Dáma na rozcestí - Hells Angels

Vycházela jsem do ranního šera. Bylo chladno, blížila se změna počasí. Nohám se jít nechtělo. Puchýře už nevadily, víc mě zlobila levá noha. Do rána otekla okolo kotníku a vnější přitahovač chodidla se rozhodl nepřitahovat.

Nebylo divu, chůze po asfaltu si vybírala svoji daň. Pokud bych měla jít několik dalších týdnů, naordinovala bych si klid, chladit, nechodit a v dalších dnech méně kilometrů. Měla jsem před sebou ale jen jeden týden a s něčím podobným jsem stejně počítala. Při dlouhé chůzi na asfaltu už se mi to stalo, jít se s tím dalo.

Šla jsem zvolna. Přes cestu přecházela kuna, prohlédla si mě, a beze spěchu zmizela v hromadě dříví. O pár kroků dál se u dřevěné roubenky pásla srna. To někdo namalovat, tak je to kýč jako bič. Ale ne, krása to byla!

Nohy se pomalu rozhýbaly, cesta mě vedla Lužickými horami přímo na hranici s Německem. Mohla bych po ní jít až do nedalekého Oybinu. Už jsem tam kdysi byla s rodinou a za návštěvu určitě stojí. Víc než trosky romantického hradu, jsem si ale pamatovala zákusek z tamní cukrárny.

Zastavila jsem se u přístřešku a nasnídala se. Snídaně se podávala stejná jako včera, zákusek nebyl. Zato přibylo stoupání na vrchol Hvozdu (749 mnm). Na německé straně stojí nevelká horská chata, za pěkného počasí bývá obsypaná výletníky. I přespat se tam dá. Časně ráno tam ale nikdo nebyl, výhledy jsem měla jen pro sebe.

Studený vítr mě vyháněl do údolí, já se ale ještě zastavila u velké dřevěné lavice. Byl na ní nápis: Leben ist wie Wandern: Es wird schöner, gehst du jeden Tag einen neuen Weg (Život je jako cestování: Stává se krásnějším, když se každý den vydáte novou cestou). Stella Silbermann 19.12.1988-1.7.2023. Tohle nebyl citát nějaké šedovlasé spisovatelky, ale holky, která zemřela mladá. Ach jo. I takový je život.

Opatrně jsem sestupovala po kamenech na českou stranu, když vtom se pode mnou vynořil chlapík s batohem na zádech. Podle vybavení Čech, tak asi padesátník. Jde z nejzápadnějšího bodu Stezkou Českem domů- do Jeseníků. Bylo vidět, že má něco nachozeno. Vyprávěl mi o zkušenostech ze španělského Cammina, já jemu zase o cestě po hranicích. On prý potkal zatím Stezkařů jen málo. Velký dojem na něj udělala mladá holka, která každý den šla asi 15 kilometrů a rozhodně nespěchala. Vyprávěla jsem mu o náhodném setkání hned se třemi Stezkaři najednou. A že si myslím, že je úplně jedno, kolik toho kdo ujde. Že to vlastně není důležité. Chvíli jsme ještě povídali, bylo to hezké setkání, ale byl čas jít dál.

Sestupovala jsem z hory a říkala si, že možná přijde čas, kdy budu potkávat Stezkařů víc, než mi bude milé. Že z jednotlivců se stanou skupinky a ze skupinek dav. Že to bude třeba stejné, jako na vodě. Bývaly časy, kdy jsme s mužem jezdili na vodu v sezoně, s příchodem raftů a půjčoven se větší řeky zaplnily tak, že to přestala být radost. Pak už jsme jezdili jen s oddíly našich dětí na jaře a později vůbec. Vždy máme ale ještě možnost zvolit méně známou řeku, méně známou cestu nebo vyrazit mimo sezonu.

Pokračovala jsem hraničním chodníčkem na Jánské kameny (589 mnm) a po německé straně na Krkavčí kameny (556 mnm). Pěkná cesta to byla. Potkala jsem jen jednoho německého turistu. Ze zvyku jsem ho pozdravila: „Grüß Gott“. Smál se od ucha k uchu a odpověděl znělým:„Hallo!“. A jéje. Došlo mi, že už dávno nejdu po jižní hranici a že bodré Bavoráky a Rakušany vystřídali Sasové.

Na německé straně jsem se pokochala pěkně udržovanými podstávkovými domy a odbočila na lesní cesty podél hranice.

Při cestě na vrcholek Luže (793 mnm) z německé strany se mi pozdravy v němčině hodily. Turistů přibylo, zdravil každý. I na trochu konverzace došlo. Šlo mi to ztuha, ale bylo to milé.

Vrcholek nejvyšší hory Lužických hor byl pro mě zklamáním. Obří vysílač panelákového typu předstíral, že je rozhledna, okolí neudržované, nic, co by oko potěšilo. Studený vítr přihnal mraky, začalo drobně pršet. Uháněla jsem z kopce na českou stranu a dál po hranici.

Hraniční chodníček mě před drobným deštěm schoval v lese. Na jeho okraji ležely zbytky betonových sloupků, které kdysi držely kousek „Železné opony“. Občas je dobré si ty časy připomenout. Po hranici bych se tenkrát neprošla.

Proti mně se z lesa vynořila dvojice mladých českých kluků, jen jsme se pozdravili, pospíchali, vlastně téměř běželi, dál. Za několik minut jsem narazila hned na čtyři české dvojice roztroušené na pěšince. Postupně jsem je všechny pozdravila, odpovědi jsem se nedočkala. Zaslechla jsem útržky hovoru, jdou Stezku. Netuším, zda společně, nebo každá dvojice zvlášť. Už z nich byla skupina a ve skupině se zkrátka lidé někdy chovají jako ovce. Už jsem chápala, proč ti první kluci tak uháněli.

