Dáma na rozcestí – dobře míněné rady

Noc končila, tma ustupovala, byl čas vstávat. Slunce za obzorem ještě spalo. V noci se mi představa spáče se zadkem propadlým dírou v hamace na zem zdála vtipná.

Ráno, když jsem měla své pozadí vysoukat ven, už mi to tak vtipné nepřišlo.

Vlastní hloupostí jsem se připravila hned první den o hamaku. Před lety mi ji koupil manžel a v kombinaci s jednoduchým tarpem mi dlouho dělala dobrou službu. Dohromady vše vážilo jen asi 400 gramů a já mohla spát všude a za všech podmínek. Jen v deštivém nebo chladném období jsem osvědčenou sestavu měnila za tarptent, který se dá zapnout stejně jako běžný stan. Vyndala jsem z hamaky úvazky a zbytek nechala v kapse batohu. V nejbližším městě ji pietně pohřbím-do popelnice.

Ranní hygienu jsem ošidila. Spáchala jsem další z prohřešků, kterých by se dáma v nejlepších letech jistě dopouštět neměla. S vodou jsem musela šetřit, použila jsem jen špetku na vyčištění zubů a umytí očí.

Ráno bylo modravé, slunce ještě spalo, ale příroda se probouzela. Čekalo mě několik kilometrů asfaltu, puchýře se hlásily a já si musela přiznat, že jsem se předchozí večer zastavila právě včas.

Slunce se vyhouplo nad obzor ve chvíli, kdy jsem asfalt opustila a šla po pěšině podél hranice. Za sebou jsem nechala Lysý vrch s větrnými elektrárnami, po pravé ruce jsem měla zbytky větrného mlýna a před sebou další skupinu větrných elektráren. Začínala jsem si na ně zvykat.

Na snídani jsem se zastavila v přístřešku, kam jsem předchozí večer už nedošla. Krásný, možná ne tak dobře krytý, ale zato se solární nabíječkou a luxusním výhledem do údolí. Mám ráda snídaně s výhledem. Jen úroveň občerstvení byla slabší: overnight porridge a trocha vody.

Začal další horký den. Mohla jsem si ho udělat hezký a jít rovnou cestou do Hrádku nad Nisou, tam si dát kávičku a druhou snídani. Místo toho jsem měla v plánu udělat si den spíš zajímavý.

Větrných elektráren jsem po cestě viděla dost. Do sbírky mi chyběla jiná technická zajímavost. Chtěla jsem si prohlédnout důl Turów. Nachází se na polské straně hranice jen asi 300 metrů vzdušnou čarou od nejbližší české obce Uhelná, a ještě blíž k zástavbě města Žitavy na německé straně. Je to povrchový hnědouhelný důl starý víc než sto let. Kdysi jsem jela autem okolo a ten pohled si dodnes pamatuji. Obrovská jáma táhnoucí se až za obzor. S odstupem několika letech se jáma přiblížila k české hranici. Díky tomu jsem si ani moc nezašla. Ten pohled mi stál za pár kroků navíc. Ne snad, že by to bylo hezké, ale zajímavé technické dílo, to tedy rozhodně ano. Docela dobře si umím představit, že za dalších sto let tady bude gigantické jezero. Například tady by mě větrné elektrárny rozhodně nepřekážely.

Kochala jsem se výhledem na obří důl tak dlouho, až jsem zaujala bezpečnostní službu. Vzdálená postavička na mě něco polsky volala, poskakovala a mávala rukama. Nezdálo se, že se mě chce zeptat, jak se mi tady líbí. Raději jsem šla dál. Po cestě jsem si říkala, že tohle gigantické dílo se mi líbí asi jako obří had škrtič. Fascinuje mě, ale bydlet bych s ním nechtěla.

Přestože bylo časné dopoledne, slunce pálilo, teplota se vyšplhala hodně přes třicet stupňů. Čekalo mě jen asi pět kilometrů cesty do Hrádku nad Nisou. Rozpálený asfalt nepotěšil puchýře na nohách, na levé noze mě navíc začal zlobit přitahovač chodidla a došla mi voda. Co bylo horší, předpověď počasí hlásila silné bouřky a přívalové deště. Dokonce mi aplikace poslala varování. Nic, co by mě potěšilo.

