Dáma na rozcestí - dobré zprávy

Podzimní vítr hvízdal mezi prkny. Byla ještě tma, ale pro mě čas vstávat. Uvnitř útulny bylo podobně teplo, jako venku. Jen lehce nad bodem mrazu.

Útulno tam bylo, to ano, boty mi do rána u kamen uschly, ale teplo uteklo škvírami mezi prkny. Měla jsem se přesto krásně. Byl tam klid, střecha nad hlavou, spalo se pěkně. Nemusela jsem balit tarp a mohla vyrazit opravdu brzy.

Venku se mlha srážela do drobných kapek, vlhkost zalézala všude. Dala se do mě zima, musela jsem přidat do kroku. Přidala jsem tak rychle, že jsem přešla odbočku a zastavila se až za městečkem-u studánky. Neplánovala jsem to, ale voda se hodila.

Rychle jsem se vrátila na správnou cestu, pomalu se rozednívalo. Městečko Kovářská jsem nechala za zády a směřovala ke stejnojmennému nádraží.

Kovářská (původně Schmiedeberg) bývala vyhlášená zpracováním železné rudy, a to až do devatenáctého století. Když se zpracování železné rudy přestalo vyplácet, zaměřili se místní na výrobu zápalek, sametu, rukavic, nití nebo výrobu konzerv a zpracování ryb. Před druhou světovou válkou zde žilo více než čtyři tisíce lidí, dnes méně než tisícovka.

Pro rozvoj městysu byla důležitá železnice (1872) vedoucí z Chomutova do Vejprt. Právě po ní se dopravovaly suroviny například pro továrnu Kalla (1877) na zpracování ryb. Z útulny na pozemku u bývalé továrny jsem ráno vycházela a k nádraží jsem mířila.

Význam železničního spojení mezi Chomutovem a Německem, přes Kovářskou a Vejprty v průběhu dvacátého století klesal, až došlo k jeho přerušení. Od roku1993 byl sice provoz obnoven, ale o deset let později se začalo uvažovat o jeho zastavení. V roce 2006 byly postupně likvidovány některé drážní budovy na trati. Hrozilo to i nádraží v Kovářské. Zásluhou spolku nadšenců ze Sdružení nádraží Kovářská se podařilo odkoupit některé objekty a postupně je rekonstruovat. Přespat se tam dá v upravených historických vagonech nebo v parádně opravené vechtrovně, jen není možné krátkodobé přespání. Nejde o klasické ubytovací zařízení, protože z příjmů za ubytování je hrazena další rekonstrukce.

V mlhavém podzimním ránu to nádraží moc slušelo. Vlaků tady jezdí málo, je tu klid. Opravdu pěkné místo nejenom pro milovníky železnice. Moc bych přála nádraží v Moldavě, aby mělo stejné štěstí a našlo si ty „své“ lidi.

Mám ráda dobré zprávy, a právě pro ně mi stálo zajít si od hranic do Kovářské. Tady se podařilo vrátit život do bývalé továrny i do železničních budov. Určitě by dalo méně práce staré ruiny zbourat a postavit tam něco nového. Tím by ale nenávratně zmizel duch místa-genius loci.

Jen kousek za nádražím jsem se zastavila u Švédského hrobu. Za třicetileté války švédská vojska spolu se saskými táhla průsmyky v Krušných horách, rabovala a roznášela zkázu a nemoci. Po prohrané bitvě u Přísečnice v březnu 1641 právě tudy vojska táhla zpět ke hranicím. Vojáci zabloudili a dostali se na sněhem zaváté rašeliniště. Údajně zde zahynulo 850 švédských vojáků. Archeologické průzkumy v roce 1924 skutečně potvrdily nález ostatků i zbraní.

Nebylo to místo, kde bych se chtěla zdržet dlouho. Pospíchala jsem po asfaltové silnici a brzy z ní odbočila na neznačené lesní pěšiny. Pěšina byla místy zarostlá, větve mě tahaly za batoh i za kapuci od bundy. Mlha se držela mezi stromy a srážela v malých kapkách, měla jsem mokré boty a provlhlé oblečení. Počítala jsem s tím, nepromokavé ponožky i bunda udržely teplo, čepice s kšiltem a kapuce mi před kapkami chránili obličej.

