Dáma na rozcestí - frajeři

Slyšela jsem jen hluboké oddechování. Ve stanech okolo všichni ještě spali. Bylo po čtvrté ráno a pro mě čas vstávat. Čekal mě další horký den, chtěla jsem vyjít ještě před svítáním.

V tuhle chvíli jsem byla ráda, že jdu sama. Každý má jinou představu o své dovolené. Časné vstávání a bolavé nohy někomu možná připomínají spíš trestnou výpravu než dovolenou. Mě to tak ale vyhovuje. Hodila jsem sbalený batoh na záda a vyšla do šedivého rána.

Opustila jsem Labské Pískovce, připojila se k Modré hřebenovce, tím i k naučné stezce Zapomenuté pohraničí a vešla do Krušných hor. Svítalo, slunce se vyhouplo nad obzor a vysušilo rosu v trávě. Pro tahle rána se mi vyplatí vstát brzy.

Vlastně už v tu chvíli jsem měla splněno. Měla jsem v plánu dojít ze Šluknovského výběžku po hranici do Krušných hor, a to se povedlo. Z dovolené mi zbývaly jen dva dny, bylo mi jedno, kam dojdu. Snad jen, aby se mi příště dobře navazovalo.

Procházela jsem Petrovicemi a vzpomněla si na Petrovice v Lužických horách, a ještě na ty u Karviné. Všemi jsem procházela a všude to bylo zajímavé. Ani tyhle Petrovice nezklamaly. Vietnamské stánky kousek od hraničního přechodu s Německem se probouzely. Jen už nebyly plné plastových podivností, jako když jsem šla po jižní hranici, ale květin. Vietnamští zaměstnanci s rýžovými klobouky na hlavách je zalévali, připadala jsem si jako v Hanoji. Rostlinky byly pěkné, musela jsem zamáčknout slzu, do batohu by se mi nevešly.

Vystoupala jsem z údolí Petrovic a krajina se otevřela, na pláních bylo vidět daleko k obzoru jen pastviny a řídké lesy. Dozrávaly první jeřabiny, tráva zlátla, jako by do krajiny už přicházel podzim. Podle kalendáře sotva začalo léto, ale v Krušných horách běží čas rychle.

Ta krajina měla své kouzlo. Pěšinku lemovaly ohradníky pastvin, jinde jen louky posekané snad jednou ročně nebo vůbec. Louky rozdělovaly remízky a kamenné snosy, na nich rostly listnaté stromy. Byla to krajina, kterou jsem na cestách ještě nepotkala. Užívala jsem si každý krok.

Měla jsem v plánu jít co nejblíže hranici, u Špičáku (723 mnm) odbočit na pěšinku podél hranice, střihnout to k Rybnému potoku a do nejzazšího výběžku hranice. Ještě před druhou světovou válkou bych tady viděla malá políčka, chudé podmáčené louky, cestu pro povozy a u cesty kříž. V mapě cestička zbyla, ve skutečnosti ale zarostla trávou vysokou po pás. Část území je chráněná jako přírodní rezervace Špičák u Krásného lesa, bylo jasné, že tudy nemá smysl jít. Odbočila jsem ke Špičáku na cestu značenou Via Czechia. Pěšinka byla krytá lesem před sluncem, které už dávno nabralo sílu. Výstupu na Špičák jsem odolala, a to byla chyba, výhledy by za to stály. Slunce vysoko na obloze mě ale varovalo, že tolik času nemám. Vyšla jsem z lesa a spokojila se s výhledem do otevřené krajiny a na dálnici. Prošla jsem pod ní a odbočila na asfaltovou cestu ke hranici. Byla to zacházka a moudré to jistě nebylo, ale chtěla jsem si prohlédnout dvě kapličky a starý mlýn u hranice.

V údolí u potoka jako bych se ocitla v jiném světě, v krajině podobné té v podhůří Novohradska nebo Šumavy. Okolo potoka sytě zelená tráva, všude pastviny, kamenná zídka, pobořený dům, kaplička….

Jako bych se ocitla znovu na jižní hranici. Podobná krajina i minulost. Kamenná zídka postavená možná před třemi generacemi stále drží. Podobná té, kterou jsem viděla na Loučovicku, u hranice s Rakouskem. Jako bych se vrátila v čase. Najednou přestalo dávat smysl jít i jen o krok dál. Asfalt mě nelákal, pastviny na druhé straně potoka varovaly, že na zkratky mám zapomenout. Otočila jsem se a šla stejnou cestou zpět. Ta zacházka nebyla moudrá, ale zajímavá byla. Nelitovala jsem. Na tak malém území vidět tak rozdílnou krajinu mi za to stálo.

Znovu jsem se připojila k Hřebenovce, jen vzácně ji kryl stín lesa, většinou vedla loukami a slunce se do mě opíralo plnou silou. Vody už jsem měla málo, ale věřila jsem, že ji doberu v nedalekém Adolfově. Jenže ono ne. Penzion u silnice byl zavřený. Už dlouho…

Zachránila mě nedaleká restaurace, kde měli mít zavřeno, ale neplánovaně otevřeli a stali se tak záchrannou stanicí pro všechny žíznivé cyklisty a pěšáky, co je ten den navštívili. A že jich bylo!

