Dáma na rozcestí – potkat anděla

V cele se mi spalo krásně. Jak se budí v celách vím jen z televize. Tady mě nebudilo nic, a tak mě naštěstí probudilo až otevření a zavření masivních dveří u cely na opačném konci chodby. Jinak bych jistě zaspala.

Rychlostí blesku jsem zvládla hygienu i zabalení a uháněla na snídani. V jídelně jsem potkala i paní správcovou, se kterou jsme se předchozí den minuly. Byla moc milá, domluvily jsme se, že si batoh mohu nechat v cele, jít na prohlídku kláštera a až pak celu vyklidit.

Se snídaní jsem si pospíšila, měla jsem to tak akorát, abych stihla první prohlídku. Sešlo se nás tam šest a provázel nás mladý muž, který byl ve svém oboru opravdový profesionál. Možná jeden z nejlepších průvodců, které jsem kdy zažila. Bylo vidět, že ho práce baví, chvílemi jsem měla dojem, že by klidně mohl být jedním z bratrů mnichů.

Řád sv. Benedikta má dnes už jen málo členů, kteří by svými silami nikdy nemohli zvládnout péči o nemovitosti. Řádový majetek proto spravují firmy jím zřízené, tedy profesionálové. Náš průvodce profesionál ve svém oboru rozhodně byl.

Viděli jsme nejenom opravená křídla kláštera, ale i ta, která na svoji opravu ještě čekají, viděli jsme i kopii turínského plátna, a naopak jsme neviděli slavnou knihovnu, která by byla vlivem změn vlhkosti při častých návštěvách nenávratně poškozena. Bylo to jako výlet do barokní minulosti a zase zpět do současnosti. Rozhodně jsem nasbírala dost námětů na přemýšlení.

Po prohlídce jsem už jen zaběhla do cely pro batoh a pospíchala k jednomu z nejstarších dřevěných kostelů v Evropě.

Dřevěný hřbitovní kostel zasvěcený Panně Marii pochází ze 13. století. V patnáctém století za Husitských válek vyhořel, byl obnoven a přečkal do dnešních časů. V jeho blízkosti jsou pochováni nejenom původní obyvatelé města německé národnosti, ale i ti, kteří přišli po nich a ze stejného období i řádové sestry, které zemřely při internaci od padesátých do devadesátých let minulého století v Broumovském klášteře.

Z města jsem vycházela okolo areálu Diakonie Broumov. To je ta, která má po republice rozmístěné oranžové kontejnery na oblečení. Oblečení se sváží do Broumova, kde je přetřídí, část prodají a zbytek zpracují třeba na čistící plachetky. Provozují i chráněné bydlení a pracují se sociálně slabšími obyvateli. Jejich práce viditelně má smysl.

Zacházkou do Broumovských stěn jsem se odklonila od cesty po hranicích. Vracet zpět už jsem se ale nechtěla. Naopak jsem využila typ od Ivy a vzala jsem to k rožmitálskému lomu, kde má být zajímavá naučná stezka.

O krajině Broumovska se říká, že je to krajina promodlená. V každé větší obci jsou kostelíčky, cesty lemují boží muka. Přede mnou se vinula polní cesta, která to jen potvrzovala. Otevíral se z ní pohled na Javoří hory, ke kterým jsem směřovala.

Za zády jsem nechala hřeben broumovských stěn, město zůstalo skryté v údolí. Krajina byla oblečená do svěží zelené barvy, byla to velká krása.

Samotný lom mě ale moc nepotěšil. V jedné jeho mladší části stále probíhá těžba a náklaďáky okolo uhání jako o život. Těží se tam štěrk na stavbu silnic v celém Broumovsku už od 17. století. Geologicky se podle naučné tabule jedná o melafyry a tufy. Já bych to viděla jednoduše jako tvrdé vyvřeliny, které na rozdíl od okolních pískovců něco vydrží. Například takový vyleštěný melafyr vypadá na řezu jako pěkná krvavá tlačenka. Za staletí těžby se v okolí vytvořily močály a na skalních výchozech naopak vyrostly suchomilné rostliny. Místo je to zajímavé, ale turistika s aktivní těžbou podle mě nejdou dohromady.

