Dáma na rozcestí-člověk nikdy neví

Za okny hučel vítr, ohýbal koruny smrků a plival cáry mlhy po krajině. Horská louka zhnědla podzimní mokrou trávou.

Pohled z okna mě nepotěšil. Předpověď počasí slibovala, že se v průběhu dne mlha rozpustí a bude slunečno. Zatím byla viditelnost tak na třicet metrů. Žádná sláva, ale také nic hrozného.

Se špatným počasím jsem počítala, bylo mi jasné, že na konci října může počasí v nadmořské výšce nad tisíc metrů vypadat i mnohem hůř.

Přespala jsem ve spacákovně chaty Jelenka a vyspala jsem se skvěle. Stačilo už jen zabalit batoh a sejít na snídani. Sešlo se nás tam jen pár. Jedna česká dvojice a hrstka turistů z Německa a Polska. Navzájem jsme si potvrzovali, že počasí by se opravdu mělo už jen lepšit. Za okny to ale nebylo vidět. Tedy vidět bylo čím dál méně, mlha houstla.

Nemělo smysl čekat, zda se předpověď počasí vyplní. Přes merino triko jsem hodila větru odolnou bundu, na to druhou, nepromokavou, do kapsy batohu dala nepromokavé kalhoty a nepromokavé pracovní rukavice. V průběhu cesty můžu oblečení kombinovat, jak dovolí prudké stoupání a počasí.

Vítr u chaty byl nepříjemný, ale nic dramatického. Stoupáním na Svorovou horu (1411 mnm) jsem se dost zahřála. Smrkové pásmo přešlo do klečového, krajina se otevřela, vítr se do mě opřel, ale jinak to byla vlastně docela hezká cesta bez davu turistů. Až ke konci stoupání mě předběhla mladá dvojice s lehkými batůžky. Chvilku jsem s nimi držela tempo a kryla se za nimi před větrem, ale nakonec byli pochopitelně mnohem rychlejší a zmizeli v houstnoucí mlze. Zabloudit jsem ale nemohla, čekala mě už jen cesta kolmo vzhůru na Sněžku.

Poryvy větru sílily, viditelnost se snížila tak na čtyři metry. Shodou okolností jsem šla jedinou cestou, kterou jsem zatím nikdy na Sněžku nestoupala. Bylo to ale jedno. V mlze stejně nebylo nic vidět. Kleč zmizela, větru už nic nebránilo opírat se do mě plnou silou, hřebenová pěšinka se připojila na širokou dlážděnou cestu vedoucí z polské strany.

Vichr byl už tak silný, že jsem měla co dělat, abych pomocí hůlek držela směr. Viditelnost se ještě zhoršila, když se přede mnou z mlhy vynořila stěna. Byla to zeď Poštovny a přiznávám, já ji v té mlze vůbec nepoznala. Byla jsem ráda, že jsem vůbec našla vchod. Uvnitř už seděla u čaje mladá dvojice, se kterou jsme se potkali, skupinka českých důchodců, a parta mladých Poláků.

Koupila jsem si čaj a až teď mi došlo, jak jsem za tu chvilku na vrcholu stačila vymrznout. Dali jsme se do řeči s čipernými důchodci, kteří vyjeli z Pece pod Sněžkou lanovkou na Růžovou horu a dál šli pěšky. Dole v Peci nebylo po nějakém větru ani památky. Teď čekali, až se počasí vylepší a se zájmem sledovali na tabuli rychlost větru, která v poryvech dosahovala okolo 120 km za hodinu, při teplotě vzduchu okolo tří stupňů.

Čekali jsme všichni, ale postupně přicházely z české i polské strany další skupinky a místa ubývalo. Řekla bych, že ten den Poštovna zachránila zdraví hodně lidem.

Zeptala jsem se chlapíka v okénku bufetu, jak to podle jeho zkušeností vidí s počasím. Jen pokrčil rameny a řekl: „To máte těžký, se Sněžkou člověk nikdy neví.“

Je to tak. Člověk nikdy neví. Čas letěl a já měla před sebou ještě hodně kilometrů. Nezbývalo než zkusit vyrazit na cestu. Oblékla jsem si nepromokavé kalhoty i rukavice, rozloučila se s důchodci a vyšla ven.

Hned u vchodu se do mě opřel poryv větru, ale celkem jsem to ustála. Stačila jsem si navléknout poutko hůlky na levou ruku a udělat pár kroků, když mě další poryv popohnal a připlácnul ke kamenné podezdívce protilehlé kapličky. Druhá hůlka mi vyletěla z ruky a vítr ji odnesl o několik metrů dál, kde se naštěstí zachytila o kámen. Ohnutá proti větru, s batohem na zádech jako hrbem staré čarodějnice jsem se o jedné hůlce došourala k té chybějící, sebrala ji a zamířila zpět do Poštovny. Když jsem vstoupila, měla jsem oči vykulené, zadek stažený a kolena rozklepaná. Musela jsem vypadat zajímavě. Důchodci mě přivítali zvesela. Prý s napětím sledovali, jak vítr zesílil, sotva jsem vyšla.

