Dáma na rozcestí - penězovod

Hlučné víkendové turisty v chatě vystřídali němečtí studenti. Tiší, spořádaní, většinu času trávili nad mobily nebo hovorem mezi sebou. Vynikal mezi nimi jen jeden rebel. Na hlavě dredy, na sobě vlající oblečení – pan učitel.

Když ke studentům mluvil, věnovali mu pozornost. Když mluvili na něj, věnoval on jim soustředěnou pozornost. Měl nespornou autoritu, takovou, která se nedá vynutit.

V chatě jsem zbyla jediná z víkendových turistů, spát jsem šla brzy, špunty do uší jsem už na noc nepotřebovala. Vážila jsem si luxusu, který jsem tentokrát na cestách měla: teplé jídlo, střecha nad hlavou, teplá sprcha. Zákeřní slimáci tady neútočili, přesto se mi zastesklo po lesním tichu, po svítání i rose v trávě….

Ráno jsem chtěla německé studenty u snídaně předhonit, rychle se nasnídat a vyjít brzy. Ve skutečnosti dorazili na snídani stejně se mnou. Slečny studentky se kultivovaně držely svých hrnků s kávou a uďobávaly ovesných vloček. Tak jsem se rozhodla spotřebu u snídaně za dámy zprůměrovat. Snědla jsem toho jako malý ruský zájezd.

Kolik ruský zájezd sní vím od chvíle, kdy jsme se v Turecku s mužem ubytovali v hotelu, kde už ruský zájezd byl. Snídaně v jejich společnosti připomínaly krmení dravé zvěře. Kdybychom jeli do Afriky na safari, viděli bychom zvířátek možná méně a zaplatili víc. Od té doby vím, kolik takový ruský zájezd sní a že je dobré na snídani přijít včas.

Další jídlo mě čekalo z vlastních zásob až večer, v průběhu dne jen voda, ořechy a kousek kávolády (čokolády s kávou). A to jsem měla jít po Nebeském žebříku. Přeci do nebe nepůjdu hladová! Nebylo divu, že jsem se u snídaně neomezovala.

Osadu Jizerku jsem opouštěla s lehkým srdcem. Bylo tady hezky, v lesích by mi ale bylo lépe. Venku byly tři stupně, slunce nesměle vykukovalo za mraky. Na to, že byl konec října, bylo krásné počasí. Při plánování cesty jsem to ale nemohla tušit. Jindy už by dávno mrzlo nebo lilo jako z konve.

Šla jsem svižně pohodlnou Lasičí cestou směrem na Pytlácké kameny, nepotkala jsem ani živáčka. Až dole od rašeliniště Jizery jsem zaslechla osamělý hlas jelena. Před Pytláckými kameny jsem konečně opustila asfalt a přešla na pěšinku stoupající ke skalám.

Docela dobře jsem si uměla představit, jak se pod skalním převisem na vrcholu ukrýval pytlák. Podle Knihy o Jizerských horách tím pytlákem byl voják Hennrich zběhlý z napoleonských válek (1813). Zle škodil na zvěři, hajní jej roky pronásledovali. Až se mu stala osudným nepozornost. Neozbrojený Hennrich nabíral vodu z potoka vytékajícího z rašeliniště Krásné louky, když se po České cestě od Jizerky vracel do své hájovny u Plochého vrchu (Quarré) jednoruký revírník Hub doprovázený hajným Schneiderem. Revírník Hub přišel o ruku v mládí, když jej postřelil pytlák. Nebylo divu, že pytláky pronásledoval. Hennrich se pokusil o útěk, střela byla rychlejší. Přesto zmizel v houštinách, kde jej za několik dní také našli a pohřbili. Na místě údajného hrobu tak stojí ve Středním jizerském hřebeni pod Pytláckými kameny už po dvě století opravovaný Hennrichův kříž.

Z Hřebenovky jsem ke kříži nešla, pokračovala jsem po hřebeni přes Malou Krásnou louku a rašeliniště Černá jezírka. Rašeliništěm vede pohodlný povalový chodník, mohla jsem se v klidu kochat a přemýšlet nad krajinou. Černá jezírka jsou vlastně vrchoviště mající původ ve čtvrtohorách. S ustupujícím ledovcem zbyla na místech s nepropustným podložím jezírka. Ta po tisíce let zarůstají rašeliníkem, který se pozvolna zvedá nad okolní krajinu, jinde se trhá a nechává prostor otevřené hladině. Půdy jsou tady chudé, kyselé a krajina mi připomíná Skandinávii. Stejná vrchoviště znám ze Šumavy – například Tříjezerní slať. Konečně mi došlo, proč je mi v Jizerských horách tak dobře. Připomínají mi Šumavu. Ledovec tady ale zanechal víc skal a to krajinu podle mne dělá možná ještě zajímavější.

