Dáma na rozcestí- Prajzové

Jak nám to s virem půjde dál, se uvidí. Ráno se vidělo.  Žádný zázrak to nebyl. Virus se nechtěl vzdát bez boje, žaludek opět jako na vodě a svět se se mnou točil. Bylo mi ale o dost lépe, než předchozí den.

Vstávala jsem v pět ráno, měla jsem  dost času na uvaření čaje, přípravu iontového nápoje i sbalení batohu. Snídani jsem vynechala, musí počkat, až virus dostane rozum.

Z Hotelového domu v Dolních Marklovicích u Karviné jsem se vydala k dřevěnému kostelíku Nanebevstoupení Páně. Na mapě vypadal jako zajímavý cíl a stejně jsem chtěla jít k nedalekému zámku Petrovice.

Dřevěný kostelík vykukoval zpod lešení, obdivovala jsem tesařské práce na jeho obnově. Trámy složené před kostelíkem byly obrovské, musely to být úctyhodné stromy. Na místě jsem se trochu najedla a šla dál.

 Po cestě k zámku Petrovice už bylo na co koukat. Šedivé město vystřídaly louky, pole a rybníky. Takhle nějak asi vypadala původní zemědělská krajina staré Karviné ve druhé polovině 18. století, ještě před zahájením intenzivní těžby uhlí na Karvinsku.

V té době bych viděla mnohem méně domů, jednotlivé louky a políčka rozdělená remízky, na loukách něco pasoucích se krav a především tisíce ovcí merino, které náležely majitelům pozemků – rodu Larischů. Ovšem skutečné bohatství Larischům přinesl až objev uhlí na jejich pozemcích.  Díky tomu si později mohli pořídit četné zámky na území dnešních Čech, Polska i Rakouska.  Jedním z nich byl i zámek Petrovice.

Petrovický zámek si za své sídlo zvolili baron Jiří Larisch-Mönnich a baronka Marie Luisa Larisch-Mönnich, oblíbená to neteř císařovny Alžbety – Sissi. Petrovický zámeček později, tedy v průběhu 20. století, sloužil i jako česká základní škola, k vojenským účelům, k bydlení i jako hotel s restaurací. Po roce 2012 byl soukromým majitelem zrekonstruován a dnes slouží jako hotel a wellnes centrum. Park je krásně upravený a je veřejně přístupný. Bylo časné ráno, park jsem měla jen pro sebe a byla to krása.

Od zámku jsem pokračovala nekonečně dlouhými Petrovicemi u Karviné (Godów). Konečně jsem mohla odbočit ze silnice na pěšinku k řece Olši. Přelezla jsem kmen padlého stromu a pokračovala k brodu přes řeku. Na ten jsem byla hodně zvědavá. Brod je na mapě vyznačen jako vhodný pro pěší, ale od Ivy D. jsem věděla, že přechod přes řeku po deštích může být hodně zajímavý.

Na břehu jsem si odpočinula, žaludek se už umoudřil, po deštích nebylo a voda nevypadala nijak divoce. Přezula jsem se do barefootových sandálů a vykročila do řeky.  Nohy se bořily do nánosů písku a proud byl docela silný. Nejsem žádný čahoun a tak jsem brzy měla vodu hodně nad kolena. Jen díky hůlkám jsem neodplula po proudu.  Zajímavé to bylo - a to nepršelo.  

Přechodem přes brod jsem ušetřila dobrou hodinu chůze a rozhodně to stálo za to.  Další cesta už byla pohodová – stezkou mezi zbytky lužního lesa a řekou Olší. Se zájmem jsem si prohlédla odvrácenou stranu elektrárny Dětmarovice. Kdysi jsem tam byla pracovně, ale netušila jsem, kolik zeleně má schované za zády.