Po chvíli jsem se dostala na značenou turistickou trasu, široká pěšina mě brzy vyvedla ven z lesa. Zdálo se mi, že tam nějak víc fouká. Bodejť by ne, když jsem na hlavě neměla ani kapuci, ani čepici! O čepici jsem zjevně přišla někde v lese. Ach jo. Dělala mi dobrou společnost na mnoha cestách v horku i dešti. Třeba ji někdo najde a poslouží zase jemu. Vracet jsem se už nemohla. Pospíchala jsem na vlak do Vejprt, jeden z posledních vlaků, které ještě svezou pasažéry. Další pojedou až na jaře.

Vejprty leží na hranici s Německem a bývalo to bohaté město. Alespoň o tom svědčí pozůstatky velkých továren na jeho okraji a pěkné domy v centru. V královském hornickém městě se od šestnáctého století těžilo stříbro a železná ruda. Později se zde v železných hamrech vyráběly hlavně hlavně ke zbraním, železnice přinesla rozvoj obchodu i textilního průmyslu. Vyhlášené byly například místní paličkované krajky. Před druhou světovou válkou tady žilo přibližně dvanáct tisíc obyvatel, dnes sotva čtvrtina.

Byla sobota, pozdní dopoledne, ulice byly téměř liduprázdné. Na velkém náměstí s opravenými domy bylo vidět, jak bohaté město bývalo. Byla jsem tam téměř sama. Ve výloze zrušeného obchodu jsem uviděla svůj odraz jako v zrcadle. Nezdálo se mi, že bych si z lesa do města odnesla jehličí ve vlasech nebo větev na batohu. Pak jsem se podívala pořádně a musela jsem se smát. V postranní kapse batohu si hověla lahev s vodou a na ní, elegantně zavěšená, se houpala moje čepice. Šla tak se mnou dobrých deset kilometrů! Neuvěřitelná náhoda. Malý, soukromý zázrak.

Prošla jsem městem až k nádraží. Široké kolejiště i prostor okolo svědčil o původní velikosti a významu. Zbyla jedna jediná budova. Vzala jsem za kliku, bylo zamčeno. Většina oken zatlučena prkny, nebylo kam se ukrýt před studeným větrem. Mokrá lavička k odpočinku nelákala. Turisty tady nerozmazlují. Pod nepromokavou bundu jsem přidala další vrstvu a sedla si na batoh. Chroupala jsem oříšky a přestávala věřit, že nějaký vlak vůbec pojede.

Po chvíli dorazila starší německá dvojice se psem, to už bylo nadějnější. Nakonec jsme se dočkali. Vlak německé společnosti přijel přesně, byl čistý, plný veselých německých důchodců a bylo tam teplo.

Našla jsem klidné místo, abych nepohoršovala důchodce, vyměnila mokré ponožky za suché, a pak už si jen užívala pohledu na ubíhající krajinu. Cesta krušnohorskou horskou dráhou byla vážně za odměnu.

Ušla jsem za dva a půl dne 105 kilometrů, podzimní dny byly krátké a počasí nevalné. Možná to nebyl ideální návod na výlet, ale mě se líbil. Musela jsem si přiznat, že Krušné hory v dešti a mlze se mi líbily dokonce víc, než ty v parném slunci. Pochopila jsem, že je docela snadné nechat se zlákat duchem míst. Genius loci tady má velkou sílu. Dobrou zprávou pro mě je, že nenápadný bůžek z římské mytologie zavázal nejednoho člověka k lásce ke zdejšímu kraji. Už dávno tu nežijí jen ti, kteří vytěží a jdou dál. Život tady není lehký, ale už rozumím tomu, proč tolik lidí píše o Krušných horách, proč se lidé do hor vrací. Těším se. Těším se, až se i já do hor vrátím, těším se na dobré zprávy. Těch není nikdy dost. Tak zase někdy příště.

Trasa Cínovec-Kovářská-Vejprty: 2,5 dne, 105 km.

Po hranici ČR: Železná Ruda-Nejvýchodnější bod-Vejprty