Zdejší kraj opravdu láká k toulání. Na křižovatce Předěl jsem minula vyhlášený nouzový přístřešek, který je zakreslený i na mapách. Jsou i jiné, které na mapách zakreslené nenajdeme. Nedivím se.

Od Předělu jsem se po Smrkové cestě přiblížila k hranici jak jen to šlo. Velká romantika to ale nebyla, cesta byla široká, minulo mě i auto lesáků. Příroda si ale i s takovou silnicí uměla poradit. Okraje obsadila jako malá zelená chobotnička svými výhonky plavuň vidlačka, docela roztomilá a chráněná rostlinka,nijak zvlášť vzácná, ale pěkná.

Asfaltová silnice stoupala vzhůru, lemovaly ji smrky poničené mrazy a sněhem. Ten asfalt se mi sem opravdu nehodil. Byla jsem ráda, že mohu ze silnice odbočit k Nebeskému žebříku a stoupat napříč vrstevnicemi vzhůru.

Stoupání bylo výživné, ale výhled stál za to. Za zády jsem nechala oblouk Jizerských hor a před sebou jsem měla už jen vrcholek jejich nejvyšší hory na české straně – Smrku (1124 mnm).

Až na vrcholku před rozhlednou jsem potkala první dva turisty. V sezoně by jich jistě bylo víc. Pro nás pěšáky je lákavá i útulna u paty rozhledny. Nevyužila jsem ji, počasí zatím bylo vlídné, jen mraky a vítr už slibovali změnu.

Ze Smrku jsem scházela pěšinou podél hranice, nejkratší cestou kolmo dolů, chvílemi jen pěšinkou sotva pro dvě nohy, když v tom jsem před sebou u kamene zahlédla pobytový znak vlka, ještě docela čerstvý. Karkulku ale nejedl, podle chlupů to vypadalo to spíš na srnčí.

Sestoupila jsem do údolí Lužického potoka, po levé ruce jsem měla Rapickou horu, po pravé ruce hranice a potok. Od 16. století se tady těžila ruda obsahující cín a dodnes jsou zde patrné zbytky štol. Míjela jsem štoly Beránek Boží a Bohatá útěcha. Údajně kdysi patřily mezi ty nejvýnosnější. Dnes jsou z větší části propadlé a vchod je zamřížovaný, aby zdejší obyvatelé - netopýři měli klid.

Krajina se rozestoupila, oteplilo se, Jizerské hory jsem nechala za zády a neznačenými lesními pěšinkami došla k Oslímu buku. U něj prý byli za sedmileté války roku 1758 zabiti dva pruští kavaleristé rakouským husarem, což připomíná kříž zarostlý do kmene.

Od Oslího buku jsem pokračovala lesní cestou i pěšinami plnými zlatého bukového listí, až se les otevřel a dovolil mi výhled na pastviny u Dětřichovic. Právě na okraji Dětřichovic jsem ho potkala. Obrovský buk, proti kterému Oslí buk vypadal jako neduživý mladíček. Říká se mu prý Hladový buk. Snad, že v dobách hladu z jeho bukvic lidé z okolí mleli mouku. Byl to praotec všech buků a spolu s mladými ve svém okolí tvořil obrovskou rodinu navzájem propojenou kořeny. Přiznávám, zastavila jsem se tady nadlouho. Možná jsem čekala, že se obr probudí a promluví. Nepromluvil, šla jsem dál.

Nemusela jsem pospíchat, čas jsem měla víc než dobrý. Jen o kousek dál jsem se proto zastavila znovu. Tentokrát u zbytků kostela sv. Jakuba Staršího. Zbyl z něj jen oblouk kamenných obvodových zdí, jinak nic. Býval prý středem obce, která o své obyvatele přišla za morové rány a kostel byl zničen snad za husitských válek, snad až za třicetileté války. Zajímavé místo.