Po hodině chůze se pohoda trochu zadrhla. Začala jsem cítit puchýř na pravé noze, nepotěšilo mě to, už jsem ho neměla roky.  Možná za to mohly ostré kameny na cestě podél řeky, možná přechod řeky. Po brodění jsem si nohy usušila, třeba se ale chybička vloudila.  Zastavila jsem v přístřešku před Věřňovicemi, sundala boty a zjistila, že na pravé botě téměř zmizel vzorek. Nekonečný asfalt ho prostě vygumoval.   Díra tam nebyla, ale tlumení také ne. Na levé to bylo jen o málo lepší. Kdybych si vzala původně zamýšlené boty, vyšlo by to stejně. Doufala jsem, že staré boty vydrží ještě do hor, ale asfalt byl pro ně smrtící. Nedalo se nic dělat. Poobědvala jsem ořechy, datlovou pastu, vodu a šla dál.

Neměla jsem pocit, že by mi tuhle dovolenou někdo mohl závidět. Zajímavé to ale bylo, to zase ano.

 Řeku Olši jsem opustila chvilku před jejím soutokem s Odrou a po asfaltové silnici jsem pokračovala na Starý Bohumín.  Slunce pálilo, výhled jsem si stínila kloboukem a tak jsem přehlédla odbočku na hraniční meandry Odry. Zašla jsem si jen asi půl kilometru, ale každý zbytečný krok po rozpáleném asfaltu nepotěšil. Ráda jsem se vrátila zpět a sešla na pěšinku podél Odry. Byl tam stín a šlo se krásně.

Na konec pěšiny jsem se netěšila. Z Bohumína jsem znala jen Železárny a drátovny, představovala jsem si šedé a zaprášené město. Cesta mě zavedla ale do Starého Bohumína a to bylo něco úplně jiného: domky a vilky, kostel, klášter, malé náměstí a na něm krásně opravená restaurace Pod zeleným dubem. Přehlédnout se nedala, vedl k ní červený koberec.  Tomu jsem nemohla odolat. Třeba budou mít ještě polévku. Polévku neměli, měli svatbu. Tušila jsem, že červený koberec nebude pro mne. V provozu byla jen kavárna. Tak jsem poškádlila žaludek zákuskem, kávou a nealko pivem. Nějaký virus mi přece nebude diktovat, co budu jíst! Kavárna to byla stylová, obsluha plynule přecházela mezi polštinou a češtinou a nijak je nepohoršovalo moje  zaprášené oblečení ani batoh. Měla jsem čas si rozmyslet, kudy dál.

Nejkratší cesta vedla přes polské Chalupki, zpět na naše území, po silnici na Hať a stále podél hranic. Nebo trasa o trochu delší, dál od hranic, ale pro mne zajímavější- z Chalupek na naše území a dál po trase opevnění Darkovičky.  Na mapě slibovala stinné aleje a naději, že se občas zbavím asfaltu.

Pohostinnou kavárnu jsem opouštěla nerada, byl ale nejvyšší čas vyrazit do horkého odpoledne.  Přešla jsem most přes řeku Odru a tím i hranici. Rázem jsem se ocitla ve světě čile kvetoucího obchodu. Hned za hranicemi tržnice, zboží všeho druhu a hromady jahod za přijatelné ceny.

Jahodám jsem odolala a z hlavní ulice odbočila na cestou směřující ke stinným alejím na našem území.

Asfaltu jsem se nezbavila, ale krása to byla.  Cesta se vlnila, lemována stromy, aleje vystřídal les, louky a pole. Ideální trasy pro kolo.  Pro lehce unavené boty a nohy to bylo slabší, ale rozhodně bylo na co koukat.

Vzrostlé stromy, občas betonový pěchotní srub. Za svoji cestu podél hranic jsem jich už viděla snad stovky, pokaždé si ale musím říct, kolik úsilí stála jejich stavba. Některé udržované, jiné se pomalu ukrývají pod vzrostlými stromy.   

Prohlídku muzea v areálu československého opevnění u Darkoviček jsem vynechala. Návštěvu různých bunkrů jsem absolvovala v minulosti několikrát, zajímavé to bylo, ale zatím stačilo.

