Dáma na rozcestí- Nord Capp

Čekal mě další krásný den. Vstávala jsem před svítáním, počasí slibovalo teploty nad třicet stupňů.

Sbaleno jsem měla rychle, nemusela jsem sušit tarp. Přespání v přístřešku mi ranní start urychlilo. Hned kousek pod přístřeškem jsem narazila na zurčící potůček, kde jsem zvládla hygienu a dobrala vodu. Potůček byl krásný, lesní, filtrováním jsem se nezdržovala, jen jsem doufala, že mi to v dalších dnech ranní starty neurychlí příliš.

Pokračovala jsem po hraničním chodníčku okolo Třípanského kamene z roku 1750. Vyznačoval styk tří panství – Sohlandu, Lipové a Wehrsdorfu a zároveň byl trojmezím historických zemí Čech, Saska a Horní Lužice. Pěkné a klidné místo, rozhodně tedy v porovnání s Trojmezím současným u Hrádku nad Nisou.

Na snídani jsem se zastavila až v jednom z dalších přístřešků. Čas jsem měla dobrý, vyndala jsem tedy vařič a dopřála si luxus teplé snídaně s čajem, kávou a horkou ovesnou kaší se spoustou mrazem sušených malin, které mi před cestou koupil manžel. Pravdou ale je, že bych se v letních dnech bez vařiče a horkých nápojů docela dobře obešla. Zima mi opravdu nebyla. Jen jsem chtěla převařit vodu.

Plán pro tento den byl jednoduchý: dojít po hranici k nejsevernějšímu bodu ČR a pokračovat co nejblíže hranice tak, abych opustila Šluknovský výběžek a současně mohla přespat mimo území CHKO Labské pískovce i NP Českosaské Švýcarsko. Tam bych pochopitelně tábořit neměla.

Nejsevernější bod ČR bývá turisty dost navštěvovaný. Autem se dá zajet až za Lobendavu, pěšky i na kole je to docela hezký výlet. Byla neděle, pěkné počasí, čekala jsem, že potkám spoustu pěšáků i cyklistů. Lesní pěšinka podél potůčku byla ale prázdná, stopy téměř žádné. U „Nord Cappu“jsem nakonec byla úplně sama. Žádné davy se sem nehrnuly. Ono tam toho také moc k vidění není. Jen kamenný obelisk a lavice. Pro nás pěšáky, kteří jdeme okolo republiky, je to ale důležitý milník. Znovu jsem si uvědomila, že na mě čeká už jen nejzápadnější bod, pak kousek Českého lesa, kousek Šumavy a budu v cíli.

Řekla jsem si, že si budu muset přidat pár zacházek. Hned jsem s tím začala. Místo, abych šla nejkratší cestou do Lobendavy, pokračovala jsem obloukem po hranici, poctivě od patníku k patníku, a až pak jsem zamířila do Lobendavy.

Bylo časné odpoledne, vedro jako v peci, zkusila jsem restauraci. Nejen, že byla otevřená, ale byla plná česky i německy mluvících lidí, a dokonce i vařili. Tolik štěstí najednou!

Na provoz dohlížela paní vyššího důchodového věku. Občas ji místní oslovili „paní vedoucí“, ale bránila se, že to ona už dávno není, že to předala mladým. Ve skutečnosti se s ní chodili pozdravit hosté z obou stran hranic, věděla o každém cyklistovi, který právě dorazil a moji prosbu o dobití telefonu přijala s chápavým úsměvem. Už od dveří jí to bylo – podle batohu-jasné. Jen chvilku jsme si povídaly. Do Lobendavy se přistěhovala v sedmdesátých letech z Prahy, druhá generace už tady také zůstala. Bylo vidět, že své práci rozumí. Rozumný jídelní lístek za rozumné ceny, hosté jsou tu opravdu hosté. Viditelně se sem rádi vrací.

Nahradila jsem nefiltrovanou vodu, protože v tom horku by v ní snadno mohlo něco ožít, doplnila energie, a jen nerada opouštěla hospůdku. Paní emeritní vedoucí mi na cestu věnovala vlídné slovo a pohled Lobendavy s razítkem. Hezky tam bylo. Vůbec se mi do toho vedra venku nechtělo.