Pokračovali jsme v přerušené konverzaci a sledovali na tabuli rychlost větru. Důchodci mi radili návrat s nimi do Pece. Stejnou cestu měla i mladá česká dvojice. Určitě bych si s nimi užila dost zábavy, ale také bych se připravila o šanci na přechod hor po hranici. Přišlo mi rozumnější počkat, až vítr trochu poleví a zkusit sejít na polskou stranu. Tam se můžu v klidu rozhodnout, zda pokračovat v původním plánu a jít po hřebenech na polské straně, nebo sejít na Luční boudu a pokračovat na české straně, kam čas a počasí dovolí.

Rychlost větru se trochu snížila, stejně tak i poryvy. Poštovnu současně opouštěli čeští důchodci, mladá dvojice i polská mládež. S českou skupinkou jsem se rychle rozloučila a přidala se k polské skupince. Společně jsme čelili větru lépe, za chvíli jsme byli v závětří hory a tam už se dalo jít docela dobře. U Slezského domu na polské straně byl vítr snesitelný a viditelnost tak na třicet metrů. V protisměru přicházely skupinky turistů, bylo jasné, že cesta je bezpečná. Sundala jsem si nepromokavé pracovní rukavice, abych v cizině nebyla za podivína. Osvědčily se úměrně ceně, a na tu chvíli to stačilo. Dál už jsem si vzala jen lehké pletené a sundala nepromokavé oblečení. Byl čas si rozmyslet, jak dál.

Na cestách a snad i v životě je běžné, že se plány musí měnit podle okolností. Člověk prostě nikdy neví, jak se situace vyvine. Tentokrát se ale zdálo, že původní plán vyjde, počasí už horší nebude a mohu jít po hřebeni dál.

Jen o pár kilometrů dál bylo jasno. Tedy opravdu jasno. Vítr zůstal, ale mlha zmizela. Otevřel se mi výhled na ledovcové jezero Malý Stav a byla to velká krása. Přibylo polských turistů, ale žádné davy to nebyly.

Zastavila jsem se na kus řeči a fotografování s českou skupinkou. Dvě paní, dvě holčičky a dva pejskové. Probrali jsme společně počasí. Že prý se chystají na Sněžku. Představila jsem si, jak by tam ráno mohli pouštět pejsky na vodítku místo draků, ale raději jsem to z pusy nevypustila. Jen jsem popsala své zážitky. Ukázalo se, že jim to pomohlo v rozhodování. Jedna z holčiček si omylem vzala zimní boty místo turistických. Boty se po cestě rozpadly, a tak šla s botičkou, na které měla navlečenou roztomilou ponožku se srdíčky. Vypadalo to krásně, ale na výstup na Sněžku to nebylo. Rozloučili jsme se a já chtěla uhánět dál.

Počasí mi ale nabídlo takové pohledy, že jsem neodolala a neustále jsem se zastavovala na focení. Skalním výchozům Kopa nad Moreną (1390 mnm) oblečení do podzimních barev opravdu slušelo!

Výhled na druhé ledovcové jezero Velký Stav mi připomínal skandinávskou krajinu. Představovala jsem si, jak tudy ve čtvrtohorách cestoval ledovec, pak se s hrknutím zastavil, asi jako vlak při posunování, když zabrzdil o žulový masiv budoucích Krkonoš. Pomalu couval, a nakonec po něm zbyly jen hromady kamení, z nich vznikly moreny-hráze budoucích ledovcových jezer, ledovcové kary-prohlubně, a nakonec i obroušený jehlan Sněžky. Ve skutečnosti to trvalo miliony let a bylo to mnohem složitější, ale ta představa mě prostě baví.

Stoupala jsem k Poledním kamenům, fičel ostrý vítr, ale výhledy byly úžasné. Ohlédla jsem se ke Sněžce. Mraky husté jako krupicová kaše tekly přes její vrcholek a stékaly do údolí. Neuvěřitelné divadlo!

Ve stoupání pod Petrovou boudou jsem potkala tři polské kluky. Všechno na nich bylo velké: batohy, boty, postavy. Pro mě to bylo skvělé, schovala jsem u nich proti ostrému větru a stoupala s nimi. Jenže šli zoufale pomalu. Nezbylo, než je předejít. U Petrovy boudy jsem se zdržovat nechtěla, přiznávám, měla jsem raději tu starou chatu. Pamatuji, že tady stávaly dvě veliké budovy. Od devadesátých let se měnili majitelé, Petrovka chátrala, až přestala být užívána úplně. Dostalo se jí sice památkové ochrany, ale ani to ji nezachránilo. V roce 2011 vyhořela. Zmizela tak další z horských chat s více než dvousetletou historií. Pokud si dobře vzpomínám, psalo se o nešťastné náhodě, kdy požár vznikl hned na třech místech současně…

Pokračovala jsem na Dívčí kameny (1414 mnm) i Mužské kameny (1417mnm) už bez ochrany proti větru. Raději jsem se příliš nezastavovala, vichr byl opravdu vysilující. Žádné davy turistů proto také nechodily. Jen v útulně Pod Smělcem se ukrývala malá skupinka a ve stoupání mě míjela v opačném směru jiná.

