Dáma na rozcestí - příběh šály a klobouku

Ten rok mě Advent přepadl bez varování.  Žádné společné aranžování adventní výzdoby, žádné punče na náměstí ani vánoční večírky. To nám zrušil koronavirus.

S kamarádkou jsem se proto sešla až těsně před vánočními svátky. Byla trochu pobledlá. Měla za sebou delší návštěvu nevítaného společníka.  Potkali se spolu v práci.  Prý rád cestuje a seznamuje se s lidmi.  Pobyl u ní dva týdny, ztratila následkem toho čich a nebylo jí valně. Po dvou týdnech se jí povedlo koronavirus vyhnat. Její kolega z práce tenhle souboj ale prohrál.

Měly jsme si o čem povídat. Daly jsme si dárky. Dostala ode mne turistický klobouček, který jí aktuálně šel pěkně k pleti. Takový šedivý.

Já na oplátku dostala krásný veliký šál. Přesně takový, jaký jsme jí mnohokrát na našich cestách záviděla. Přesně takový, jaká jsme si nikdy netroufala s sebou vzít. Říkala jsem si, že je zbytečně velký, těžký, vypadala bych v něm přinejmenším….. zvláštně. Ale zase kamarádce dělal bezvadnou službu. Chránil ji před sluncem, před komáry, nahradil sukni i osušku a vlastně jí i slušel.  Tak teď už bylo vyřešeno. Je to dárek, moc se mi líbil a hned jsem věděla, že na další cestu pojede se mnou.

Další cesta…. To byl trochu problém. Kamarádka hned na konci té poslední společné cesty s batohy napříč Šumavou navrhla, kam bychom se mohly příště podívat. Opět do jednoho koutu Šumavy. V té části nebývá mnoho lidí a bylo to hodně lákavé.   Jenže mne přepadla myšlenka, která se mi nedařila vyhnat z hlavy. Už zase jsem zírala do map a počítala kilometry. Myšlenka se uhnízdila. Opatrně jsem s ní seznámila kamarádku. Na vteřinu zadržela dech. Pak řekla: „ A vlastně jo!“  

Udělala mi tím velkou radost. Šla bych i sama.  Jen bych si z toho udělala sportovní výkon. Běh z bodu „A“ do bodu „B“. Určitě bych si tu cestu tak neužila.  Přiznala jsem to kamarádce. Zasvítila ji očka. „Ahá, tak ty vlastně chceš, abych tě zpomalila? Tak to půjde snadno!“ Takhle jsem to zrovna nemyslela, ale díky jejímu talentu nalézt kavárnu i uprostřed lesů se pěší cesta s batohem stává o dost příjemnější. Navíc je moudrá, zná spoustu míst, lidí a věcí.  Ráda se od ní učím. Ráda s ní půjdu. A když to nevyjde, nic se neděje. Půjdu sama.

Doma jsem si vyzkoušela šál před zrcadlem. Byl veliký, oranžový, se špetkou bronzové a šedé barvy. Vypadala jsem v něm…… nepřehlédnutelně.

 Padl mi pohled na klobouk ležící u zrcadla. Elegantní, šedivý látkový klobouček s krajkou. Byl se mnou jen jednou u moře, občas jsme spolu v létě vyrazili do práce.  Na turistické pochody příliš elegantní.  Mám ho ráda. Pokaždé, když se na něj podívám, vzpomenu si na kamaráda.

Byl to můj kolega z práce.  Znali jsme se roky. Postupně jsem z jeho vyprávění poznala celou jeho rodinu. Věděla jsem, jak je pyšný na své dcery,  věděla jsem co vystudovaly, věděla jsem, když jeho žena byla těžce nemocná, znala jsem jeho radost z cestování i z prvních vnoučat. Vážila jsem si ho.  Připomínal mi indiánského bojovníka. Byl to ten typ, který chce, aby věci fungovaly podle zdravého rozumu. Což je ve velkých firmách občas problém. Lidé jako on bývají jen vzácně oceněni. Většinou po čase marných bojů odejdou, vyhoří nebo onemocní.  To byl i jeho případ.    Odešel do předčasného důchodu. Přesto jsme byli spolu v kontaktu i nadále.  Věděla jsem, jak se mu daří, že rakovinu zahnal do kouta, věděla jsem jak přibývají  vnoučata a vůbec - jak jde život.

Mám pár lidí  kteří,  když na ně myslím, tak mi zavolají nebo napíší. Obráceně to funguje také. Tenhle kamarád mezi ně patřil.

Na jedné z cest autem jsme měla silný pocit, že mu musím zavolat. Sotva jsem zastavila auto, zvonil mi mobil.  Kamarád volal, že se nemoc vrátila a že to nebude dobré….

V dalších měsících jsme si ještě volali mnohokrát. Byl to bojovník, zkusil vše, co bylo v jeho silách.  Přišel čas, kdy mu už medicína neměla co nabídnout.   Zavolal mi, že by se chtěl sejít.  Neváhala jsem.

Setkali jsme se v jeho městě, v kavárně kousek od náměstí. Blížilo se léto, bylo krásně.  V té kavárně jsme spolu seděli dlouho. Měli jsme si co říct. Oba jsme věděli, že se už nikdy víc nepotkáme. Ale nebylo to smutné povídání. Vlastně jsme se skoro pořád smáli.  Bylo na co vzpomínat. Zavedl mě i do svého světa.  Do světa na konci cesty. Vyprávěl mi, jaké to je.  Jaké to je, když sčítá svá má dáti-dal. Když vyřizuje své poslední věci.  Ani to nebylo smutné.  Lítost by mu to neulehčila. Soucítila jsem s ním. A obdivovala ho. Nést tenhle batoh je hodně těžké… Dostala jsem od něj dárek, kterého si vážím.  Nahlédla jsem do světa na konci cesty. To není místo, kam pustíte každého.

Rozloučili jsme se ve chvíli, kdy mu přestaly působit léky proti bolesti. Byl čas odejít.  Poslední slova – koho mám pozdravovat. Poslední rozloučení. Vtiskla jsem mu do dlaně malý dárek. Na cestu.

Šla jsem přes náměstí, bylo krásně, náměstí plné stánků. Dobře jsem na ně neviděla.  Věděla jsem, že nemá smysl brečet. Že je vlastně úžasné, že dostal čas na klidný odchod, že viděl svá vnoučata, že má možnost si uspořádat poslední věci. Tohle nemá každý. Ale bylo to těžké.

Minula jsem stánek s klobouky. Co dámě zvedne náladu? Nový klobouk!  Terapie kloboukem zabrala.  Už jsem věděla, že je vše tak, jak má být.

A tak jsem teď stála před zrcadlem. Oranžový šál volal po společnosti klobouku. Tuhle kombinaci v ultralehké výbavě pěších turistů určitě nenajdete.  Zabalila jsem se do šálu. Nasadila klobouk. Připadala jsem si jako Květa Fialová. Ta herečka. Čím byla starší, tím byla krásnější a tím víc žila ve svém vlastním světě.

Odvážila jsem se podívat do zrcadla. Ten obrázek už jsem někde viděla. Kdepak Květa Fialová!  Byl tam někdo úplně jiný: „ Malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba.“ Polednice jako z obrázku!

Bylo rozhodnuto. Šál i klobouk příště jdou se mnou.

Pokud bude nějaké příště, potkáme se právě tady, až se vrátím.

Přeji vám hezké léto.