Les se rozestoupil, pršet na chvíli přestalo. Zastavila jsem se na jídlo ze svých zásob, a především abych si rozmyslela, jak dál. Mohla jsem volit kratší cestu po německé straně nebo malinko delší, přes Dolní Podluží. Podlužím už jsem v minulosti šla na jižní Moravě, mezi Lanžhotem a Hodonínem. Tenkrát jsem to vzala přes hranice ke slovenským sousedům a zase do Čech – do Bílých Karpat. Byl to tak výživný den, že si ho pamatuji dodnes. Už jen pro tu vzpomínku jsem zvolila cestu k Dolnímu Podluží. Kde budu spát se uvidí podle počasí.

Sešla jsem do údolí, kterým jsem došla až na kraj obce. Minula jsem budovy se sklady šnečích ulit. Vyrábí tu lahůdky z hlemýžďů, prázdné ulity čekaly na odvoz. Škoda, že se nevyrábí pochoutky i ze slimáků. Nějaké bych od nás ze zahrady do světa ráda poslala.

Než jsem došla do centra obce, ochladilo se, zvedl se vítr a začalo pršet. Sotva jsem si stačila obléct pončo. Než bych vyndala bundu, byla bych mokrá. Byl čas opustit Lužické hory a pokračovat Šluknovským výběžkem.

Vystoupala jsem z údolí Dolního Podluží na protilehlý vrch. Po jeho vrstevnici se vine část Evropské dálkové trasy nazvaná Kamenná cesta. Ve skutečnosti kamenná nebyla. Pokud bych si chtěla představit ideální cestu pro pěší, tahle by se k ní hodně blížila. Pěšinka tak akorát pro dvě nohy, dost široká, aby mokrá tráva nesmáčela boty. Po obou stranách alej stromů, které ji stínily. Občas křížek, jindy plácek na postavení stanu nebo výhled na protilehlé kopce. K dokonalosti chyběl jen pohled na hory nebo na pěkný vodopád. Navíc jsem se už přiblížila k městu Varnsdorf. Sešla jsem do města, říkala jsem si, jak bohaté muselo být. Textilní průmysl tady majitelům továren před sto lety vydělal na krásné secesní vilky. Většinou jsou pěkně opravené, bylo by na co koukat, kdyby déšť dovolil. Šla jsem se schovat do obchodu.

Dokoupila jsem pití a pár dobrot. Levá noha znovu trochu otekla, oblečení bylo vlhké, dala se do mě zima, byla jsem taková celá nepotěšená. Musela jsem v teple obchodu vymyslet, kde budu spát. Plán počítal se spaním venku asi osm kilometrů od města, ale za deště to nebylo ideální. Hledat penzion ve městě jsem nechtěla, pohodlí jsem měla v minulých dnech dost. Zkusila jsem kompromis. Do itineráře jsem si napsala i přespání v odstaveném vagonu. To mě hodně lákalo. Ještě nikdy jsem v něm nespala. Jen byl pátek odpoledne, pršelo, nebylo pravděpodobné, že bude volno.

On to nebyl vagon pro bezdomovce, ale vagon docela pěkný, čistý, lůžkový, s nedalekou sprchou. Ty vagony byly dokonce dva a patřily k pivovaru na okraji Varnsdorfu. Zavolala jsem na ubytování a jako zázrakem měli jedno místo volné. To mě hodně potěšilo. Bylo to bezpečné, nebylo to drahé, a navíc mi uschne provlhlé oblečení. Ušla jsem sice jen 32 kilometrů, ale vlastně mi to i stačilo.

V recepci pivovaru jsem dostala instrukce a modrý klíč od vagonu a kupé. Bylo by lákavé si teď sednout na jídlo a jedno pivo. Jenže pak bych už jen těžko našla sílu jít do sprchy. A tak je na čase přiznat se k dalšímu hříchu, kterého by se dáma v nejlepších letech na cestách dopustit neměla: V pivovaru bývá dobrým zvykem dát si pivo. Třeba jen malé nebo nealkoholické. Já si místo toho dala sprchu, jídlo z vlastních zdrojů a šla spát.

Usínání mi přerušila mladá německá dvojice, která se snažila zabydlit v sousedním kupé. Postupně se zaplnil celý vagon. Za chvíli byl klid a já znovu usínala. V tom se ozval řev motorek. Přímo před okny vagonů zaparkovali motorkáři. Podle zvuku strojů a hlubokých hlasů to musela být dost hustý týpci. Představila jsem si německé Hells Angels a začala uvažovat o špuntech do uší. Dlouhou dobu byl klid, už jsem znovu usínala. Probudil mě pocit, že se vlak rozjel. Vagon se začal houpat, někdo lomcoval dveřmi od kupé a snažil se dostat dovnitř. Zavolala jsem „Es ist besetzt!“ To je totiž jediná věta v němčině, kterou si díky zážitkům z německých záchodků pamatuji i o půlnoci. Lomcování neustávalo, někdo se snažil nacpat klíč do zámku. Znělou češtinou zařval: „Se tam nemůžu dostat!“ To už dávno věděl celý vagon. Poradila jsem mu, ať se koukne na barvu klíče, že tohle je modrá trojka. On že bude mít trojku v sousedním vagonu. Ozvalo se zamručení, lomcování přestalo a po chvíli dusotu a práskání dveří byl zase klid.

A byl klid až do rána a bylo to jako v zimě u Broučků- a spali a spali…Že to ale byl krásný den!