Dáma na rozcestí – co tak s tím
Chtěla jsem vstávat se svítáním, to se úplně nepovedlo. Rychle jsem pobrala všechny věci a vyplížila se z přístřešku, abych nerušila ostatní. Venku medové světlo pomalu pohasínalo, ale nad kopci se objevila duha. Úžasná podívaná….
Úžasná podívaná to byla do chvíle, než mi došlo, že tam, kde je duha, tam také prší. Nebývám po ránu moc bystrá. Zabalila jsem si věci do batohu a jen jsem to dokončila, už na mě začaly padat první kapky. Zbaběle jsem se vrátila do útulny. Potichu, abych nevzbudila Aničku s Filipem, jsem do sebe soukala could soaking snídani a oknem sledovala sílící déšť. Aničku s Filipem jsem nevzbudila, vzbudily je cákance kapek ze střechy jejich hodně vzdušného přístřešku. Snášeli to s humorem, vodní skauti jsou dost nepromokaví.
Nakonec jsme se všichni sešli v nejteplejší části útulny. Ostatní snídali, já netrpělivě sledovala déšť. Okolo osmé by měl přestat. Okolo osmé pršelo už jen málo, rychle jsem se rozloučila a pospíchala do mlhy. Den je krátký, všechny kilometry jsem měla ještě před sebou. Vzala jsem to neznačenými cestami, pak na turistickou, k Meluzíně jsem už nezacházela. V mlze by stejně z vrcholku nic nebylo vidět. Pokračovala jsem po červené turistické značce na Klínovec.
První přestávku jsem si udělala už v luxusní útulně, kde se právě balily dvě holky středního věku. Udělaly si okruh Krušnými horami, končit mají v Jáchymově. Ten jsem jim dost záviděla. Pro mě je Jáchymov od hranic trochu daleko, ale k poznání historie Krušných hor se hodí náramně. Už zase jsem se zapovídala. Rozloučila jsem se a pokračovala k nedaleké studánce doplnit vodu. Ranní hygienu jsem zvládla ráno v útulně, ale voda mi docházela. Přefiltrovala jsem ji od mechanických nečistot a pokračovala dál, do drobného deště a mlhy.
Ani jsem si nebrala bundu. Stejně bych se zapotila při stoupání na Klínovec. Stoupání vedlo jen v posledním úseku po sjezdovce, nebylo to tak zlé. Mlha houstla a obalila vše drobnými kapkami. Na vrcholku vál ledový vítr silný tak, že mi sebral čepici. Dohonila jsem ji a uháněla schovat se do rozhledny. Bylo naštěstí otevřeno. Slušně jsem pozdravila a paní v pokladně se s nadějí v hlase zeptala, zda chci vstupenku. Úplně mi tím rozsvítila den. Venku mlha, vidět tak na tři metry, prodávat v tomhle počasí vstupenky na výhled z rozhledny chce hodně optimismu. Bohužel jsem ji zklamala, jen jsem si navlékla bundu a popřála jí hezký den.
Věž rozhledny patří k těm krásným, kamenným, co připomínají maják. Patříval k ní i velký hotel toho klasického horského typu, co má atmosféru. Roky už chátrá. Škoda ho.
O kousek níž jsem minula občerstvení Krásná vyhlídka. Bylo osm stupňů, pocitově tak tři, mlha, vítr. Krásná vyhlídka. Už jen ten název mě vykouzlil na tváři rohlík.
Mlha, vítr, i tak mě to bavilo. Pospíchala jsem do údolí, kde se schovával Boží Dar. Městečko zvyklé na turisty, říkala jsem si, že si tam si dám druhou snídani nebo časný oběd.
Bylo něco po desáté, restaurace ještě zavřené, o turisty tam nestáli.
Otevřeno měli jen v obchůdku a v kavárně. Tam jsem se ráda zastavila. Už jen pro to, že byla krásná, vyzdobená starými lyžemi, turistickými odznáčky a byla útulná. Dobila jsem trochu baterky-své i v mobilu, a pokračovala dál. Počasí se zatím vylepšilo.
Vzala jsem to podél Blatenského příkopu. Byla to delší a horší cesta, ale zajímavější. Blatenský příkop byl vybudovaný už v šestnáctém století a je tak asi o více než dvě století starší, než šumavský Schwarzenberský plavební kanál. Blatenský příkop odváděl vodu z Božídarského rašeliniště a říčky Černá a přiváděl ji až k Horní Blatné, kde ústil do Blatenského potoka. Voda sloužila k zásobování dolů a hutí i k dopravě dřeva. Dnes je kanál do značné míry opravený a zprovozněný. Cesta podél není nejrychlejší, ale za trochu zdržení mi stála.
