Dáma na rozcestí - příběh žluté knížky a Hnojového domu

Na dlouhé roky zmizela. Docela nenápadná, tenká, žlutá knížka. Listovala jsem v ní, vrátila mě v čase o desítky let zpět.

Jen několik týdnů před podzimní cestou do Krkonoš a Jizerských hor jsme malovali. Stěhovala jsem stovky knih, když na mne z hromady vypadla dlouho hledaná tenká, žlutá knížka: Karpatské hry, Miloslav Nevrlý. Na dlouhé roky mi zmizela, koupila jsem si nové vydání, ale jako by v něm něco chybělo. Listovala jsem vydáním z roku 1988 a rázem jsem se ocitla na Jizerce v časech minulých.

Na cestách po hranicích republiky potkávám příběhy krajiny a jejích lidí. Tenká žlutá knížka mi připomněla příběhy z Jizerky. Právě na Jizerce jsem ji kdysi koupila.

Na přední straně je podpis autora. Poslední strana je plná razítek:

„ Leden, duben, červen, září,listopad, začátek prosince – není skoro nikdo přihlášený, jen svátky a prázdniny plno“.

„Přineste sebou spací pytle, potraviny, oblečení do deště, baterku, kompas, v zimě lyže (až -45⁰ C). Autobusem do Polubného, od kostela 8 km pěšky na sever, od zákazu vjezdu 2 km, předposlední černý dům za betonovým mostem.“

„ Beru jen, co nekouří, uklízí,nechlastá, je správně vyzbrojen, udržuje klid, slušný zevnějšek.“

„Prosím, napište ihned! Přiložte odpovědní lístek!“

„Gustav Ginzel,46850 Jizerka 8,Posta Polubny,CSSR“

Asi jsme to všechno kdysi splňovali, protože jednoho podzimního dne jsme s partou přírodovědců přijeli na Jizerku a ubytovali se v Hnojovém domě u pana Ginzela. Snad jsme měli v plánu studovat cosi v lesích těžce poškozených kyselými deštmi, nebo jen toulky po Jizerských horách. Vládě jedné strany v té době zbývalo už jen málo života, ale to nikdo z nás ještě netušil.

Umírajících lesů jsme viděli dost i jinde, ale to co jsme viděli v Hnojovém domě, to přebilo ostatní zážitky.

Z velké dálky se ta horská chalupa podobala mnohým v okolí. Vypadala jako docela obyčejná dřevěná tmavá chalupa s bílými okny. Při pohledu z blízka se objevily vstupní dveře, okolo nich přibité plechové cedule s nápisy v češtině a němčině. Ve dveřích štíhlý chlapík neučitého věku, oválná hlava, chytré oči, ostrý nos, záplatované kalhoty, uvítání v češtině, která nezapřela, že jeho mateřštinou byla němčina.

Sotva jsme shodili batohy, už vyprávěl historii domu i předmětů v chlupě. V očích mu hrálo, ten divadelní výstup předváděl jistě mnohokrát. Myslím, že moji starší kolegové už to znali, a tak jsme možná absolvovali jen kratší verzi exkurze. Každopádně jsme prohlídku zakončili u velké truhly plné tiskovin. U ní také plnil další a další pohledy, letáky a knížky svými razítky. Tam jsem si koupila patřičně vyzdobený výtisk Karpatských her od pana Nevrlého. Tenkrát jsem pochopitelně netušila, že autor je s velkou pravděpodobností hned vedle, v sousední chalupě. Nebo ještě lépe venku, v lesích, rašeliništích a skalách. Toho podzimního dne nás přírodovědců sice nepřišlo mnoho, ale návštěvníci Misthausu, tedy Hnojového domu, asi na Jizerku přinášeli víc vzruchu, než bylo sousedům milé.

Byli jsme studenti, peněz jsme měli málo, za ubytování jsme platili snad jen symbolicky, nebo nic. Pan domácí – Gustav, nás všechny pečlivě zapsal do Knihy ubytovaných a my se naopak zvěčnili do Návštěvní knihy Hnojového domu. Asi i vysvětlil, jak co kde funguje, ono to ubytování mělo svá pravidla. Většinu už si nepamatuji, jen drobné střípky.

Voda tekla v kamenném korytě v chodbě. Do koryta byla svedená z louky, pak zase volně odtékala. Za chalupou byl suchý záchod, přesněji stereozáchod, jehož přenosné prkýnko se ohřívalo nad kamny v kuchyni. Kadibudka byla vyzdobená plechovými cedulemi, takže pokud by náhodou bylo teplo,což nebylo, bylo by i co číst. Vařilo se pochopitelně na kamnech, v kuchyni vládl chaos, ale ve skutečnosti předměty asi měly svá místa a chaosu rozuměl jen pan domácí. Chalupa doslova přetékala poklady. Starý nábytek, malované starožitné truhly, skříně, bezpočet přírodovědně zajímavých předmětů (minerály, šišky, písek ze Sahary…), cestovatelských artefaktů (kousek mumie) i naprostých cetek (Gustavův zub, staré kalhoty..). Vzpomínám si, že mě, tehdy pouhé přírodovědné neopeřené holátko, prudil pivoň - zajíc s parožím. Gustav pivoně vystavoval jako posmrtného křížence zajíce se srncem.