Přisedla jsem si k osamělému cyklistovi, tak okolo padesátky, dali jsme se do řeči. Mrkla jsem na jeho kolo opřené nedaleko a když jsem viděla vybavení, bez rozmyšlení jsem plácla: „Nejedete náhodou Míle?“ Chytré to taky moc nebylo, číslo neměl, ale byla to trefa do černého. Bohužel. Míle jel a dojel. Dva jiné ročníky Mílí dojel do cíle, třetí chtěl jet se svým synem. Jenže ten na něj musel v kopcích čekat, ztráceli zbytečně čas, možná i nervy. Horko bylo tentokrát vysilující, síly docházely, společná jízda přestala dávat smysl. Zdraví bylo přednější. Proto dál jel syn sám a otec tady skončil. Bylo vidět, že je to pro něj těžké. Jak já ho chápala! Sama jsem se ještě tak docela nesmířila s tím, že jsem si na jaře neproběhla padesátku v našich horách. Jenže zdraví je přednější.

Doplnila jsem tekutiny, rozloučila se a znovu vyšla na rozpálenou silnici. Sešla jsem z ní na pěšinu v lukách a měla dost času na přemýšlení. Říkala jsem si, že ten táta byl hodně velkej frajer. Naučil syna, co bylo potřeba, věnovali si navzájem čas a když už nedávalo smysl jet společně, nechal ho jet. Musel se vzdát představy, jak spolu vjíždí do cíle. To chce velkou odvahu. Nechal synovi prostor udělat si své vlastní chyby – a po svém dojet do cíle. Což se, pokud vím, stalo.

Pěšinka mě dovedla obloukem opět na silnici a mě čekala další plánovaná zacházka, tentokrát ke Kočičím fouskům.

Ke Krušným horám mám velký dluh. Desítky let jsem tady nebyla, těch několik kilometrů navíc snad dluh v poznání krajiny trochu pomůže smazat.

K vrcholku Mohelnice (747 mnm) vede pěšina mezi pastvinami a loukami. Dál pastviny končí a zůstávají jen louky rozdělené kamennými snosy, na kterých rostou jeřabiny, bezinky a další náletové dřeviny. Jen ty nejodolnější přežijí zdejší zimy. Dlouhé řádky kamenů v krajině připomínají kočičí fousky.

Pokud bych tady stála řekněme ve třináctém století, byl by kolem mě hustý prales. Ve století šestnáctém už by kolem mě byly jen ostrůvky lesa. Zdejší osadníci, a především horníci z nedaleké Komáří hůrky, po staletí potřebovali dřevo do dolů, na domy i na topení. Postupně došlo k odlesnění krajiny. Lesy nahradila chudá políčka a pastviny, rozdělené zídkami z kamenů sbíraných po generace. Ve třicátých letech minulého století se na zdejších loukách a políčkách hospodařilo, krajina byla hustě osídlená a téměř jistě bych tady nebyla sama.

Teď jsem procházela loukou, kde pěšinku nahradila stopa v trávě, kudy před časem projel traktor. Na kilometry daleko nebyl nikdo. Louky se viditelně daří sekat tak jednou do roka. Pro krajinu je to ale dobře. Bezlesá krajina je sice výsledkem působení člověka, ale současně umožňuje vznik společenství, která jsou druhově pestrá a zajímavá. Nabízelo se mi srovnání s orchideovými loukami v Bílých Karpatech, kterými jsem při cestě po hranici také procházela. Srovnání ale hodně pokulhávalo. Louky tam jsou v nižších nadmořských výškách a na jiném podloží. Tady je klima mnohem drsnější. Ani srovnání se šumavskými pláněmi by neobstálo, tam bych kolem sebe viděla mnohem víc smrkových porostů. Vlastně jsem asi takovou krajinu ještě nepotkala. Stálo to za zacházku!

Sešla jsem podmáčenou loukou do údolí k potoku, kde bych ve třicátých letech minulého století viděla stát domy bývalé Mohelnice. Vedla tudy cesta k mlýnu a celnici, stávaly tu desítky domů. Cesta i potok zůstali, všechno ostatní si vzala příroda. Stejně jako jinde v pohraničí. Stoupala jsem po cestě proti proudu potoka do Fojtovic. Vyrostlo tu několik nových domů, na loukách chovají koně, lidé se do krajiny postupně vrací. Pěkné to bylo.

Z Fojtovic jsem vystoupala po rozpálené asfaltce ke kapličce sv. Wolfganga na úbočí Komáří hůrky. V občerstvení jsem doplnila pití a zamítla myšlenku šplhat nahoru na horu. Komáří hůrka je zajímavá, protože je provrtaná štolami z dob, kdy se tam těžil cín a měď, ale zpět bych musela jít stejnou cestou, a to mi nedávalo smysl. Komáří hůrku jsem nechala za zády a vzala to Hřebenovkou podél hranice.

