Dáma na rozcestí - investice

Vyletěla jsem z peří jako raketa. Málem bych zaspala! V obrovské spacákovně jsem byla sama, pod peřovým spacákem se mi spalo jako na obláčku, ale na snídani jsem chtěla dorazit mezi prvními.

Rychle jsem prolétla koupelnou, zabalila si a vyrazila na snídani.

Většinou na cestách po hranici republiky kombinuji spaní venku s ubytováním pod střechou. Luxus teplé sprchy a snídaně mě ale připravuje o čas i zážitky. Na konci října a v horách jsem byla smířená se spaním pod střechou, silné zážitky nemusím mít za každou cenu. Jen jsem musela počítat s krátkým dnem, nebyl čas na lenošení.

Na snídani jsem byla snad minutu po začátku. Předešli mě ale němečtí turisté, rozhodně jsem nebyla první. Ještě se mám co učit. Z chaty jsem naopak jako první vycházela. Slunce bylo ještě schované za kopci, ale bylo vidět, že bude krásný podzimní den. Ohlédla jsem se za Voseckou boudou. Nevypadá na to, ale podle mě je krásná. Možná trochu omšelá, ostatně je to dáma v letech, ale stále má své kouzlo.

Říkala jsem si, že staré boudy na hřebenech Krkonoš jsou skutečným rodinným stříbrem. Jen péči o rodinné stříbro přerušila doba, kdy všechno patřilo všem. Chybí nám tradice rodinných hotelů, jaké známe z Alp. Provozovat horské chaty na hřebenech hor není vůbec snadné a musí se to umět. Není to jen investice, je to životní styl. I hosté jsou jiní než v chatách u sjezdovek. Bez starých chalup, jakými jsou třeba Jelenka, Martinovka nebo právě Vosecká bouda, by se po hřebenech Krkonoš chodilo hodně špatně.

Po cestě od Vosecké boudy do údolí se mi krásně přemýšlelo, šlo se svižně, trochu jsem se proběhla, jen pro tu radost z cesty a krásného rána. Času jsem měla dost, odbočila jsem k nouzové útulně U Maštale.

Za ní bylo bohužel zátiší z toaletních papírů, nic, co by oko potěšilo.

Raději jsem pokračovala dál, až do údolí řeky Mumlavy. Za celou cestu mě míjel jen osamělý běžec, jinak nikde nikdo. Řeka skákala přes žulové bloky, šuměla v peřejích, malým vodopádem prolétl skorec vodní, na hladině se točilo zlaté bukové listí. Do údolí nakukovaly první sluneční paprsky.

Až mnohem dál po proudu mě míjel fotograf s obrovským stativem. Postupně přibývalo turistů. Kousek od Mumlavských vodopádů jsem nakoukla do útulny Stan, všude čisto, ani za ní žádné odpadky nebyly.

Od Žacléře jsem minula šest nouzových útulen, odpadky byly u dvou. Není to důvod k jásání, ale také nic dramatického. Nouzové útulny podle mě mohou zachránit život, a to už za trochu péče stojí.

Před Mumlavským vodopádem jsem se zastavila a pozorovala rojení lidí. Což o to, vodopád je to krásný, ale to, co se dělo okolo, to teprve bylo zajímavé!

Bylo sobotní dopoledne, pěkný podzimní den. Stovky lidí vyrazily vyfotit sebe, psa, babičku se psem i bez, dědu, vnouče, japonské bojovnice... Zkrátka kohokoliv před vodopádem. Nic špatného na tom není. Ostatně Mumlava si žulovým masivem hledá cestu po miliony let, tohle jí jistě neublíží. Bavilo mě sledovat davové šílenství, ale davy postupně houstly, byl nejvyšší čas zmizet.

Nic mě nehonilo, dostala jsem chuť na polévku. Několik prvních restaurací na okraji Harrachova si k ceně polévky připočetlo snad celou svatomartinskou husu. Až v centru města jsem narazila na restauraci s trochu přijatelnou cenu. Dostala jsem za ni roztomilou mističku s porcí pro dítě školkou povinné. Ale dobrá byla, to zase ano. Na hřebenech hor vysokým cenám rozumím, režie je tam velká. V centru Harrachova mi smysl unikal, ale objasnili mi ho mládenci, kteří se za řevu motorů přihnali do centra v luxusních placatých sportovních autech. Cena byla pro ně, to je jasné. Zlaté Alpy, tam cena odpovídá množství i kvalitě! Raději jsem zamířila z města ven.

Minula jsem apartmány s prázdnými okny. Asi rozumím tomu, proč si je lidé pořizují. Lyžuji ráda, bydlet kousek od sjezdovky nemusí být špatné. Jenže majitelé tady většinu času stejně nebydlí.

