Dáma na rozcestí -Fukov

A spali a spali, ale nespali až do rána bílého. Kdepak! Spali jen do rána šedého. Slunce ještě nevykouklo, spala bych ráda, ale ve 4:30 začali pod okny křičet pávi.

Splnila jsem si sen přespat v odstaveném vagoně a nebýt při tom bezdomovcem. To bylo skvělé. Jindy bych byla i ráda za časný budíček, tady jsem ale měla v ceně ubytování kromě budíčku i snídani. Nebylo kam spěchat.

V šest hodin vyhnala motorkáře z postelí ven prostata a obava o plechové miláčky. Pánové se hlasitě bavili přímo před okny vagonů a já bohužel zjistila, že to nejsou Pekelní Andělé s vymakanými svaly, ale strejdové kolem šedesátky, s velkými pupky padajícími přes kalhoty. O plechové miláčky se báli ovšem právem, pávi na nástupišti nejenom řvali, ale i trousili.

Zabaleno jsem měla brzy, na snídani jsem byla mezi prvními, skvěle si ji užila a s úsměvem od ucha k uchu jsem vyšla do slunečného rána. To ubytování mě moc bavilo!

Zatím jsem se na cestách dost rozmazlovala, ale zase jsem měla dobitou elektroniku, doplněnou vodu, suché věci a plný žaludek. Spaní venku si užiji raději dál od města.

Cesta z města byla ale parádní! Přímo přes hranice, polní cestou plnou chrp, přes německý Seifhennersdorf, okolo podstávkových domků a zahrádek plných květin. Všimla jsem si, že z německých zahrádek v posledních letech zmizely plastové surikaty a jejich místa zaplnily květiny. Téměř jako bych šla v Holandsku nebo Anglii.

Déšť a chlad z předchozího dne byli pryč, slunce opět šplhalo ke třicítce a výš. Vzala jsem to nejkratší cestou zpět do Čech, do Rumburku. Bývalo to kdysi bohaté město známé textilní výrobou. Z historie jsem si pamatovala i vzpouru českých vojáků z I. světové války, která skončila krvavým potlačením a zastřelením jejich vůdců. Byla jsem na město zvědavá, ale v tom vedru mě nakonec zajímalo nejvíc, kde doplním pití. Náměstí bylo rozpálené, několik laviček na slunci, ve stínu nic. Na lavičce chlapíci bez zubů a s pivem. Jednou z největších budov u náměstí byl Úřad práce. Prohlídka města mě přestala lákat. Dokoupila jsem pití a šla dál.

Šla jsem po hranici Šluknovským výběžkem, ale do Šluknova jsem nezacházela. Mnohem víc mě lákal Fukovský výběžek. Je to prstík natažený ze Šluknovského výběžku do německého území. Ve škole jsme se o něm neučili, zajímavý ale je. Protéká zde řeka Spréva, která teče až k Berlínu, a bývalo to hustě obydlené území.

Ve výběžku se víc než 500 let nacházela obec Fukov a vstupním místem z českého území byl jen 450 m úzký pás českého území - Fukovská brána. Nejbližším správním městem býval Šluknov, kde nacházeli fukovští občané místo posledního odpočinku téměř do konce osmnáctého století. V roce 1788 si vybudovali vlastní hřbitov. Býval tady i kostel s křížovou cestou. Před druhou světovou válkou zde žilo více než sedm set lidí, po jejich vysídlení nebylo území dosídleno, domy byly zlikvidovány. V roce 1960 byl odstřelen kostel a srovnán se zemí byl i hřbitov. Obec potkal osud stejný, jako jinde v pohraničí. K úpravě pozůstatků obce došlo za přispění města Šluknova a Česko-německého fondu až v roce 2013.

Stála jsem nad zbytky pomníků, dávno je zarostla tráva a kopřivy. Nedaleký kříž připomínal, kde ležela původní obec, několik informačních tabulí popisovalo její osud. Loukou se vinulo stromořadí mladých lip, mezi nimi nahrubo opracované kameny, jako připomínka původní křížové cesty. Rekonstruované pomníky bych tady hledala marně. Naštěstí. Působí to syrově a současně smířeně. Protože taková historie toho místa je.