Kolik bylo míst na přespání vůbec netuším. Vzpomínám si, že jsme se v pohodě vešli do jedné místnosti v patře, kde jsme využili antiznásilňovacích postelí. Byly to staré, proležené palandy, které při každém pohybu vrzaly. Poslední patro postelí bylo tak nízko pod stropem, že zůstalo myslím volné.

Užili jsme si tenkrát neuvěřitelně srandy a dnes po letech bych řekla - lidského tepla, sounáležitosti. Tenkrát bych to tak nepojmenovala. Bylo nám tam prostě fajn.

Podrobnosti už si dávno nepamatuji, ale Gustav Ginzel prozíravě do prodávaných knih vkládal nejenom razítka, ale i články o sobě. Jak to fungovalo v Hnojovém domě mi připomněl článek Milana Popa Cahy, který napsal o Hnojovém domě do 1. čísla časopisu studentů Přírodovědecké fakulty UK „Brouk“. Tím se ovšem 1. číslo stalo i číslem posledním, protože článek se jmenoval „El culo mas bello del mundo“. Soudruzi si to bohužel přeložili správně (nejkrásnější zadek světa) a nesprávně vztáhli na celou zemi a časopis zakázali.

…Byla jednou jedna chalupa v Jizerských horách a ta byla až po okna naplněna hnojem. Proč právě hnojem? Patřila státnímu statku, který v ní měl ustájené krávy. Chalupa to byla stará a tenkrát bylo v Jizerkách starých chalup až moc. Jednou se ale stalo, že krávy z poschodí se propadly na krávy v přízemí a zemědělci usoudili, že budou muset najít vhodnější stáj. A tak dům na okraji Malé jizerské louky osiřel. Ne však na dlouho. Za 345 Kč jej koupil člověk, který „se jmenuje Gustav a taky tak vypadá“* (*citace z Návštěvní knihy Hnojového domu). V této historické chvíli se zrodila novodobá legenda Jizerských hor, Hnojový dům…..

Chtěl bych napsat o přírodním myšlení i životě v tomto „*největším nepořádku ve střední Evropě“.To, co běžný člověk odhazuje do popelnice, to dostává v Hnojovém domě novou, zázračnou cenu. Hodnoty, které většina dnešních moderních lidí uznává, zde naopak svoji cenu ztrácí.

Začněme své povídání na počátku, a na počátku zde byl hnůj. Gustav se poučil z řecké mytologie, svedl do chalupy dva potoky, vyplavený hnůj pochytal, povyměňoval za nábytek. Fůra hnoje= fůra nábytku…..Podobně hospodárně se (s odpadky) v Hnojovém domě hospodaří dodnes. Lahve se pečlivě rozdělují na vratné, nevratné se odnášejí do sběru, stejně jako i plechovky. Spalitelné zbytky se spálí. Zbytky potravin neexistují. Drobné zbytky (třeba jen tuk z konzervy) spotřebují kočky, větší zbytky lidé. Jedli jste někdy chléb tři a půl měsíce starý? My ano a nebylo to tak zlé. Ochutnal jsem i bramborový salát stejného stáří – zatím bez následků. A ještě jedna specialita: Symfonie Hnojového domu. Vem velký hrnec. Prober, co nechali návštěvníci pro kočky, vyber vhodné (tj. skoro vše), vhoď do hrnce. Přidej cibuli, paštiku, rybičky, masox, sýr, co máš po ruce a hodně to okořeň (pokud možno kořením,které jsi natrhal na louce). Vař dle potřeby a použitých ingrediencí. Podávej se starým chlebem. A věř, že pokud jsi celý den chodil po horách a brodil se rašelinou, není větší pochoutky nad tuto Symfonii.

Stejně jako s odpady se v Hnojovém domě hospodaří se surovinami. Topení: odpadovým dřevem z bouraček i lesa. Přitom si Gustav uvědomil několik nejprostších myšlenek, a proto kouř jde do komína soustavou trubek a kolen, teplým vzduchem u stropu vytápí také místnost v prvním patře….

Elektrická energie: několik žárovek a diaprojektor, nic víc. Voda: používá tu, která by stejně bez užitku odešla, totiž vodu z potoka, který protéká koupelnou. To, že se v něm nepoužívají saponáty a nemyje se v něm nádobí, je samozřejmé.

Nejpohádkovější na tomto světě je životní styl a filosofie jeho majitele. Netroufám si soudit, jestli jsou dobré či nikoli, mohu pouze konstatovat, že jsou jiné a tudíž divné a dráždící pro mnoho lidí. ….Jeho bohatství není ve věcech, ale ve vědomostech a zkušenostech. Stejně, jako jiní touží po novém autě, Gustav touží po nových dálkách, po horách, které ještě neslezl. Kavkaz, Alpy, Andy, Sahara, Sibiř a pak znovu Bukovec, Jizerka…..(kráceno).