Vzpomněla jsem si na nedávné setkání s jedním šumavským hospodářem. Ukázal přes stádo svých krav na protější kopec a povídá: „Tam na těch starých číslech popisných postavili nové chalupy a penziony. Nikdo v nich nebydlí. Je to jen investice. Nemají ani lidi na jejich provoz. Stejně si myslím, že lidi nakonec budou hledat klid v těch skutečných chalupách, jako je ta naše.“

Možná na tom něco bude. U sjezdovek budou jiní hosté, než na vrcholcích hor a vybudovat rodinné hotely trvá generace. Generace, které mají vztah k místu a není to pro ně jen investice.

Rychle jsem nechala městečko za zády a po neznačených pěšinkách jsem se krásným smíšeným lesem plným zlatých buků dostala až před železniční stanici na Mýtiny. Stačilo jen sejít do údolí Jizery a byla jsem v jiném světě.

Stála jsem na mostě Hoftík (Hoffnungstal) a obdivovala řeku Jizeru. Kdysi jsem si říkala, že pokud by se volila miss řeka, byla by to pro mě dost možná šumavská Vydra, nebo její přítok Křemelná. Obě řeky jsem si v časech, kdy to bylo možné i bez průvodce, prošla proti proudu. Na Jizeru jsem při volbě miss nějak zapomněla. Velká chyba!

Údolím profukoval vítr, přešla jsem na druhý břeh a našla si místo na sluníčku a v závětří. Posadila jsem se na klády, zavolala domů manželovi i dětem. Na sluníčku jsem poobědvala z vlastních zásob. Vůbec se mi nechtělo odcházet. Na to, že byl konec října, bylo krásně teplo. Nemohla jsem se odtrhnout. Doslova. Příště si nesmím sednout do smůly.

Nakonec jsem se odtrhla i bez škod na oblečení a pomalu stoupala proti proudu Jizery. Jen vzácně mě míjeli cyklisté. Občas jsem sešla k řece. Po nedávných deštích byly na březích písečné nánosy, koryto plné valounů a na okrajích lesa svítilo podzimními barvami bukové listí. Byla to velká krása! Jen nerada jsem opouštěla říční zákruty a stoupala směrem k osadě Jizerka.

Roky jsem tam nebyla ze stejného důvodu jako v Krkonoších. Předpokládala jsem, že v pozdním podzimu by mohlo být špatné počasí a Jizerka nebude zaplavená turisty. Jenže všechno bylo jinak. Byla sobota a krásné počasí. Tušila jsem, co uvidím.

Pralouka byla stejná jako kdysi. Otevřená slunci a větru, obklopená lesem. Výhled na ni oko potěšil.

Další výhled potěšil méně. Obrovské parkoviště bylo zaplněné auty. Nepřekvapovalo mě to. Bylo odpoledne, k autům se vracely skupinky lidí s batůžky, připomínalo to obrázky z dálkového pochodu.

Věděla jsem, že o Jizerských horách se hovoří jako o libereckém příměstském lese nebo jako o přírodní tělocvičně. V létě jsou zaplavené cyklisty a v zimě běžkaři. Navštěvují je nejenom domácí turisté, ale v posledních letech především turisté ze sousedního Polska a nedalekého Německa.

Parkoviště před Jizerkou i za ní, na Smědavě, možná nejsou ozdobou krajiny, ale zachytí velkou část vozidel.

Výhled na Jizerku se za ty roky vlastně moc nezměnil. Snad přibylo něco chalup na bývalých číslech popisných, některé chalupy se změnily na penziony, domy jsou ale krásně opravené, lesy zhoustly. Dokonce ani chalupa jedné z nejbohatších českých rodin neruší a zapadá docela přijatelně mezi ostatní. To je velký rozdíl oproti šumavské Modravě, kde si postavil jiný bohatý, ale stavba ani náznakem nepřipomíná tradiční šumavskou architekturu, jen docela obyčejnou investici.

Osada Jizerka je od roku 1995 památkovou rezervací, a to ji zachránilo od živelné výstavby. Roky jsem tady nebyla, ale musela jsem si přiznat, že mnohé z kouzla zašlých časů Jizerce ještě zůstalo. Snad jen klid staré Jizerky se vrací za deštivých dnů, kdy turisté opustí hory.

Ubytování jsem měla zamluvené na Staré pile. Z čistého sentimentu jsem se výjimečně rozhodla zůstat na jednom místě a pod střechou dvě noci. Nic mě nehonilo, ušla jsem za den jen 25 km v pohodovém terénu, čas jsem měla.

Procházela jsem Jizerkou, slunce se sklánělo k západu a já vzpomínala na dobu, kdy jsem tady byla poprvé. Vzpomínala jsem na starý Hnojový dům, na pana Ginzela i na podzimní mrazivá rána na Jizerce. Nejsem žádný znalec Jizerských hor, ale říkala jsem si, že byly tenkrát trochu jiné. Bylo tam méně lidí, ale i méně lesů, víc suchých stromů. Nebyly to lepší časy, jen jiné. Polské turisty bych tady nepotkávala, ale po hranici republiky bych v těch časech jít nemohla. Zatkli by mě hned první den za Železnou Rudou. Všechno se mění a je to tak v pořádku.