si příroda už docela dobře poradila. Bylo zajímavé to vidět, ale jít po rozpáleném asfaltu bez kousku stínu bylo peklo. O to snadněji jsem si ale představila, jaké peklo tady bylo, když stromy hořely…

Když už jsem byla pěkně uvařená, zašla jsem si ještě k Malé Pravčické bráně. Z pilnosti jsem si i s batohem vylezla i nahoru, což byla hloupost, protože tamodtud se fotit opravdu nedala. Tak jsem zase prokličkovat mezi lidmi dolů, vyfotila ji a vydala se k Mezní Louce.

Od Malé Pravčické brány vede do Mezní Louky krásná hřebenovka. Vystoupá na vrch Větrovec, vede po skalním hřbetu a pak klesne do údolí Mezní Louky. Právě tudy se v roce 2022 přehnal požár. Stopy už nejdou přehlédnout: ohořelé kmeny stromů, pokroucené větve, vykácené stromy, ale i mladé semenáčky, stovky bříz, velké trsy kapradiny hasivky orličí a náprstník červený.

Sucho tady na hřebeni bylo děsivé. Každý krok zvedal prach, zbytky suchých větviček praskaly pod nohama, slunce pálilo. Měla jsem pocit, že jdu ve Středomoří, chyběly už jen cikády. Tady by stačilo zachrastit krabičkou sirek a v Hřensku by hasiči mohli startovat.

Byla to zajímavá zkušenost. Příroda si s následky požáru poradí, ostatně požáry jsou vlastně takovou omlazovací kůrou pro lesy. Jenže vykládejte to majitelům domů v okolí Mezné a Hřenska! Vidět, jak kousek od jejich domů hoří, muselo být peklo. Navíc požár nevznikl přírodním procesem, ale rukou člověka. Někteří lidé se po požáru do svých domů nemohli vrátit týdny, dohašování probíhalo dlouho a s následky se budou potýkat roky. Převážnou část obyvatel Hřenska a Mezné živí turistický ruch, ceny ubytování jsou vysoké. Počet turistů po prvním zájmu klesl, snad jen s výjimkou víkendů a svátků v sezoně. Nedivím se. V době, když jsem šla, se teprve uvažovalo o znovuotevření slavné Edmundovy soutěsky. Z hlavních taháků pro turisty byla přístupná pouze (soukromá) cesta k Sokolímu hnízdu a Velké Pravčické bráně.

Sešla jsem do Mezní Louky, základní tábor jsem založila v restauraci. Nebylo kam spěchat. Ušla jsem pouhých 21 kilometrů. Určitě bych do večera mohla ujít dobře dvojnásobek, ale nechtěla jsem závodit. Rozpálená cesta do Hřenska mě nelákala a nejbližší legální místo pro stanování jsem měla přímo před sebou. U jídla a pití, hezky ve stínu, jsem mohla v klidu přemýšlet a studovat.

Nedaleká Edmundova soutěska bývala před požárem velkou turistickou atrakcí. Část rokle, kterou vymlela říčka Kamenice, byla přístupná jen na pramicích. Provoz dopravy turistů na pramicích byl zahájen už roku 1890. O zpřístupnění soutěsky se postaral Edmund Mořic Clary-Aldringen (1813-1894), který nechal postavit i Sokolí hnízdo u Pravčické brány, zasloužil se o rozvoj turistiky v Českém Švýcarsku i rozvoj Teplic.

S rodem Clary-Aldringen jsem se na cestách okolo republiky už setkala ve Vranově nad Dyjí u Claryho kříže. Byl postaven na památku Karla Josefa Clary- Aldringen (1777–1831). Karel v roce 1831 navštívil ve Vranově svého přítele hraběte Stanislava z Mniszku, nakazil se cholerou a krátce na to zemřel. Karel Josef nebyl primogeniturním členem rodu, věnoval se literatuře a malířství, založil v Teplicích pozoruhodnou knihovnu, která vedle děl německé, francouzské či anglické literatury obsahovala sbírku kreseb, mědirytin a památek. Zkrátka rod Clary-Aldringen byl pro rozvoj Česko-saského Švýcarska a Teplicka hodně důležitý.

Ve stínu restaurace se hezky studovalo, byl ale čas se přesunout do kempu. Malý, klidný, k dokonalosti mu chyběl snad už jen personál. Na recepci nikdo nebyl, po chvíli čekání jsem zavolala na kontaktní telefon a dozvěděla se, že si mám postavit stan kde chci, že se paní správcová vrátí pozdě odpoledne.

Stan nemajíce, postavila jsem si tarp kde jsem chtěla, pěkně do stínu a stranou, protože do tarpu je vidět. Za chvíli už vedle něj stál stan mladého muže, který jde Stezku Českem. Chápala jsem ho, chtěl být také ve stínu a stranou. Omluvila jsem se mu, že ho budu ráno budit, že budu vstávat brzy. Že prý je to dobře, chce také vstávat brzy. No, uvidíme. Není brzy jako brzy…

Postupně přibývalo lidí i stanů. Zapovídala jsem se s mnohými. Odpoledne se přehouplo do podvečera. Ke spokojenosti mi už chyběla jen sprcha. Bez paní správcové (a zaplacení za stan) jsem nabitý žeton do sprch získat nemohla. Jenže líná huba je holé neštěstí, a tak jsem zjistila, že v občerstvení žetony mají. Asi tak tři na celý kemp. Stačil mi jeden, zaplatila jsem i za stan, ať cestou nedělám dluhy. Rozkřiklo se to rychle, zbytek žetonů zmizel obratem.

Pak už jsem jen dobíjela elektroniku a pozorovala, jak do kempu přibývají další lidé. Včetně dvou Mílařů na kolech. Chlapíci v důchodovém věku, bylo vidět, že ví, co dělají, jak si zabalit a co je podstatné. Předchozí noc nespali, a přesto vypadali docela svěže. Zjistila jsem, že startovali přibližně ve chvíli, kdy jsem byla u Nejsevernějšího bodu. Za sebou měli přejezd Krušných hor včetně zajížděk a záludných vrcholů. A to byl pro ně teprve začátek.

Byla jsem ráda, že nezávodím, že si můžu po cestě v klidu fotit, studovat, přemýšlet, a hlavně nechat zážitky uležet. Že se mi neslijí v jednu velkou šmouhu. Že jsem nemusela spěchat. Tenhle den za to stál. Ale obdiv, ten mám ke každému, kdo Míle dokončí, to tedy ano!

Na kemp padala noc, byl čas jít spát. Že to ale byl další krásný den!