Došla jsem na Ryžovnu, kde jsem neodolala další odbočce-k bývalému kostelu sv. Václava. Je odtud krásný výhled do krajiny. Sedla jsem si na lavičku a kochala se.
V roce 1930 bych tady viděla kvetoucí obec se 70 domy a téměř pěti stovkami obyvatel. Vznik obce sahá do 16 století. Bývala to hornická osada. Rýžoval se zde cín, později stříbro, kobalt nebo bizmut. Po vytěžení rud se obyvatelé živili zpracováním dřeva, chovem dobytka nebo se věnovali drobné výrobě (krajkářství, rukavičkářství…). Byli vyhlášení hudebníci. Ve třicátých letech tady žila jen hrstka českých státních zaměstnanců, zbytek obce tvořili občané německé národnosti. V roce 1938 byla obec přičleněna k Německé říši a čeští občané vyhnáni. Po druhé světové válce byli původní obyvatelé z větší části vysídleni a dosídlení obce se už nepodařilo. Stejně jako jinde v pohraničí. Zchátralé domy a nedaleký hřbitov byly srovnány se zemí, jako poslední šel k zemi v roce 1968 kostel. Ten bych měla za svými zády. Nyní je tam pomník postavený ze zbylých kamenů.
V dálce jsem před sebou viděla budovu bývalé školy, ve které je nyní pivovar a restaurace. Celkem jsem v okolí napočítala 7 domů, z toho dvě restaurace a jeden apartmánový dům, který pomalu zarůstal zelení. Ostatní domy také slouží k rekreaci. Sezona v létě je tady krátká, v zimě jsou i lepší místa, kam jet za lyžováním, davy turistů tady většinou nebývají. Územní plán města Boží dar, pod který Ryžovna spadá, počítal s dostavbou domů na místě těch původních. Možná to není špatná myšlenka. Aby to ale mělo smysl, museli by tam jejich majitelé trvale žít, platit daně a starat se o své okolí. Sílí tlaky na to, aby ten krásný kus země byl zastavěný apartmánovými domy. V místním referendu to zatím neprošlo, ale jednou? Kolik takových míst jsem už na cestě po hranicích republiky viděla?
Přestala jsem se kochat, hodila batoh na záda a pokračovala dál. Bylo pěkně, v dálce jsem viděla jen dvojici cyklistů, jinak nikde nikdo. Restaurace Salaš otevřená, pivovar Ryžovna zavřený, nevadilo mi to. Stejně pivo moc neocením. Šlo se krásně a svižně až na Blatenský vrch. Je to jedno z často navštěvovaných míst v Krušných horách. Lákadlem je rozhledna, kam jsem nešla, a nedaleké Vlčí jámy, kam jsem šla já i velká skupina německých turistů. Vlčí jámy vypadají jako propast mezi skalami, ale vznikly vlastně rukou člověka-tedy propadem cínových dolů. Měl by se tam držet i v létě led, ale poté, co jej před několika roky turisté vytěžili, je místo nepřístupné a na led si musíme počkat do zimy.
Hezky tam bylo, ale čekat na led až do zimy jsem nechtěla. Zvědavost mě táhla do míst, kam tolik turistů nemíří. Zajímalo mě, jak se žije v obci přímo na hranici-v Potůčkách. Takové pěkné jméno, tak proč se tam nepodívat?
Pěší cesta do Potůčků je opravdu hezká. Vine se lesem podél Kozího potoka, který skáče a bublá v úzkém korytě. Cesta jej po chvíli opustí, vyšplhá se do Hamerského vrchu a pak seběhne dolů, k železnici. Tam les končí a otevře se pohled na věž kostela Navštívení P. Marie. Z německé strany hranice se na ni dívá věž městského kostela v Johanngeorgenstadt. Dlouhá desetiletí je oddělovala Železná opona.
Bylo pozdní odpoledne, nechtěla jsem se moc zdržovat. Věděla jsem, že je tady hodně vietnamských obchůdků a restaurací, chtěla jsem doplnit vodu a snad i nějaké jídlo.
Přímo u hranice je celý komplex stánků, restaurací a budov. Je to vlastně malé město ve městě. V pozdním odpoledni němečtí zákazníci odcházeli. Procházela jsem areálem a říkala si, že taková polévka Phở by nebyla špatná. Ve dveřích jedné restaurace jsem viděla starší vietnamskou paní připravovat závitky. Na tabuli měli vypsaná jídla i s tou polévkou. Zeptala jsem se, zda ještě mají polévku. Česky paní nerozuměla. Tak německy. Také ne. Tak rukama. To už fungovalo. Prý nemají. Aha. Tak nic.