V Hrádku nad Nisou jsem pietně pohřbila do popelnice trosky hamaky, dokoupila vodu a pár rohlíků. Usadila jsem se na lavičku ve stínu a zavolala si s mužem. Potvrdil mi varování před bouřkami. Čekala mě už jen cesta na Trojmezí a pak Lužickými horami podél hranice. Říkala jsem si, že bouřku můžu přečkat někde v přístřešku nebo si mohu zkusit domluvit ubytování. Statečné to nebylo ale zkusila jsem najít ubytování. Překvapivě se to podařilo na první pokus v jediném penzionu těsně u hranic v Petrovicích. Vidina sprchy jiné než od deště, mě v tom horkém dni dost potěšila.

Cesta na Trojmezí byla asfaltová a nudná. Samotné Trojmezí, kde se stýkají hranice České republiky, Polska a Německa, nebylo nijak úžasné. Jen strohý kamenný pomník na břehu zregulované Lužické Nisy. V bohaté sbírce Trojmezí, která jsem zatím navštívila, tohle rozhodně nebude patřit k těm nejkrásnějším.

Se zacházkou mě smířila až návštěva restaurace u nedalekého jezera Krystýna. Právě otevírali a jejich polévka mě nastartovala k dalším kilometrům. Už mi jich zase tolik nezbývalo. Říkala jsem si, že tím, že jsem sehnala ubytování už v Petrovicích, se ze zajímavého dne stal den odpočinkový.

Z té představy mě brzy vyléčilo příkré stoupání na Kohoutí vrch (535 mnm), Sedlecký špičák (544 mnm) i Popovu skálu (565 mnm). V tom horku a s batohem bylo stoupání a šplhání přes vrcholky skal výživné. Naštěstí jsem už nešla po asfaltu. Lužické hory sice nejsou velehory, ale umí potrápit. Byla jsem tady před lety, a tak vím, že je to stálé stoupání a klesání. Zato vody tu bývá málo. Za návštěvu ale rozhodně stojí.

Byly jen asi čtyři hodiny odpoledne, když jsem scházela dolů po Hřebenovce, sedlem pod Loupežnickým vrchem, okolo Strážního vrchu, a nakonec lesní pěšinou k Petrovicím.

Na okraji pěšinky jsem zahlédla něco, co připomínalo batoh s ušima. Batoh byl docela přijatelné velikosti, uši měl vzhůru jako zajíc a hnědé byly ty uši jen na koncích, jinak celé růžové. Batoh s ušima?! Je pravda, že nosím brýle a na cesty si beru ty starší a slabší, ale takhle špatně snad ani já nevidím. Přišla jsem blíž a zjistila, že k batohu patří ještě tělo ležící na alumatce, vedle pěšinky, hlavou z kopce. Ty uši nebyly uši, ale chodidla opřená o batoh. Prsty chodidel byly omotány hnědou leukoplastí.

Oslovila jsem tělo za batohem: „Jsi v pohodě?“ Protože moc v pohodě to nevypadalo. V hlavě mi zatím běžela první pomoc při úpalu a úžehu. Tělo se pomalu zvedlo do sedu. Ukázalo se, že patří holce v nejlepším věku a štíhlé tak, že batoh snad nosila jako závaží, aby ve větru neodlétla. Teď vítr nebyl, jen dusné vedro. Pomyslela jsem si, že se na cestách asi živí rosou a vánkem, jak je štíhlá. Daly jsme se do hovoru. Jmenuje se Blanka, jde Stezku Českem, vyšla před měsícem ze Železné Rudy, pokračovala přes Západní bod a každý den zvládla poctivou porci kilometrů. Přespává většinou venku, ubytování pod střechou ani restaurace nevyhledává. Vodu má, tu vyprosila v Petrovicích, jen jí došlo jídlo. V Lužických horách moc obchodů není. Tak s tím jsem jí snadno pomohla. První pomocí byly rohlíky z horní kapsy batohu a uvnitř se našlo i něco dalšího. Jak si tak povídáme, dorazila pro změnu mladší holka, jdoucí také Stezku. Znovu jsme se zapovídaly a ukázalo se, že má málo vody. Tak dostala moji. Já si ji v Petrovicích snadno doplním.