Mířila jsem k Cínovci, když mě na kole míjel další Mílař. Už z dálky zdravil, úsměv od ucha k uchu. Odpověděla jsem podobně. Říkala jsem si, že třeba u toho závodu nemusí každý trpět, že si to třeba umí i užít. O tom užívání má jen asi každý jinou představu.

Den se přehoupl do pozdního odpoledne, pěšinka se napojila na asfaltovou silnici k Cínovci. Byl čas přemýšlet, jak dál. Dovolená se krátila, z Cínovce je docela dobré spojení do Teplic, možná bych mohla přespat u Cínovce a ráno jet domů.

Docela by se mi líbilo zůstat u Dlouhého rybníka na okraji města. Když jsem ho ale míjela, do dálky svítila z jeho břehů holá pozadí nudistů. I vedlejší pláž byla ještě plná koupajících, kousek dál stály obytné vozy. Tady bych klid neměla.

Prošla jsem městem k autobusové zastávce u hotelu Pomezí. Chytré hodinky mi řekly, že jsem ušla 42 kilometrů. Šlo se dobře, tělo si na bolístky zvyklo, ale pokračovat nedávalo smysl. Byl čas na návrat domů.

Vešla jsem do restaurace, odložila batoh a objednala si pití. Ráda bych šla dál, ale ráda bych se do Krušných hor vrátila i v pozdním podzimu. Něco mi říkalo, že tropická vedra nejsou to pravé počasí pro Krušné hory.

Chvilku po mě dorazil k vedlejšímu stolu kluk ve věku okolo dvacítky a s batohem. Další Mílař, tentokrát pěšák. Dali jsme se do hovoru, jak jinak. Jmenuje se Ondra a v běžném životě to bude určitě hovorný a vtipný kluk. Teď toho měl viditelně dost. Ucucával pivo a byl rád, že sedí. Od rána ušel méně než já a do noci ho čekala ještě pořádná porce kilometrů. On totiž denní průměr Mílařů-pěšáků bývá mezi padesáti a osmdesáti kilometry. Jít to jeden den je dřina. Jít to každý den, je parádní sportovní výkon. Někteří to běží.

Ke startu na Mílích se Ondra dostal frajeřinkami v hospodě. Seděli na pivu s kamarádem Davidem a se svým bývalým učitelem z gymnázia. Ten jim vyprávěl, jak ušel 500 mil (cca 805 km) a klukům přišlo vtipné, že neušel celých 1000 mil. Tak se vsadili, že pokud oni ujdou trasu 500 mil závodu 1000 Miles Adventure, zaplatí jim startovné.

Uběhlo pár měsíců a pět dnů od startu závodu. David už v závodě skončil, Ondra šel dál sám, a bývalý učitel byl někde před ním. Bylo vedro, že asfalt tál. Myslím, že udělal pro přípravu, co bylo v jeho silách. Měl rozumný batoh, věděl, co dělá ale vysvětlujte to hlavě. Chvíli jsme povídali, pak už jsem musela jít. Nechala jsem mu tam aspoň solné tablety a tablety iontového nápoje. Rozloučili jsme se, nahodila jsem batoh a než jsem vyšla ze dveří, ještě jsem se na něj ohlédla, jak sedí nad zvětralým pivem. Moc bych mu přála, aby došel, ale zdálo se mi, že jsem nevsadila na správného koně. Ostatně, já bych na sebe také nevsadila.

Za každým účastníkem vytrvalostního závodu bez podpory je nějaký příběh, nějaký důvod, proč se účastní. Někdy jsou ty příběhy hodně silné. O to silnější je motivace dokončit. Silný byl například příběh kluka mladého duchem, nikoliv věkem, který šel trasu Mílí pěšky a se souhlasem pořadatele závod přerušoval, když bylo potřeba, aby se dostavil na onkologii. Silný byl i příběh kluka, který jel závod na koloběžce. Řídit mohl jen jednou rukou, druhou nemá. Oba závod dokončili. To jsou hodně velcí frajeři!

Ondra a jeho bývalý učitel trasu 500 mil nedokončili, ale bojovali statečně. Z pěšáků ostatně nedokončila polovina účastníků. Nebylo divu, o několik dnů později tropická vedra vystřídaly přívalové deště, dokončit závod bylo hodně náročné.

A já? Za osm dnů jsem ušla 293 kilometrů po hranicích republiky z Frýdlantského výběžku na Cínovec. Nezávodila jsem, často jsem volila cesty delší a méně schůdné a často jsem se i zapovídala. Bylo znát, že popularita pěšího putování roste a je to jen dobře. Bavilo mě cestu plánovat, bavilo mě setkání s lidmi i s krajinou. Byla to velká radost, jedna z nejčistších radostí, co znám.

Teď už se těším na podzimní dny, na hory v mlze i dešti. Tak nějak si představuji, že Krušné hory mají vypadat. Těším se, že půjdu tak, jak to půjde. Snad se potkáme zase někdy příště.

Po hranicích ČR: Železná Ruda-Cínovec