Na cestě mezi opevněním jsem přemýšlela o historii území, po kterém jsem šla. Ostravsko, Bohumín i polskou hranici jsem měla za zády a šla jsem Hlučínskem. Od poloviny 18.století do vzniku Československa bych tedy šla po pruském území.

Když Marie Terezie prohrála válku s Pruskem v roce 1742, stálo ji to celé Dolní a podstatnou část Horního Slezska. Slezsko se tak rozdělilo na rakouské a pruské. Oblast Hlučínska měla přirozené správní centrum v nynějších polské Ratiboři, úřední jazyk německý, místní obyvatelé byli až do roku 1918 Prusové. Ve skutečnosti ještě déle, protože Hlučínsko v minulosti neexistovalo a jeho severní hranice byla vytvořená uměle a upravovala se až do roku 1923, kdy byly připojeny k Československu obce Hať a Píšť.

Obyvatelé z toho jistě nadšení nebyli. Veškeré obchodní i sociální vazby měli do té doby do slezské Ratiboře.  Po generace měli německé školství, vojenskou službu i své cesty za prací směřovali do německého prostředí.  Vzpomněla jsem si na Vitorazsko, Novohradsko nebo velkou část Šumavy, kterými jsem v minulosti procházela, a kde byla situace podobná.  Tam také byly vznikem nového státu zpřetrhány obchodní i sociální vazby.

Není překvapivé, že místí obyvatelé vznik Československa nevítali a naopak ve třicátých letech podporovali sudetoněmeckou stranu. A není překvapivé, že na vyhrocenou situaci reagovala v letech 1935 -38 československá vláda budováním pevnostních objektů. Každý jeden z nich je památník té doby.

V říjnu 1938 převážná část obyvatel oddíly wehrmachtu vítala, protože si slibovali návrat původních poměrů. Nadšení poněkud vychladlo ve chvíli, kdy se stali říšskoněmeckými občany s povinností narukovat do války.

Konec války byl na Hlučínsku těžký. Válečná fronta se zde zastavila na 14. dní, zemřely stovky  místních obyvatel, u cest jsou dodnes pomníčky padlým. (Podrobněji např. Wikipedie, Muzeum Hlučínska a Velký historický atlas českého Slezska).

Ostré slunce občas zakryly černé mraky, nic dobrého neslibovaly. Bylo pozdní odpoledne a já měla nejvyšší čas se rozhodnout, kde přespím. Jednou z variant bylo směřovat zpět ke hranici a tam si u zdroje vody postavit tarptent nebo využít přístřešek po cestě. Stále to ale bylo dost blízko k městům. Druhou možností bylo ještě kousek si zajít od hranic a přespat v penzionu – pokud budou mít volno.  Nechala jsem to Osudu a pokračovala po trase opevnění.

Ve chvíli, kdy jsem došla na rozcestí, kde už jsem se musela rozhodnou, kudy půjdu dál, se přihnal černý mrak a spustil se liják.  Hodila jsem na sebe pončo a zkusila zavolat do penzionu v Bohuslavicích. Měli volný poslední pokoj, bylo rozhodnuto. Vyšla jsem na cestu vzdalující se od hranic.  S prvním prásknutím hromu mi praskl puchýř na noze, lilo jako z konve. S prvním krokem na práh penzionu, přestalo pršet. Zvláštní, jak někdy věci fungují.

V penzionu jsem měla čas zkontrolovat stav bot a nepotěšil mě. Vzorek mizel jako sníh na jarním slunci. Už mě nepřekvapilo, že mám na odrazové noze puchýř. Přelepila jsem ho tejpovací páskou a víc neřešila. Mokré věci jsem dala sušit, zavolala jsem domů a vážila si toho, že jsem v suchu a že virus, který mě zlobil předchozí dny, snad už zmizel. 

Ušla jsem za den 46 km a úplně mi to stačilo.