Vydala jsem se alejí mladých lip k německé hranici. Před pálícím sluncem mě ještě stínem neochránily, pěšinka byla zarostlá, mnoho lidí tudy nechodí. Nohy si odpočinuly od asfaltu, pěkná cesta to byla.

Pak už stačilo jen projít německým územím, napojit se na pěšinu vedoucí ve stínu lesa, zpět na české území a stále dál po hranici. Hraniční chodníček je značený modře, vede tudy hned několik českých i německých turistických stezek a v minulosti tady byly rámci Česko-německé spolupráce vybudované turistické přístřešky. Čekala jsem, že pěšinka bude prochozená a že tady potkám dost lidí. Ve skutečnosti pěšinka zarůstala trávou a šlahouny ostružin mě sekaly do nohou. Nepotkala jsem nikoho. Den se chýlil k večeru, šlo se krásně. Minula jsem jeden přístřešek zarostlý ostružiním a jeden docela pěkný. Říkala jsem si, že se mi vlastně ani nechce vybalovat tarp a pokud potkám nějaký další opravdu pěkný přístřešek, ráda ho využiji.

Jen jsem si to pomyslela, objevil se přede mnou přístřešek přímo luxusní. Do pětihvězdičkového hotelu mu chyběl snad jen zdroj vody a krb. Ušla jsem 36 kilometrů při teplotě nad 30 stupňů, nějaké převýšení tam také bylo, ráda jsem se zastavila. Převlékla jsem se, dala sušit propocené oblečení, najedla se a doufala, že už nikdo další nedorazí. Slunce se chýlilo k západu, sledovala jsem, jak mizí za vrcholky stromů, kolem ticho, klid… Nejkrásnější filmové představení.

Pak dorazili komáři. Zalezla jsem před nimi do spacáku, obličej přikryla košilí. Je skvělá. Slouží mi už několik let, chrání mě před sluncem, rychle schne, komáři ji nepropíchnou, ve městě v ní vypadám slušně a k dokonalosti jí chybí snad jen, aby místo mě nosila batoh.

Komáři vztekle zkoušeli odolnost košile, už jsem usínala. Probudily mě hlasy kousek od přístřešku. Dorazily z české strany, byl slyšet zvuk kol. Na další nocležníky jsem se netěšila, budu muset uklidit věci a udělat jim místo. Ale tak už to na cestách chodí. Jindy budu místo potřebovat já. Bylo slyšet, jak se domlouvají, že najeli ještě málo a pojedou dál. Tiše jsem jim to schválila. Nebudu muset uklízet… Byla tma, museli to být docela borci.

Zavzpomínala jsem, že někdy v tuhle dobu se jezdí „Míle“, možná ti chlapíci byli Mílaři. Už dávno jsem měla nastudováno, že „Míle“ jsou závod 1000 Miles Adventure, který se jezdí od roku 2011 střídavě z východu Slovenska na západ Čech a naopak. Kromě cyklistů a koloběžkářů se ho účastní i chodci. Cílem je urazit bez podpory 1 630 km (případně trasu poloviční) severní nebo jižní trasou v nejkratším čase. Cesta vede technicky náročným terénem, ti nejrychlejší to zvládnou přibližně za dva týdny, ostatní třeba i za dva měsíce. Ovšem je možné absolvovat i trasu dvojnásobnou. Říkala jsem si, že je to úžasná výzva a parádní příležitost vyzkoušet si své limity. Tedy pokud má člověk dost času, kondice a něco peněz.

Při usínání jsem přemýšlela, kolik energie jsme schopní vynaložit na úplně neužitečné věci. Cesta po hranicích republiky k nim určitě patří. Už se mi pomalu chýlí ke konci. Budu si ji muset trochu šetřit. Udělat si možná pár zacházek. Když se ty kilometry nakonec sečtou, nebude to tak málo. Dát za každý kilometr korunu…Konečně mi to došlo! Až dorazím do Železné Rudy, sečtu kilometry a ty peníze dám na nějaký charitativní projekt. To mi dávalo smysl.

V tu chvíli jako by naráz přestalo bzučení komárů i myšlenek. Najednou byl všude hluboký klid a já byla jeho částí. Usnula jsem hned.

Že to ale byl další krásný den!