Nouzová útulna Pod Smělcem byla také první z útulen, kde jsem viděla odpadky. Těžko říct, zda to mají na svědomí ti, kteří přespali, nebo krátkotrasí turisté. Útulnu viditelně užívají všichni. I pro mě bylo v tom větru bylo hodně lákavé, jít se na chvíli schovat.

Odpadky za útulnou mě od zastávky ale odradily, pokračovala jsem z Černého sedla stoupáním na Velký Šišák a konečně úbočím Vysokého Kola (1509 mnm) nad Sněžné Jámy.

Ledovcové jezírko hluboko v údolí mělo zamrzlou hladinu. Už za několik dní tady bude ležet sníh, který vydrží téměř až do léta dalšího roku.

Na holém vrcholku nad Sněžnými jamami (Vysoká Pláň 1497 mnm) byl vítr silný tak, že jsem na jejich okraj ani nešla, přestože před pádem do hloubky brání řetěz. I tak to tam bylo dost zajímavé. Jen pomocí hůlek se mi dařilo proti větru držet směr. Zato tam byli jen dva turisté, to se podaří málokdy.

Turisté brzy zmizeli na polské straně a já měla hřebenovku jen pro sebe. Cesta ve vrcholové partii byla skutečnou dálnicí. Využila jsem toho a přešla do klusu. Čas mě nehonil, jen jsem chtěla dopřát nohám změnu. Byla by škoda se po takové cestě neproběhnout!

Z výhledu od Tvarožníku se otevřel pohled na Schronisko Szrenica (Nová slezská bouda). Z české strany vypadá jako orlí hnízdo, které nezapře architekturu původních německých stavitelů. Jeho tvar je prý inspirovaný stavbou staré Petrovy boudy.

Ubytování jsem tam ale naštěstí zamluvené neměla, musela bych vyšlápnout do pořádného kopce. Místo toho jsem zamířila z kopce dolů, na Voseckou boudu. Před větrem mě kryla hustá kleč, slunce se chýlilo k západu a nabízelo úžasné výhledy na protilehlé hřebeny. Už dávno jsem neběžela, naopak, šla jsem pomaloučku a užívala si pohled na zapadající slunce.

Sledovala jsem, jak se slunce sklání k obzoru a říkala si, že člověk nikdy neví, jak se situace vyvine. Uplynulo jen pět hodin od chvíle, kdy mě vítr na Sněžce přišpendlil ke kamenům a mlha hrozila, že nenajdu cestu po hřebenech. Počítala jsem i s tím, uměla bych si poradit, ale byla jsem ráda, že vše vyšlo ještě lépe, než jsem si plánovala.

Došla jsem k Vosecké boudě. Docela jsem byla za celý den uchozená. Chytré hodinky mi naměřily sice jen 25,5 km, ale s převýšením víc než kilometr (1,293 km).

Pozdravila jsem se s panem provozním, ubytování jsem měla zamluvené ve spacákovně, bylo odpoledne, nemusela jsem nikam pospíchat. Byl čas odměnit se Voseckým gulášem a nealko pivem.

Vosecká bouda má pro mě velké kouzlo. Jako jedna z mála v Krkonoších nevyhořela a zůstala jí podoba od konce druhé světové války. Není tam zavedena elektřina, vyrábí se dieselagregátem. Elektronika se dá dobít jen v sále restaurace.

Pocucávala jsem zbytek piva, dobíjela baterky v mobilu i svoje a sledovala, jak přichází noví hosté. Všichni německy mluvící, perfektně vybaveni na podzimní počasí. Seděla jsem přímo proti dveřím, užívala si, že nemusím dělat nic, snad jen zažívat a tupě zírat. Bylo páteční odpoledne, chata se pomalu plnila.

Vstoupila německy mluvící rodina se dvěma dětmi a psem. Paní se mě zeptala, zda mluvím anglicky nebo německy. Raději jsem se přiznala jen k angličtině. Probraly jsme, zda se vaří a do kdy, kdy je snídaně a pak se paní dožadovala potvrzení, že má rezervované ubytování. To už jsem ji musela odkázat na pana provozního, který se zatím u baru královsky bavil. Nebohá turistka se mi omlouvala, ale já ji naprosto chápala. Mé tupé zírání si vyložila jako přísný pohled dozorného orgánu. Pochopila jsem, že je načase přestat strašit hosty. Mobil byl dobitý, posbírala jsem svých pět švestek a přesunula se do spacákovny, pak do sprchy a do peří.

Obrovský pokoj jsem měla jen pro sebe, venku se setmělo, ze sálu byly slyšet tlumené hlasy, které později vystřídala kytara. Tady se krásně usínalo. Že to ale byl ale další krásný den!