Okolo lomu vedla pro mě nejkratší cesta do Javořích hor. Na ty jsem se moc těšila. Není tam totiž vůbec nic. Tedy nic pro turisty, kteří potřebují silnice, parkoviště, občerstvení, útulny a jiné vynálezy, díky kterým se z hor pustých stávají hory přelidněné.

Tady vedou převážně jen pěšiny nebo stezky, po kterých se mohou prohánět i bajkeři, pokud jim nevadí občas nějaký ten úraz. I pomníček tam jeden má.

Na české straně je značení pozvolnější a má modrou barvu, na straně polské jde značení nejkratší cestou napříč vrstevnicemi a je zelené. Šla jsem po zelené a obohatilo mě to při výstupech a sestupech o hodně výživných zážitků.

Javoří hory mi připomínaly karavanu zkamenělých velbloudů, po jejichž hrbech bylo potřeba sejít a zase vyjít a každý hrb byl o trochu vyšší než ten předchozí. Tak to šlo až k úpatí Ruprechtického Špičáku (880 mnm).

Po celou dobu jsem měla kopce jen pro sebe, až tady se mi zdálo, že se lesem mihla modrá bunda – a zase zmizela v houští. U rozhledny jsme s modrou bundou potkaly a ukázalo se, že je to paní mladšího důchodového věku jdoucí tempem, které by jí mladé holky mohly závidět.

Paní učitelka Slávka tady byla na průzkumu cesty, kterou plánovala pro svoji třídu na školní výlet. Neplánovala pro ně ale žádné snadné a značené cesty, naopak vybrala pořádný výšlap po neznačených pěšinkách. Kousek cesty po hřebeni jsme měly společný, pořádně jsme se zapovídaly. Také o cestách po hranici republiky. Logicky se mě ptala, kam mířím a kde budu dnes spát. Po pravdě jsem se přiznala, že mířím stále po hranicích a že přespat mám v plánu u studánky blízko Vernéřovic, tedy pokud to stihnu do tmy. Bylo pozdní odpoledne a čekalo mě asi patnáct kilometrů v náročném terénu. Slávka po mně koukla a pak mi nabídla přespání u ní doma. Byla zlatá, moc jsem si toho vážila. Ale přijmout jsem to nemohla. Byla by to pro mě zacházka a další dny bych už to jen těžko doháněla.

Ještě kousek cesty jsme šly spolu a povídaly si o cestování. Jestli se prý nebojím vlků. Přiznala jsem, že ne, s vlkem jsem se ve volné přírodě už potkala – utekl tak rychle, že jsem si ho sotva stačila prohlédnout. Slávka suše poznamenala, že ten, kterého viděla ona, si jí prohlížel dlouho a utíkat se mu rozhodně nechtělo. Máchla rukou k pěšince přede mnou: „Zrovna támhle to bylo. Tam je vlčí území.“ Tak to mě moc nepotěšilo. Ušly jsme spolu už jen pár metrů a musely se rozloučit. Slávka mi dala na sebe kontakt-pro jistotu, kdybych potřebovala. A já jí také-aby věděla, kdo se to toulá po hranici. Pak už jsme se musely rozloučit, každá jsme šla jiným směrem. Ještě jsem se za ní ohlédla. Andělská křídla jsem neviděla, ale možná je měla schovaná bod bundou. Pokračovala jsem po hraničním chodníčku a myslela na setkání se živým strážným andělem. Řekněte: nabídli byste úplně cizímu člověku přespání u sebe doma? Udělalo mi to obrovskou radost.