Bylo hóhoódně, ale opravdu hóhódně velké vedro. Slunce sálalo, asfalt tál, jít jsem musela pár kilometrů po rozpálené silnici. Měla jsem pocit, že jdu ve Středomoří. Bez výhledů na moře.

Začaly se hlásit puchýře, o kterých jsem už v uplynulých dnech nevěděla. Přitahovač levého chodidla přestal chtít přitahovat a otok se přesunul přes chodidlo nad kotník. Jak já nemám ráda cesty po asfaltu! Jde se po nich ale rychle, občas se s tím musím smířit. U nádraží v Mikulášovicích jsem byla opravdu brzy. Tak brzy, že jsem si potřebovala rozmyslet, co se zbytkem odpoledne. Kdybych pokračovala po hranici dál, už budu na území CHKO Labské pískovce a tam jsem přespat nechtěla. Ve stínu jsem si naplánovala cestu na zbytek odpoledne, využila signálu a zavolala manželovi a pak jsem pokračovala pohodovým tempem dál. Stoupala jsem cestičkou k vrcholku Tanečnice (599 mnm), když v tom se z opačného směru vynořila dvojice tak asi čtyřicátníků s batohy. Rádi jsme se zastavili na kus řeči ve stínu. Veronika ze severních Čech spolu s manželem chodí po etapách Stezku Českem. K tomu ale ještě občas sbírají odpadky po turistech. Pochlubili se docela pěkně plnou igelitovou taškou. Jsou opravdu borci! Umím to ocenit, protože při běhání občas dělám to samé a rozhodně mi to tempo nevylepší. Poradili mi, že přespali v Mikulášovicích přes aplikaci „Bez kempu“. Já jim naopak poradila luxusní přístřešky na modré hraniční cestě za „Nord Cappem“. Pokud to ale měli stihnout, museli docela pospíchat. Brzy jsme se rozloučili, je čas honil. Já se naopak volným tempem vydala na vrcholek Tanečnice.

Nebe se mezi tím zatáhlo, zvedal se vítr. Na vrcholku jsem vynechala výstup na rozhlednu a nevynechala jedno nealko pivo. Mraky neslibovaly nic hezkého, byl čas jít dál.

Chtěla jsem dojít ke studánce u hranic a pokračovat k přístřeškům v Německu. Bude se mi tam odtud dobře ráno vycházet, plánovala jsem ráno jít po německé straně hranice. Ubytování v kempu ani pod střechou jsem naopak neplánovala. Pohodlí jsem měla dost v minulých dnech.

U studánky jsem si chladila oteklou nohu, využila jsem koupelnu s parádním výhledem a chvilku odpočívala. Měla jsem silný pocit, že v přístřešku na německé straně spát nemám. Že to není bezpečné. Ten pocit sílil. Stejně jako vítr, který po obloze honil černé mraky.

Přístřešky přitahují lidi, opatrnost zvítězila. Hodila jsem batoh na záda a zamířila od hranic dál. Nemělo to racionální důvod, kde budu spát jsem nevěděla. Za celý den jsem ušla 35 kilometrů, nic náročného, ale v tom horku mi to stačilo. Šla jsem tak dlouho, až jsem měla za sebou Mikulášovice, koleje, silnici i hranice chráněného území. Vítr sílil. První kapky začaly padat ve chvíli, kdy jsem uviděla parádní les, v něm pěšinu a u ní smrček s větvemi až k zemi. Bleskem jsme postavila tarp, zadní část byla pod smrkem, přední s výhledem na pěšinu. Spustil se liják, který přestal tak rychle, jak začal. V hotelu Pod smrkem jsem už zůstala. Na měkké trávě se leželo skvěle. Další z hříchů, kterých by se dáma v nejlepším věku dopouštět neměla. Spát pod smrkem opravdu není vhodné. Ale je to tak pěkné!

Pak už jsem si užívala jen vzácnosti, které míváme stále méně: ticho. Na kraj padala tma, nebylo slyšet nic, jen hluboké ticho. Velká krása to byla.