Nakonec jsem si prošla městečko, koupila vodu a pokračovala Potůčky proti proudu tentokrát Smolného potoka a o chvíli později Blatenského potoka. Potoků tam mají tedy dost. Na severním svahu mě čekala sjezdovka, kde často vydrží sníh až do pozdního jara. Teď sníh ještě nebyl, ale už připravovali areál na novou sezonu a já se vydala strání vzhůru směrem ke Hraniční hoře. Stoupání bylo výživné, pokračovala jsem po lesních cestách bez značení.
Blížil se podvečer, ale čas jsem měla dobrý. Zbývalo už jen sejít z Hraniční hory (960 mnm) k přístřešku Korce. Okolo něj byly vyskládané hromady dřeva připraveného na odvoz. Nikde ani noha, jen přístřešek chránil obrázek Sv. Františka. To je ten sympaťák, co kázal ptákům, kamarádil se s vlkem a napsal Píseň bratra Slunce. Pod jeho dohledem jsem si natáhla hamaku a připravila věci na spaní. Hamaku mi koupil můj muž jako náhradu té, kterou jsem předchozí rok vlastní hloupostí roztrhla. Ta nová už má úvazky, které se nepovolují, a spaní v ní je přímo luxusní. Při vzpomínce na manžela jsem mu hned zavolala a pak už byl čas na večeři, hygienu a spaní. Venku se setmělo a ochladilo.
Měla jsem za sebou jen něco přes 35 kilometrů, ale převýšení bylo vydatné, byla jsem ráda, že se v klidu vyspím.
Jen jsem usnula, probudil mě zvuk motoru. Přihnal se obří náklaďák a začal nakládat klády. Pomyslela jsem si: „dřevaři odváží dříví. Co už tak s tím“. Odjeli a já usnula. Uprostřed noci se vrátili znovu. Pomyslela jsem si: „jaký je vlastně rozdíl mezi dřevařem a zlodějem dřeva? Poznám to? Těžko. Co už tak s tím.“ Odjeli a já znovu usnula. Zvedl se vítr. Ochladilo se. Pak začal déšť bušit do střechy. Co už tak s tím…. Mohlo by být o dost hůř. Měla jsem střechu nad hlavou a ráno nemusím nic sušit. Krásně tam bylo.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – zářím
Do tmy jsem nevstávala. Kdepak. Rozsvítila jsem si! Vážila jsem si luxusního ubytování. Střecha nad hlavou, elektřina, dokonce i teplá snídaně se podávala.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – luxus
Vstávala jsem do tmy. Pět stupňů, vítr. Z vyhřátého spacáku se mi nechtělo. Nechtělo se mi ani do převlékání.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – energii neodmítám
Hromádka oblečení, hromádka vybavení, hromádka jídla. To už tady bylo, já vím. Přišel čas na druhý pokus.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – šlapky
Hromádka oblečení, hromádka vybavení, hromádka jídla. Někdy stačí málo. Jen čas chyběl. Od jara jsem marně hledala v kalendáři nějakých deset, dvanáct dnů volna, až začátkem prázdnin se to podařilo.
Blanka Veltrubská
Dáma na rozcestí – teorie okénka
Hrst gumových medvídků, brambůrky, bagetka, sáček kyselých žížalek, trocha Coly a na cestu další bagetka a banán. To občerstvení nemělo chybu! Hrst kyselých žížalek do pusy, zbytek do sáčku a kapes.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 vás může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Konec chlouby za miliardy: Zamíří nejdražší lokomotivy Českých drah do šrotu?
Měly představovat vrchol českého železničního strojírenství a stát se moderní oporou dálkové...
Zvonice, odkud estébáci sledovali ambasády, skrývá nečekané příběhy
Pozorovací stanoviště Státní bezpečnosti z doby totality se v Praze staly po 17. listopadu 1989...
Skauti chtějí Třebíčí listopadovou připomenout 17. listopad 1989
Třebíčští skauti připravují na 17. listopad akci Třebíč listopadová, která má osobitou formou...
Třeboňsko je z výšky hezčí než sever Francie, říká fotograf Jiří Jiroušek
Už 30 let Jiří Jiroušek létá na motorovém paraglidovém křídle nejen nad českou krajinou a fotí....
Listopadové události připomene ve Zlíně Koncert svobody i průvod studentů
Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva připomene ve Zlíně 17. listopadu...
Seniorka po napadení ve Dvoře Králové nad Labem zemřela v nemocnici
Třiasedmdesátiletá žena zemřela v nemocnici po pátečním napadení v jednom z domů ve Dvoře Králové...

Prodej stavebního pozemku 4431m2, obec Klatovy - Kydliny
Klatovy - Kydliny
4 200 000 Kč
- Počet článků 152
- Celková karma 13,71
- Průměrná čtenost 374x





