Bylo pozdní odpoledne, z údolí pode mnou se na polské straně ozvalo vytí. Zcela jistě to byl pes. Ačkoliv… Nejbližší vesnice byla pořádně daleko, okolo jen lesy a v dálce pastviny. Nemělo smysl to řešit, blížil se podvečer a já musela přidat do kroku v každém případě.

Hraniční chodník se přehoupl přes poslední velbloudí hrb a klesal do údolí. Lesy přešly do luk s vysokou, šťavnatou trávou. Radost jsem z toho neměla, netoužila jsem po společnosti klíšťat. Ivy zázračný alkoholově-hřebíčkový parfém jsem s sebou už neměla.

Konečně byla louka za mnou. S hlasitým „Yes!“ jsem skočila z meze na cestu a ometala ze sebe zbytky trávy. Tady mě stejně nikdo neslyší. Byla jsem kousek od polské obce Nowe Siodlo, věděla jsem tam o pěkném přístřešku, kde by mohl být klid. Jenže teď se právě z toho přístřešku zvedla postava a tázavě řekla: „Yes?“ Člověk by řekl, že tam budu v podvečer sama a ono ne. Ten chlapík moc důvěry nevzbuzoval. Propálená zelená mikina, ošuntělé kalhoty i batoh, tetování, dredy… Pozdravili jsme se anglicky a dali do řeči. Je z Anglie a tady kousek dál učí angličtinu a taky chodí nakupovat. Na polské straně je prý levněji než na české. Probrali jsme, kam jdu a jestli prý jsem z Německa, a pohovořili o cestování. Vlastně to byl docela sympaťák, ačkoliv víc, než učitele připomínal pěstitele marihuany. Brzy jsme se rozloučili a já uháněla dál. Stejně jsem v tom přístřešku neplánovala zůstat, ještě nebyla tma.

Pospíchala jsem nejkratší cestou podél hranice. Už ráno jsem věděla, že to tak dopadne, zdržela jsem se prohlídkou kláštera. Teď mě honil přicházející večer, navíc se blížila chvíle, kdy si každý večer voláme s mužem. Potřebovala jsem být někde, kde je signál, ideálně na českém území.

Už jsem víc běžela, než šla. Od českého území mě nakonec dělila jen bažina a potok. Když bažina skončila, stačilo přeskočit potok a byla jsem zpět na domácí půdě. Právě včas na telefonát domů.

Ke studánce to byl už jen kousek, těšila jsem se, že doplním vodu a zalezu pod stříšku některé z chatek, které tam bývají a budu mít klid. Tak to se mi nesplnilo ani náhodou.

V okolí chatek pobíhaly děti, které tam měly školu v přírodě. Odsvěcený kostel jako by to hemžení pozoroval s mírným pobavením. Byl to asi první kostel s komínem, který jsem kdy viděla. Alespoň našel své lidi, kteří se o něj starají.

Nabrala jsem vodu ze studánky a pokračovala, kam mě nohy povedou. Přicházel večer a já v záloze žádný další plán neměla. Sešla jsem ze značené cesty, pokračovala dál, už jsem sotva pletla nohama. Měla jsem za sebou více než 37 kilometrů v kopcích, přála jsem si jen najít nějaké vlídné místo na spaní. Došla jsem až tam, kde se otevíral pohled na krajinu i na oblouk Javořích hor, kterými jsem dnes šla. Krásnější místo jsem si nemohla přát.

Byla jsem na území CHKO Broumovsko, stavět tarp jsem nechtěla. Jen jsem natáhla mezi stromy hamaku a plachtu nad ní, najedla se a zalezla do spacáku.

Z luk pode mnou se ozývaly krávy, na kraj padala tma. Z údolí se ozval hlas píšťalky. Jako by před dávnými časy hrál pasáček zvířatům i krajině před usnutím. Ještě nikdy jsem nebyla v tak krásném koncertním sále. Na kraj se snesla tma a v ní zazářily první hvězdy. Dnes večer jsem měla hodně důvodů k vděčnosti.