Ubytování jsem měla zamluvené v Jindřichovicích pod Smrkem až v pozdním odpoledni. Měla jsem ještě několik hodin času, zvolila jsem cestu delší a méně schůdnou. Kraj pod Smrkem není pro turisty tak lákavý, jako jsou samotné Jizerské hory. Proto si tady místní připravili na turisty past v podobě naučné stezky vedoucí po kolejích zrušené železniční trati. Původní trať pokračovala přes hranice, zůstalo z ní jen pár stovek metrů. Nikdo jiný, než cizáci tudy asi nechodí. Stezka je zarostlá, větve se zachytávají o batoh, a kdo šel někdy po pražcích nebo po štěrku mezi nimi, chápe, jaké to bylo. Dobře mi tak, neměla jsem si stěžovat na asfaltové cesty v Jizerkách!

Koleje mě dovedly k nádraží, kam místní chodí pohodlně po asfaltové cestě. Nádražní budova byla opuštěná, okna zazděná, dveře zatlučené. Rozhlédla jsem se po okolí. Vzadu nad obcí vykukovaly vrtule dvou větrných elektráren. Až teď mi došlo, co jsem si pamatovala ze starých novinových článků. Před desítkami let v Jindřichovicích pod Smrkem vystavěli s podporou dotace větrné elektrárny, za kterými jezdili starostové z celé republiky. Dokonce snad i ekocentrum tady kvůli tomu vzniklo. Obec se měla stát energeticky soběstačnou a do chudé oblasti u polských hranic měly přitékat investice.

Procházela jsem obcí a marně hledala penězovod. Pár vilek po původních německých obyvatelích bylo opraveno za přispění evropských dotací, protože slouží jako domov důchodců. Stav některých soukromých domů byl ale hodně smutný. Honosné vilky a velké chalupy svědčily o tom, jak bohatý to kdysi býval kraj. Bohatství, které sem plynulo z velké textilní továrny je už, nebo stále ještě, pryč. Procházela jsem obcí a říkala si, že místní dělají, co je v jejich silách, ale život tady bude těžký. Za prací musí dojíždět, autobusů jezdí málo a vlakové spojení snad ani nestojí za řeč. Elektrárny možná trochu vylepšily obecní rozpočet, ale viditelně ne dost.

Po hlavní silnici jsem zamířila až na samý okraj obce. Nachází se tam pěkně opravený podstávkový dům provozovaný jako „žijící skanzen“. Okolo silnice byly roztroušené domy, ale chodník i osvětlení zmizelo. Co chvíli jsem uskakovala na kraj silnice před auty. Místní mají cestu k autobusové zastávce asi dobrodružnou. Přebytkem peněz obec viditelně netrpí. Říkala jsem si, kam se podělo bohatství energeticky soběstačné obce? Penězovod tudy určitě nevede. Možná byla výstavba elektráren výhodná jen pro někoho, co já vím. Snad investovali víc do větrných elektráren než do chodníků.

Žijící skanzen mimo sezonu nežil, stavení to ale bylo pěkné, s hrázděným štítem, citlivě zrekonstruované. O kousek dál replika větrného mlýna, na louce se pásli koně, na zem se snášelo barevné listí. Mělo to své kouzlo.

Vracela jsem se do centra obce. Nespěchala jsem, v nohách jsem měla jen 26 kilometrů a času dost. Návštěvě samoobsluhy jsem nemohla odolat. Vypadá, jako by se nezměnila od socialismu, jen ji provozuje vietnamský obchodník. Ubytování v centru bylo jediné, které bylo otevřené mimo sezonu. Nebylo špatné, vše čisté a za dobrou cenu. Okolní budovy ale volají po penězích. Není to právě místo, kde bych chtěla trávit dovolenou. Přitom kraj je to zajímavý.

Penzion se v podvečer zaplnil pánskou společností – zeměměřiči a stavební dělníci. Nějak mě přešla odvaha jít si do kuchyňky vařit dýňovou Šmakuládu. Vystačila jsem si s nákupem ze samoobsluhy. Měla jsem čas na přemýšlení.

Ještě před několika hodinami jsem byla na Jizerce, o kterou se turisté perou, a jen o kousek dál, přes kopec, začal úplně jiný kraj. Ne tak chudý, jako třeba Osoblažsko, ale něčím mi ho připomínal. Od Adršpachu přes Harrachov a Jizerku jsem si stěžovala, kolik je všude turistů. Zdejší kraj sliboval, že se to změní. Ráda se sem vrátím. Do kraje, kde je méně asfaltových cest, rozhleden i hotelů. Do kraje, kde budu mít svobodu volné chůze i přespání. Je to jedna z nejčistších radostí, které znám. Vážím si toho, že můžu. Tak snad někdy příště.

Trasa Žacléř-Jindřichovice p. Smrkem: 125 km/5 dnů

Trasa po hranicích ČR: Železná Ruda-Jindřichovice p. Smrkem