Tenkrát jsem Gustava Ginzela pozorovala možná víc okem přírodovědce - jako zvláštní přírodní úkaz. Nikoho takového jsem ještě nepotkala. Jeho spořivost byla pověstná, stejně jako jeho humor. Dnes, s odstupem desítek let, mohu říci že byl skutečně ojedinělý. Až po mnoha letech, a opět zásluhou vzpomínek Miloslava Nevrlého a dalších, jsem si poskládala jeho životní osudy.

Narodil se 28.2.1932 jako nejstarší z pěti dětí do rodiny libereckého majitele textilní továrny. Byl německé národnosti, chodil tedy do německé školy. Po II. světové válce jim byl zabaven majetek a byli vystěhováni z původního domu. Otec přišel o práci, v prvních letech byla rodina zbavena občanských práv a děti nemohly chodit do školy. Odsunuti nebyli patrně pro odborné znalosti otce a později i pro horolezecké schopnosti a kontakty Gustva i jeho bratrů – například mladší bratr Wolfgang se dostal do horolezecké reprezentace. Rodinu živil od 13ti let Gustav nejprve pomocnými pracemi, pak se vyučil tkalcem a později si udělal maturitu. Udržel své sourozence na studiích, většina z nich měla vysokoškolské vzdělání. Až po té Gustav začal studovat geologii na PřF UK, studia ukončil ve 3. ročníku a od té doby měl v občanském průkazu bohatou sbírku zaměstnání od krmiče jelenů po svobodné povolání (fotograf). Ve skutečnosti jej živily cestovatelské přednášky u nás i v socialistickém Německu, příjem měl z ubytování i prodeje tiskovin v Hnojovém domě. Ten navštívily ve zlatých časech statisíce lidí a přespaly jich tam jistě tisíce. Gustav v socialistickém režimu vyčníval, snad zafungovala i závist, byl zadržen, obviněn z pobuřování a odsouzen. K jeho osvobození došlo až na odvolání a po intervenci přátel. Za svůj život absolvoval řadu expedic zaměřených na horolezectví, geologii nebo speleologii – například na Kavkaz, Sibiř, Stromboli, Cotopaxi…

Po roce 1989 se pramen návštěvníků Hnojového domu ztenčil. Už jsme se nemuseli jet podívat na saharský písek ke Gustavovi, na Saharu jsme si zajeli sami. Domácí návštěvníky vystřídali turisté z Německa. I Gustav trávil hodně času na cestách a dům nechával hlídat svým známým. To se Hnojovému domu stalo osudným. Gustav byl právě v Austrálii, když v noci 24. srpna 1995 dům vyhořel do základů. Spekulovalo se o neopatrnosti německých mladíků nebo o úmyslném založení požáru ze závisti. Gustav přišel o veškerý majetek,rodinné památky, starožitnosti, poklady z cest, knihkupectví, razítka, Knihy hostů i Návštěvní knihy a převším o tisíce diapozitivů, přišel kompletně o svoji živnost.

Znovu mu pomohla záchranná síť přátel a rodiny i jeho neuvěřitelná odolnost. Mrazivou zimu přečkal v přístřešku na místě spáleniště (bylo mu 63 let!), sháněl příspěvky na stavbu nového domu, později na místě dozoroval stavbu a nakonec postavil i nový Hnojový dům. Ale už to nebyl TEN Hnojový dům, a podle vyprávění známých ani TEN Gustav. Změnila se i doba a návštěvníků ubylo. V roce 2000 se Gustav odstěhoval k sestře do Německa a na Jizerku přijížděl jen v létě. Z vyprávění pamětníků vím, že se vytratila jeho jiskra, zmizela jeho hovornost, už to byl jiný Gustav. Zemřel u své sestry 28.11.2008.

Na to, jaký skutečně byl, na to ale znají odpověď jen jeho nejbližší. Přestože jej potkaly tisíce lidí. Jisté ale je, že se už za svého života stal legendou.

Procházela jsem v podzimním odpoledni Jizerkou. Hnojový dům je už jen obyčená, hezky udržovaná chaloupka. Stejně jako mnozí předemnou jsem se na chvíli zastavila a věnovala Gustavovi vzpomínku. S odstupem mnoha let jsem si říkala, že jsem se díky Hnojovému domu poznala dvě věci:

Pokud je vám někde dobře, nebude to kvůli úklidu, ale kvůli místu a jeho lidem. A ta druhá věc? Štěstí je v nás, ne ve věcech. Ani nový dům nás neudělá šťastnými, pokud si to štěstí do něj v sobě nepřineseme.

Jizerské hory z dob mládí Gustava Ginzela i Miloslava Nevrlého byly trochu jiné než dnes. Zažily časy lepší i horší. Všechno se mění a je to tak v pořádku. Jen slunce nad Bukovcem vychází stejně….