Dáma na rozcestí – jak si člověk ustele

Čápi na komíně se už probudili, slunce vykukovalo za obzorem a já vycházela do krásného letního rána. Ještě nebylo ani pět hodin.

K časnému vstávání jsem měla dobrý důvod. Předpověď počasí hlásila 32 stupňů a mě čekala cesta převážně po asfaltu.

Pokud bychom si Českou republiku představili jako rybičku, kde oko je Praha, bříško jižní Čechy, tak bude mít kousek za hlavou dvě ploutvičky. Ta vpravo je Frýdlantský výběžek a ta vlevo je výběžek Šluknovský. Plán byl za den obejít Frýdlantský výběžek co nejblíže u hranic a rychle se zbavit nudného asfaltu.

Vyšla jsem z Jindřichovic pod Smrkem, krajinu zalilo vycházející slunce a byla to velká krása. Jizerské hory jsem měla za zády, špička Smrku, nejvyššího vrcholu Jizerských hor na české straně, se ztrácela v dálce. Před sebou jsem měla jen zvlněnou krajinu plnou pastvin a lesů.

Výhledy trochu ztratily na kráse, když jsem míjela dvě dominanty zdejšího kraje. Před desítkami let to bývaly místní celebrity. Jezdívali za nimi návštěvníci z celé republiky. Dvě větrné elektrárny. U paty jedné bylo pro návštěvníky postaveno ekocentrum. Dnes se kolem pasou krávy a k čemu slouží ekocentrum, to netuším. Bydlet bych tam nechtěla. Před lety jsem spala na hranici přímo pod rakouskou větrnou elektrárnou a ticho tam nebylo. Nové větrné elektrárny budou možná tišší, třeba se na to dá i zvyknout. Znám ale lepší místa na přespání.

První dávku kilometrů jsem ušla rychle. Většinou vedly mezi pastvinami nebo lesem, pak po silnici do obce Srbská. Je to jeden z mnoha natažených prstíků Frýdlantského výběžku, dál už je polské území. Na kraji obce stojí Kaple Panny Marie Sněžné. Připomíná starý sudetský dům: tvar poctivé chalupy, souměrná okna v přízemí i prvním patře, nic okázalého. Boží muka před kaplí nesou nápis v němčině. Nechala je zde postavit paní Juliana Nicht roku 1892 a co je důležité – místní se o ně pěkně starají. V pohraničí to není úplně samozřejmé. Za to poznání mi zacházka stála.

Čekalo mě pár kilometrů asfaltu, než odbočím na zpevněnou Hraniční cestu. Říkala jsem si, že moudřejší by bylo projet Frýdlantský výběžek na kole. Asfaltové cesty jsou tady dlouhé, nohy si odpočinou až v Lužických horách. Mě ale baví při chůzi přemýšlet, jak lidé v kraji žili, jak se historie vepsala do krajiny a k tomu jsou asfaltové cesty s minimem provozu docela dobré. Že nohy budou trpět, s tím jsem musela počítat.

Zastavila jsem se až po první desítce kilometrů v přístřešku přímo na česko-polské hranici. Byl čas vysušit boty zvlhlé od rosy a nasnídat se.

Čekala mě pohodová cesta do dalšího výběžku. Nachází se v něm jediná obec – Dolní Oldřiš. Leží pod vrchem Tisovec, obklopují ji lesy a silnice zde končí. Dál už je zase jen Polsko. A znovu ta zacházka za to stála, bylo na co koukat. Na okraji obce neobydlený chátrající domek, naproti podstávková chaloupka jako z pohádky, se šindeli na střeše a hrnečky na plotě. Pečují o ni chalupáři. O kousek dál velký sudetský dům, z původních souměrných dřevěných oken jsou některá zaslepená, ostatní září bílým plastem. Zbytek domu volá po údržbě, asi místním došly síly.

Kostel sv. Martina ze 14.století si spolu se hřbitovem zachoval kouzlo časů minulých. U vchodu smírčí kříž, na hřbitově zbytky náhrobků původních obyvatel i jednoho z majitelů panství. Většinou hřbitovní turistiku neprovozuji, ale v místech na okraji republiky mi dává smysl navštívit i hřbitov. Docela dobře ukazuje, jací lidé tady žili a jak se nynější lidé o své okolí starají.

Jen kousek pod hřbitovem stojí budova snad bývalé fary. Ten dům má své kouzlo. Zašlá žlutá omítka ladí s omítkou kostela. Rekonstrukce usnula, ale okna si ponechala svoji původní souměrnost, snad se bílého plastu nedočkají. Nejednu budovu ve Frýdlantském výběžku zachraňují chalupáři. Přestože ještě nebyly prázdniny, viděla jsem před domy auta od Liberce, Prahy, Polska, Německa i Holandska.

