Dáma na rozcestí - pot, slzy a bobky

Byl tu nový den, další ráno, kdy slunce ještě nevstávalo, ale já ano. Probudila jsem se do šedivého rána, protože jsem chtěla vstávat brzy. Ono není brzy jako brzy.

Po čtvrté hodině ranní bylo brzy i na souseda z vedlejšího stanu. Rozhodně se nezdálo, že by chtěl také vstávat, ač to předchozí večer plánoval. Na rozdíl od něj ale vstávali Mílaři kousek pod mým tarpem. Nedivila jsem se, jejich den bude o mnoho delší než ten můj. Na kolech pojedou až do noci. Já se chtěla jen vyhnout horku a ráno ujít co nejvíc. Čekalo mě hodně asfaltu, cesta přes Labe a stoupání podél německé hranice Labskými pískovci až k okraji Krušných hor. Přívoz v Hřensku po povodních nefungoval, nezbylo, než jít do Německa a tam si poradit.

Sbaleno jsem měla rychle, hodila jsem batoh na záda a vyšla na silnici směrem ke Hřensku. Pěšina stoupající k Pravčické bráně byla po požárech uzavřená, jinou cestu, než po asfaltu nemělo smysl jít. Potěšená jsem nebyla. Otok okolo levého kotníku se zmenšil, ale noha opět přes noc zatuhla, dobře se mi nešlo. Levé koleno zdobil pěkný šrám ze včerejší procházky. Připadala jsem si jako po bitvě, a to jsem za sebou měla odpočinkový den. U odbočky k Pravčické bráně jsem snědla denní porci studené ovesné kaše a pokračovala dál.

K Velké Pravčické bráně jsem rozhodně nechtěla jít. Kdysi jsem tam byla, stejně jako i v Edmundově soutěsce. Je to hezké místo, ale od té doby se dost změnilo. Majitelem restaurace Sokolí hnízdo se v devadesátých letech stal podnikatel ruského původu. Podařilo se mu odkoupit od státu i přístupovou cestu k hotelu a tím i cestu k Velké Pravčické bráně. Platí se tam vstupné. Obecně nejsem ráda, když za prohlídku přírodních památek musím platit, ale chápu, že příjem jde alespoň z části do obecní pokladny. Příslušná obec pak z toho hradí například odvoz odpadů po turistech. Tady ale do obecní poklady nepřiteče téměř nic, ale starosti s turisty jí zůstanou. Na Malé Pravčické bráně jsem byla včera, nemusím být všude.

Do údolí nakouklo slunce, bylo vidět zbytky ohořelých stromů na stráních i svěží zeleň mladých stromků.

Sešla jsem do Hřenska. Město se sotva probouzelo. Bez davů turistů je to vlastně docela pěkné městečko. Opravené hrázděné domy, okolo skály a řeka. Má to své kouzlo. Ulička hanby, jak se přezdívá řadě vietnamských stánků se suvenýry pro turisty, byla zatím prázdná.

Procházela jsem pomalu městem. Nohy mě samy zavedly k Andělská záchranné stanici. Ten nápis nehledejte, je tam jiný, ale stanice funguje desítky let spolehlivě. Provozuje ji paní středního věku, je úplně nenápadná, andělská křídla schovává. Její záchrannou stanicí už prošly jistě stovky pocestných. Hřenskem totiž prochází hned několik poutních tras: Evropská dálková trasa (E3), Via Czechia, Stezka Českem, Modrá hřebenovka, cesta po hranicích republiky a každý druhý rok i závod 1000 Miles Adventure. Nejeden pocestný už stanici navštívil. Paní, která ji provozuje, za ty roky myslím dobře umí rozlišit turistu od pocestného. Turista žádá, chce a má nároky. Pocestný poprosí, je vděčný a váží si i mála. Zato dostane hodně: vlídné slovo, úsměv a třeba i hrnek kafe. Mě se dostalo všeho. A nejenom mě. Spolu se mnou i skupině Mílařů. Stejně jako každý druhý rok, když tudy projíždí.

Paní Daniela žije v Hřensku od narození. Pochází z česko-německé rodiny, její rodiče nebyli po válce odsunuti. Hřensko zná myslím jako málokdo. A taky lidi. Každý rok se jich u ní zastaví bezpočet. S nejedním z nich si povídá o cestování a životě. Zapovídaly jsem se dlouho, bylo to milé, ale honil nás čas. Vrátila jsem hrnek od kávy a hodila znovu batoh na záda. Vlídné slovo a káva mi dobily baterky.

