Dáma na rozcestí – jestli to půjde

Na vrcholu kopce vítr rozháněl těžké černé mraky. V dálce jsem viděla vrcholky hor, kterými jsem prošla na podzim.

Předchozí rok jsem cestu podél hranic končila v klášterním Poutním domě na Hedeči u Králík. Tenkrát jsem jej měla celý jen pro sebe, ale pršelo, a tak jsem si prohlédla jen kostel a klášter. Je to místo poutníkům skutečně otevřené a takových není po cestě okolo republiky mnoho.

O více než půl roku později jsem znovu stoupala lipovou alejí vzhůru ke klášteru. Vše bylo ale jinak. Poutní dům byl plný, na vrcholu kopce stála auta, motorky, chodili tam turisté s batůžky. Ubytování jsem jen těžko našla dole ve městě. Cestování po hranicích se stalo populární, v televizi běžel seriál o cestě po severním okraji republiky a turisté znovu objevili i dříve málo navštěvovaná místa, jakými jsou Rychlebsko nebo Kralicko.

Pro mě to byl sedmý rok cesty podél hranic ze Železné Rudy k nejjižnějšímu i k nejvýchodnějšímu bodu republiky. Nevynechávala jsem výběžky republiky, jít jsem mohla jen když čas dovolil, a tak se cesta trochu protáhla.

Tentokrát jsem měla v plánu přejít Orlické hory, podívat se do polských Bludných skal, pokračovat Broumovskými stěnami do Broumova, přes lom Rožmitál přejít do Javořích hor, podél hranice, obloukem zpět do Teplických a Adršpašských skal, znovu k hranici a Vraními horami na začátek Krkonoš. Jsou i rychlejší cesty okolo republiky, ale Broumovsko mi rozhodně za trochu zdržení stálo.

Zašla jsem do kostela a říkala si, že mám být za co vděčná. Už dávno neberu jako samozřejmost, že můžu chodit po horách. Vyšla jsem i alejí nově vysázených stromů k soše Myslitele na samém vrcholku kopce. Chvilku jsme na sebe koukali. Chodím ráda sama a chodím ráda i v dobré společnosti. Letos mě bude na cestě Orlickými horami doprovázet kamarádka Iva Š. Tak uvidíme, jaké to bude… Myslitel na mě koukal a nic neříkal, byl čas vrátit se do údolí.

Šla jsem zatím bez batohu, ten na mě čekal v informačním centru na náměstí. Vážil v základní váze přijatelných 6 kg, s vodou a jídlem okolo 11 kg. Nebylo to moc, nahoru na Hedeč jsem ho i tak vláčet nechtěla. Zabaleno jsem měla snadno: spacák, tarp, hamaka, lihový vařič, hygiena, pár kousků oblečení a s trochou váhání i filtr na vodu. K tomu vytištěný vlastní itinerář. Cizí návody na cestování pro mě nefungují. Potřebuji si sama naplánovat, kde přespat, kde vzít vodu, co bych ráda viděla, a především alternativy pro případ, když něco nevyjde. V krajním případě se s takovým itinerářem dají docela dobře vysušit boty.

Dnes jsme s Ivou měly zamluvené přespání v ubytovně na náměstí, zítra v Orlické chatě u Zemské brány a další dny se uvidí. Neměla jsem tušení, kolik toho spolu ujdeme, nemělo smysl podrobně plánovat. Přespávat budeme venku v přístřeškách nebo zkusíme některou z chat po cestě. Tábořit na území Chráněné krajinné oblasti Orlické hory nesmíme, tak nám ani nic jiného nezbývá. Iva se mnou půjde přes Orlické hory do Náchoda, kde přespíme u její dcery a dál budu pokračovat už bez ní.

Na náměstí jsem si vyzvedla batoh, přesunula se do kavárny a sotva jsem dosedla, už si přisedli starší holandští manželé. Pohovořili jsme o počasí, cestování i zahradničení. Takový delší „small talk“. Původně plánovali cestu na Slovensko, ale po tom, co byl postřelen slovenský premiér Fico usoudili, že pojedou raději do bezpečnějších Čech. Vida, co všechno ovlivňuje turistický ruch!

Sotva jsem se s manželi rozloučila, už mi přišla zpráva s instrukcemi k ubytování. Připomínalo to bojovou hru se zámky, kódy a čtyřmi dveřmi. Pan správce dorazí až večer. Tak snad to do té doby rozluštím.

Vzápětí dorazila i kamarádka. Přivezl ji autem manžel, vzal i jejich pejska, a tak jsme ještě společně poseděli u zmrzliny. Manžel se po chvíli rozloučil, že se ještě musí podívat na nějakou stavbu v okolí. My s Ivou pokračovaly v zásadním rozhovoru o vybavení na cesty. Její batoh měl zcela přijatelné rozměry i váhu, nic z něj neviselo, zabalila si perfektně. Přiznávám – ulevilo se mi. Byly jsme uprostřed hovoru, když u nás opět přistál kamarádky manžel. Pejsek se prý chtěl rozloučit. Když odjeli, tentokrát definitivně, chválila jsem, jak je její manžel pozorný. Suše prohlásila: „To se jel přesvědčit, že opravdu odjedu. Už se nemůže dočkat, až bude doma sám!“ Možná na tom něco bude. Tuším, že instrukce ohledně zaštipování rajčat nebo protrhání jablek už k němu nedorazily.

Bojovou hru s kódy a zámky jsme zvládly, ubytovna byla čistá a pěkná, pan správce dorazil a vše bylo zalité sluncem. Ale přiznávám, drobné pochybnosti jsem měla. Iva se připravila perfektně, ale přeci jen, v jejím věku…. Spát jsme šly brzy. Druhý den uvidíme, jak to půjde. Jestli to půjde.