Viděla jsem ale i rozbořené domy nebo domy s trávou vysokou po pás. Viděla jsem dům, volající po údržbě a hned vedle pobořený kříž. Možná taková výhodná koupě asi nemusí být až tak skvělá, pokud chybí síly, čas nebo peníze. S původními majiteli se možná ztratil příběh domu, kříže u něj i krajiny okolo. Ale i tak je tam pěkně.

Některé domy ale získávají nové příběhy. Moc jsem se těšila do Pertoltic, přesněji do jejich části Bulovka. V devadesátých letech tam holandští manželé koupili stoletý domek s rozlehlou zahradou. V roce 2002 se rozhodli přeměnit a přetvořit divokou zahradu na arboretum. Pro hranice pozemku vybrali stromy, které by přirozeně splynuly s okolní přírodou, stranou areálu vysázeli borovice a unikátní kolekce jehličnanů. Vybudovali dvanáct tematických „zahrádek“- například anglickou, bohyškovou, japonský kout, několik „holandských dvorků“ i místo pro zeleninu. Arboretum zpřístupnili návštěvníkům.

Bylo horko, cesta vedla po rozpáleném asfaltu, ale mě poháněla zvědavost. Těšila jsem se moc. Podobné zahrady znám z Anglie nebo Holandska. Bývají to hezká a lidem otevřená místa. Když jsem míjela poničený plot v místech, kdy by arboretum mělo být, začala jsem tušit, že to nebude tak snadné. Arboretum bylo zarostlé a neudržované. Informační tabule ležela v trávě. Od domu v dálce bylo slyšet hlasy řemeslníků. Bylo jasné, že tady jeden sen skončil. Proti věku není léku a péče o tak velký areál je práce na plný úvazek. Dost možná začíná sen někoho jiného. Možná se dveře otevřené pro veřejnost zavřou. Čas ukáže. Ale i zarostlé arboretum mělo své kouzlo.

Zklamání nebo horko mi trochu podrazilo nohy. Asi jsem si neměla dělat představy a plány. Z výšin ideálů a představ jsem spadla. Horký vzduch se tetelil nad polní cestou, nikde ani kousek stínu. Vody rychle ubývalo. Ráno jsem měla 1,5 litru čisté vody a půl litru iontového nápoje. Ještě jsem ani zdaleka nebyla v půlce cesty a voda docházela. Nebylo na co čekat, šla jsem do Háje. Je to další z obcí v dalším z prstíků vybíhajícím z Frýdlantského výběžku. Až mě tam bude někdo posílat, alespoň už vím kudy.

Potřebovala jsem doplnit vodu a ochladit se. Trochu mi pomohl Račí potok s opravdu čistou vodou. Ale jen jsem si namočila šátek. Filtrováním jsem nechtěla ztrácet čas, spoléhala jsem, že pitnou vodu doplním v nedalekých Habarticích. Je to městečko přímo na hranicích s Polskem a skutečně mě tam zachránil vietnamský obchodník. Ostatně vietnamští obchodníci asi zachraňují nejenom mě, ale i venkovské krámky.

Bylo takové horko, že asfalt na slunci tál. Slunce odměřovalo poledne a já pokračovala do vsi. Tedy do Vsi s velkým V. Pěkně tam bylo. Hezký a citlivě opravený podstávkový dům, o kousek dál kostelík sv. Vavřince s krásnou farou. Opravy ještě budou chvíli trvat, ale je na co koukat. Žádné kýčovité úpravy, žádná bílá plastová okna.

Pak už stačilo jít rovnou za nosem k průsečíku 51. rovnoběžky a 15.poledníku v Andělce. Takové pěkné jméno. Nevím, co jsem si od toho slibovala. Skupinka kamenů a informační tabule, výhled na silnici a větrné elektrárny. Největší zážitek mi přinesla lavička ve stínu. Už asi po dvacáté jsem se napila a vyvětrala nohy. Hlásily se první puchýře. Na rozpáleném asfaltu jsem to mohla čekat. Ach jo.

Dál mě čekala Saň. Nikoliv pohádková, jen vesnička. Měla by tam být restaurace, ale raději jsem si už žádné představy nedělala. To bylo jen dobře. Restaurace tam bývá občas, pokud majitel usoudí, že je sezona. Paní majitelová sice odpočívala na lavičce před restaurací, vrátka byla ale zavřená, štěkali za nimi ratlíci a nezdálo se, že by někdo chtěl upocené pocestné nabídnout třeba jen vodu. Asi sezona ještě nebyla. Raději jsem paní majitelovou nerušila. Šla jsem dál. Po cestě jsem se zabavila přemýšlením nad názvem vesničky. Možná vznikl jen zvukomalebným překladem původního názvu (Zahn)? Nebo snad s odkazem na něčí ženu nevlídné povahy? Netuším.