Odcházela jsem s úsměvem od ucha k uchu. Vydržel mi přes celé Hřensko, vydržel mi i tu chvíli, kdy jsem se stala nejníže postaveným člověkem v republice, protože u Hřenska je nejníže položené místo u nás. Rohlík na tváři mi vydržel i přes hranice, kde němečtí pohraničníci kontrolovali auta, zda nepřeváží migranty. Nonšalantně jsem na ně mávla, oni odpověděli úsměvem a já šla dál.

Úsměv mi vydržel dokonce i ve chvíli, kdy jsem došla k německému přívozu a zjistila, že do Schöna, tedy naproti Hřensku, pojede až za několik hodin. V lodi seděl německý převozník, telefonoval a současně se mnou domlouval, kam to bude. Tak jsem zase jen máchla rukou, že mi to stačí naproti do Schmilka-Hirschmühle a že zbytek dojdu. Převozník přikývl, odvázal loď a stále telefonujíce mě vezl přes řeku. Byla jsem jediný pasažér. Měla jsem dobrou vůli zaplatit, ale to zase on jen mávl rukou. Vlastně jsem si tu loď stopla. Hezký výlet to byl.

Na německém břehu jsem vystoupila z lodi a stoupala napříč vrstevnicemi nad údolí Labe. Až tady mi došlo, že od návštěvy „záchranné stanice“ jsem si na bolavou nohu ani nevzpomněla.

Neplánovaně jsem se ocitla na stezce pojmenované po německém malíři Caspar David Friedrich (Weg). Tvoří okruh mezi městečky Krippen a Schöna a údajně patří k nejhezčím v Saském Švýcarsku. Bylo na co koukat –opravené hrázděné domy a zajímavá krajina.

Brzy jsem ze stezky odbočila k hraničnímu chodníčku a do lesů. Mezi stromy zasvítilo oranžové triko a v něm kluk okolo pětatřicítky. Pozdravili jsme se, a protože to byl Čech, zastavili se na kus řeči. Zaujal ho luxusní přístřešek na německé straně hranic. Některé z přístřešků lze užívat bezplatně. O něco luxusnější trekové chaty podél stezky Forststeig je možné užívat jen po zakoupení trekových lístků. Věděla jsem to a neplánovala jsem je využít. Ale přišlo mi to jako dobrý nápad.

S chlapíkem v oranžovém triku jsme se trochu zapovídali. Jako mnozí jiní se i Vlasta inspiroval Stezkou Českem, vyšel ze západního bodu a každý den jde svých padesát kilometrů domů, do Podkrkonoší. Probrali jsme mé zkušenosti s přívozem a jeho se španělským Camminem. Honil ho čas a kilometry, brzy jsme se rozloučili a já měla na další cestě o čem přemýšlet. Bavilo by mě jít každý den padesát kilometrů? Bez znalosti o terénu a převýšení je to jen číslo. Pro Mílaře dost málo, pro běžného chodce pořádná porce. Inu, proč ne. Každý jde, jak umí.

Já například nemusela pospíchat vůbec. Mířila jsem do kempu Pod Císařem u obce Ostrov, což znamenalo ujít jen něco málo přes 35 kilometrů. Vzala jsem to po hraničním chodníčku, který byl místy lemovaný pískovcovými skalami, pěšinka se vinula mezi borůvčím, pak strmě dolů a zase vzhůru. Hezká cesta to byla. Byla jsem ráda, že mě nic nehonilo a já si mohla cestu užít.

Hraniční chodníček se po čase připojil k asfaltové cestě, pak ke zpevněné lesní cestě, šlo se parádně. Jen vody už jsem měla málo. Na slunci bylo přes třicet stupňů, v lesním stínu se šlo lépe, ale už jsem se těšila na pořádné pití. Do Ostrova mi zbývalo jen pár kilometrů, nemělo smysl hledat vodu a filtrovat ji. Dojdu i bez vody.

Věděla jsem, že na konci zpevněné cesty je přístřešek, těšila jsem se, že si chvilku odpočinu ve stínu. A ono ne. Za ohybem cesty jsem zahlédla dva trpaslíčky, dvě holčičky. Ta starší, asi čtyřletá, s pusou červenou od jahod, mi hlásila: „My tady sbíláme jahůtky!“. Ta mladší, asi dvouletá, nehlásila nic, ale pyšně zvedala šatičky a ukazovala holý pupík a napapané bříško. Pochválila jsem je a oddychla si, protože k holčičkám viditelně patřilo i srocení terénních kočárků, batohů a maminek u přístřešku.