Probraly jsme i hrozící bouřky. Bouřky i padající stromy už jsem zažila a pokud mohu, tak se jim vyhnu. Přiznala jsem se, že zbaběle přespím v nedalekých Petrovicích. V opačném směru jsem holkám doporučila pěkný přístřešek pod Loupežnickým vrchem. Měl jen tu vadou, že byl docela blízko, a ještě nebyl večer. V tu chvíli dorazil chlapík, řekněme ve věku okolo padesátky, také s větším batohem a také jdoucí Stezku Českem. Moc toho nenamluvil. Pozdravil se s Blankou, ukázalo se, že se už pěkných pár dnů potkávají. Na rozdíl od Blanky rád střídal ubytování venku s tím pod střechou a rád se po cestě dobře najedl. Na Blanku naprášil, že si skutečně vystačí hlavně s rohlíky. Rosu a vánek vynechal. Společně jsme probrali i přicházející bouřky. Chlapík se jen podíval korunami stromů na oblohu a suše prohlásil:„ Tady bouřka nebude“. Pak něco zamumlal a šel dál.

Chvíli jsem si ještě povídala s holkami a pak jsem je také opustila. Šlo se krásně. Batoh jsem měla lehký a bylo o čem přemýšlet. Tolik lidí jdoucích Stezku Českem jsem zatím nikdy najednou nepotkala. Je vidět, že pěší putování je stále populárnější. Byla jsem ráda, že jsem holkám mohla trochu pomoci. Třeba zase pomůžou jinde jiným. Jakou „Stezku“ si lidé mezi sebou udělají, takovou ji budou mít.

Do penzionu v Petrovicích jsem dorazila za chvíli. Oblohu právě zakryly mraky a zvedal se vítr. Už mi nevadilo, že je teprve odpoledne. Chytré hodinky mi řekly, že jsem ušla 35 kilometrů. Za dva dny nohy našlapaly 91 kilometrů, z toho většinou po asfaltu. Nebylo divu, že si chtěly odpočinout!

Penzion provozovala paní středního věku z Ukrajiny, pomáhala jí kamarádka podobného věku a spolu s nimi tam žila i babička tak okolo osmdesátky. Domluvily jsme se bez problémů česky, že se mám ubytovat a pak přijít na čaj. Proběhla jsem sprchou, ošetřila nohy a vyprala si propocené oblečení. Pověsila jsem ho venku na úvazek od hamaky, zajistila špendlíky a už společensky přijatelná šla na čaj. Domluvily jsme se, že jídlo mám, zaplatila jsem ubytování a pak už nad hrnkem čaje poslouchala, jak si babička s dámami povídá. Poslouchala vážnou hudbu a pak dámám vyprávěla o skladatelovi. Hovořily rusky a já jim překvapivě i dost rozuměla. Bylo jasné, že babička má ve vážné hudbě přehled a že společně vlivem války začínají nový život. Našla bych k tomu i já sílu?

Brzy jsem se rozloučila a šla odpočívat v pokoji. Vítr se zatím utišil, mraky zmizely, prádlo uschlo a slunce se sklánělo k západu. Bouřka dorazila, ale jinam. Ten málomluvný chlapík měl pravdu. Ach jo. Večer mě honily výčitky svědomí: možná kvůli mně holky ten den ušly málo, možná se v přístřešku zbytečně mačkaly. Až před usnutím mi došlo, že vše dopadlo nejlépe, jak mohlo. Bouřka nedorazila, a tak bylo úplně jedno, zda holky odpočívaly nebo šly dál a přespaly třeba někde v háji zeleném. Neměla bych přeceňovat své dobře míněné rady. Nebo si je rovnou ušetřit. Dospělý svéprávný člověk snad i vyslechne dobře míněné rady, ale nakonec se stejně rozhodne podle svého. A to je dobře. Vlastně jsme se všichni potkali přesně tak, jak jsme měli. Že to ale byl zajímavý den!