V původním plánu jsem chtěla opustit asfalt a jít pěšinami podél hranice. Jenže síly docházely, a tak jsem to vzala nejkratší cestou-do obchodu ve Višňové. Tam jsem dokoupila vodu a chlazené nealko pivo. Asi mi to zachránilo život. Puchýře se hlásily s každým krokem. Boty jsem měla dobré, nohy ošetřené, ale v horku a na asfaltu to tak prostě bývá. Chvilka odpočinku mi prospěla. Vystřelila jsem jako raketa, vynechala všechny zacházky a rovnou cestou zamířila podél hranic do Heřmanic k vodě.

Slunce naznačovalo, že se blíží podvečer, ale horko bylo stále. Věděla jsem, že na Heřmanickém potoce jsou dvě nádrže s čistou vodou a pláží ke koupání. Těšila jsem se jako malé dítě. Tak trochu jsem si plánovala, že dojdu v podvečer, nikdo už tam nebude, vykoupu se, postavím tarp a přespím.

V podvečer jsem došla, ale u první nádrže bylo ještě dobře deset lidí, u druhé dva mladí. Vybrala jsem si druhou a dopustila se prohřešku, který by dáma v nejlepších letech jistě dělat neměla. Šla jsem se koupat. Bez plavek, pochopitelně. Obávám se, že na cestách jsem se podobných prohřešků, které by dáma dělat neměla, dopustila mnohokrát.

Mladí na opačném konci tůně mi nevadili, měli jiné starosti. Víc mi vadilo, že v okolí bylo dost lidí a nemělo smysl uvažovat, že tady v klidu přespím. Vykoupala jsem se, oblékla, přelepila puchýře tejpovací páskou a šla dál.

Odbočila jsem na lesní pěšinu, ale pěkné místo na přespání jsem neviděla. Pěšinka stoupala vzhůru k pastvinám. Ani tady nebylo kde postavit tarp. Už jsem byla docela unavená. Ušla jsem v horku 56 kilometrů a stačilo mi to.

Nezbylo než zakotvit v přístřešku pod Lysým vrchem. Je to jeden z těch horších přístřešků, které jsem kdy navštívila. Stojí u silnice, blízko větrných elektráren. Místo lavice nebo stolu trčel ze země kus železné tyče překryté blokem betonu. Patrně tady nějaké vybavení kdysi bylo, ale nezbylo. Jedinou výhodou byla stříška kryjící na jedné straně přístřešek až k zemi. Zvítězila lenost. Ráno nebudu muset řešit sušení a balení plachty tarpu. Jistě by bylo moudřejší jít dál, ale hlava zavelela zůstat. Už jí to moc nemyslelo. Přitom dobře věděla, že o nějakých pět, sedm kilometrů dál je luxusní přístřešek a lepší místo pro tarp by se po cestě asi také našlo.

Uvázala jsem hamaku tak, abych byla co nejvíc krytá stříškou. Posadila jsem se do ní a povečeřela něco ze zásob a vodu. V horkém dni jsem spotřebovala téměř pět litrů tekutin. Do druhého dne mi zbývalo už jen půl litru vody. Žádná sláva. Ale jinak tam bylo vlastně krásně. Slunce zapadlo, od větrných elektráren na kopci se ozývalo lehké šumění, krávy na pastvě spokojeně ukusovaly trávu. Setmělo se, kraj se ukládal ke spánku a já také.

Spokojeně jsem se pohupovala v hamace a bylo mi dobře. Vlastně to byl moc hezký den. Zavrtěla jsem se. Uslyšela jsem dva zvuky: „lup“ a „ryc“. Ten první jsem znala. Znamenal, že se utáhly úvazky hamaky. Běžná věc. Ten druhý byl horší. Hamaka o kousek klesla, narazila na ostrou hranu betonu a „ryc“ znamenalo, že se roztrhla. Ne trochu, ale úplně. Jako by ji rozpáral skalpel. Zadek propadnul k zemi, nohy a hlava zůstaly nahoře v hamace. Spacák i pozadí od úrazu uchránila pěnová karimatka. Představila jsem si kreslený obrázek, jak visím v hamace s pozadím na zemi a nohama nahoře, a musela jsem se začít chechtat. Jak si člověk ustele, tak si lehne.

Byla tma, nemělo smysl to řešit. Někde jsem četla, že čas strávený v jógových ásanách, kde jsou nohy výš než hlava, se odečítá od věku. Za tu noc jsem o pár hodin určitě omládla. Že to ale byl zajímavý den!