Minula jsem holčičky a jen o několik metrů dál jsem zahlédla ještě zajímavější scénku: Chlapeček asi roční prolézal blátem velké kaluže. Zjevně ten déšť, který jsem čekala v Lužických horách, spadl tady. Chlapeček byl obalený blátem a vypadal docela spokojeně. U louže stála holčička tak dvouletá, vyhrnovala si šatičky, ze kterých koukal holý zadeček a hrdě hlásila: „bobek-tam“ a ukazovala na louži. Vedle ní stál klučík asi sedmiletý a sympatická maminka. Maminka právě posílala klučíka ke srocení kočárků pro vlhčené ubrousky a tašku na odpad. Klučík se maminky zeptal: „A mám tam říct, že má Sebík na sobě bobek?“ Maminka ke mne zvedla oči, povzdechla si a mlčky zavrtěla hlavou. A v těch očích bylo vidět všechno: únava, vyčerpání, rezignace… Jak já jí rozuměla! Sebík na sobě asi nebude mít jen bláto. Někdy je lépe nevědět…. Zbytek představení jsem si raději nechala ujít. Šla jsem dál.

Říkala jsem si, že Stezka Českem viditelně inspirovala mnohé. Na sociálních sítích uvidíme fotografie roztomilých batolat spících v malých spacáčcích, s pusinkami od jahod… Myslím, že je to jen dobře. Je dobře, když rodiče tráví čas se svými dětmi. Jen je dobré vědět, že je hodně věcí, které na sociálních sítích neuvidíme: únavu, pot, slzy… a bobky.

Došla jsem do Ostrova, využila restauraci a ve skvělé náladě dorazila do kempu. Plánovala jsem dobít elektroniku, na klidném místě postavit tarp, zavolat manželovi, dát si sprchu a zbytek odpoledne nedělat nic. Už vůbec jsem neměla v plánu navštívit nedaleké Tiské stěny, kvůli kterým se sem jezdí. Skal jsem na cestě po severní hranici viděla až dost. Další mi chybět nebudou. A zase bylo všechno jinak.

Telefonní signál se v kempu objevoval náhodně nebo vůbec. Domů jsem ale volat měla. V recepci kempu byli skvělí, poradili, že nejbližší místo s jistým signálem je u turistické chaty Tisá. Ach jo… Batoh jsem odložila na recepci, nechala dobíjet powerbanku a vyběhla k Tiským stěnám.

Nakonec jsem nelitovala. Pískovcové věže jsou krásné, a protože už řadu dní nepršelo, byly v obležení lezců. Doběhla jsem do Tisé, zvládla telefonát a na zpáteční cestě pozorovala skalní lezení. S pískovcem zkušenosti nemám, ale tahle přírodní tělocvična by se mi hodně líbila.

Kemp se rychle plnil lidmi z obou stran hranice. Našla jsem si klidné místo na postavení tarpu, brzy kolem mě začaly přibývat stany a klid byl pryč. Byla lezecká sezona, kemp praskal ve švech. Nevadilo mi to, bylo co pozorovat. Vedle mě si postavila krásný nový stan holčina ve věku něco přes dvacítku, po chvíli dorazila maminka okolo čtyřicítky se dvěma synky na kolech. Povídaly si spolu, a tak jsem zjistila, že se obě inspirovaly Stezkou Českem a potkávají se už několik dnů. Za chvíli už jsme si povídaly ve třech, zjistila jsem, že jsou to obě Evy a že jsou to prima holky. Zaujal je můj tarp a skromné vybavení. Opravdu jsem v kempu vypadala jako chudý příbuzný. Ale v létě většinou chodím jen s tarpem a tarptent si beru jen když je špatné počasí. Připadala jsem si trochu jako Grandma Gatewood, která ve svých 67 letech prošla Apalačskou stezku s koupelnovým závěsem místo stanu. Ona byla ale první žena, která tu stezku prošla, zatímco republiku obešly tisíce lidí. Mnohým stačí na cestách mnohem méně než mě.

Na kemp padl soumrak, byl čas zalézt do peří. Ještě před usnutím jsem si říkala, jak je dobré vystačit si s málem. Učím se to. Vlastně se stále něco nového učím-a to mě baví. Že to ale byl krásný den!