Dáma na rozcestí – kam čert nemůže

Déšť klepal na okna i ráno. Hory se zachumlaly do mlhy. Navlékly jsme na sebe opět nepromokavé oblečení a vyrazily na cestu.

Zima ale nebyla, jen nepříjemné vlhko. Mé nohy v promokavých botách a nepromokavých ponožkách se brzy smířily s chůzí v potoce, ve který se pěšina změnila. Jak na tom byla Iva jsem netušila, ale v krátkých kalhotách a ponču vypadala jako zkušená turistka.

Nikde jsme nepotkaly ani živáčka. Svižně jsme vyšly na Šerlich (1027 mnm) a pokračovaly okolo přírodní rezervace Bukačka, kde v dešti voněl medvědí česnek a ta vůně mě na chvíli přenesla o stovky kilometrů zpět pod Velkou Javořinu do Bílých Karpat. Vystoupaly jsme na Polomský kopec a nakonec k Vrchmezí (1084 mnm). Tamní přístřešek jsem původně měla v záloze na přespání.

Teď se v něm probouzela parta kluků, se kterými jsme se viděli předchozí večer na Masarykově chatě na Šerlichu. Zastavili jsme se s nimi na kus řeči. Kluci nebyli z ubytování úplně nadšení. Hlavně ten, na kterého celou noc pršelo. Zdálo se, že v podpalubí se posádka chystá ke vzpouře. Raději jsme s Ivou zkrátily konverzaci a rychle se rozloučily. Tušila jsem, že líčení naší opulentní snídaně v suchu a teple by jejich situaci nevylepšilo. Sdělení, že kousek odsud, na polské straně, je velký zděný přístřešek, by jim asi také už nepomohlo. Jen jsem si říkala, že tohle je přesně ten důvod, proč si itinerář dělám sama.

Uháněly jsme od přístřešku tak rychle, že jsme minuly odbočku od hranic. Tedy minula jsem ji já, Iva mě jen následovala. Vzápětí jsem si v praxi ověřila, že pýcha předchází pád. Itinerář jsem měla sice hezký, ale nebyl mi nic platný, když jsem v dešti minula i neznačenou pěšinu, která by nás na původní cestu dovedla. Pak už jsme to vzaly jinou pěšinou ve správném směru. Jen se z ní v dešti stal zurčící potok. Já zapadla do jedné z jeho tůněk do půlky lýtek a pěkně se vyválela v bahenní lázni. Iva, aby mi to nebylo líto, obětavě upadla při přelézání spadlého kmenu.

Tuším, že tam někde začala mít pochybnosti o mých orientačních schopnostech. Ty já ale pochopitelně dávno nemám. Vím, že bloudím často a bloudím ráda. V tu chvíli jsem ale po pravdě nebloudila, věděla jsem přesně kam a kudy jít. Jen ta cesta byla, řekněme, zajímavá. Na oplátku jsme ale viděly krásný exemplář některého z prstnatců, tedy naši domácí orchideje. Minuly jsme i historický hraniční kámen vymezující panství v oblasti Duszniki-Zdrój. Datum na něm je snad z roku 1636, pokud se mi to v dešti podařilo správně přečíst.

Zkrátka jsme se po cestě nenudily. Každá zábava ale musí jednou skončit, a tak jsme i my s Ivou skončily na nudné cyklostezce, kam jsme původně také mířily. V plánu bylo dorazit ještě ten den do Náchoda. Nebyl čas se už zdržovat dalšími méně schůdnými cestami, nasadily jsme svižné tempo a brzy už scházely po loukách do Olešnice v Orlických horách.

Před sebou jsme v dešti uviděly skupinu chlapíků s velkými batohy. A jéje! Byla to stále stejná parta kluků, jen někteří z nich vypadali trochu jako po bitvě. Minuly jsme zadní, kulhající část vojska a postupně předcházely zbytek. Ani jedna strana nebyla ze setkání úplně nadšená. My už měly být dávno pryč a oni zase nevypadali právě svěže. Ten nejrychlejší z nich na nás koukl a překvapeně povídá: „To už jste zase vy! Ste ňáký rychlý. A ste všude!!“

Prohodily jsme něco v tom smyslu, že kam čert nemůže, tam nastrčí babu. Což se jim potvrdilo o půl hodiny později, když nás potkali opět, tentokrát v hospodě v centru městečka. Jen my už se sušily v teple nad talířem horké polévky, když oni teprve přicházeli.

Abychom chlapíky nestresovaly dalším setkáním, vzaly jsme to s Ivou slalomem po česko-polské hranici na polský Taszów, po hranici na Českou Čermnou, zpět do Polska na Brzozowie a konečně z kopce dolů do Bělovsi. Tam nám Iva domluvila setkání s dcerou v cukrárně a odvoz k ní domů.

Bylo odpoledne, déšť ustal, dokonce se chvílemi objevilo slunce. V Bělovsi jsme byly brzy, a tak mi Iva udělala exkurzi ke zbytkům honosných lázeňských domů. Kdysi bývala běloveská kyselka Ida věhlasná a ruiny vil tomu odpovídaly. Historie využití pramenů sahá do čtrnáctého století, ale její skutečná sláva začala až v roce 1840, kdy se běloveskou kyselkou vyléčila princezna Ida z rodu Schaumburg – Lippe, kterému patřil náchodský zámek. Na princezninu počest byla minerálka pojmenována Ida. Od roku 1903 byla stáčena do lahví, a to až do devadesátých let dvacátého století, kdy po nezdařené privatizaci lázně i stáčírna zkrachovaly. V roce 2011 město nechalo vybudovat nový zdroj. Snad by to měl být počátek nových lázní, ale zatím působí poněkud rozpačitě. Je vklíněný mezi obchodní zónu a řeku, připomíná mi víc nádraží než lázeňský pavilon. Zdroj minerální vody je volně přístupný a musím říct, že nechutná špatně.

Skutečnou lázeňskou atmosféru mi v Bělovsi připomněla jen cukrárna. Potkaly jsme se tam s Ivy dcerou Majdou, která nás odvezla k sobě domů. Za odvoz, ubytování, večeři i vyprání oblečení jsem zaplatila v měkké měně – jeden indiánek český. Ovšem indiánky měli zvláště dobré!

Ušly jsem s Ivou 31 kilometrů a musím říct, že bych ráda v sedmdesáti měla stejně dobrou kondici, jako ona. Už jsem byla docela uťapkaná, v plánu jsem měla jít brzy spát i vstát. Jenže jsme se trochu zapovídaly. Majda má za sebou studia doma i v zahraničí a ve svém oboru se dostala opravdu daleko. K tomu s manželem stačili postavit dům, zasadit strom a miminko očekávali za pár týdnů. Zkrátka bylo o čem mluvit dlouho do noci. Spát se dá i jindy.