Dáma na rozcestí - bohatství

S trhnutím jsem se probudila. Do tmy ke mně doléhaly hlasy. Zdál se mi sen o mrtvé ženě ležící v rašeliništi.

Tmavé vlasy rozprostřené po hnědé trávě. Stejné vlasy, jako měla jedna z holek, se kterými jsem si předchozí večer povídala…

Chvilku trvalo, než mi došlo, kde jsem. Hlasy ke mně doléhaly ze sálu pode mnou. Přespala jsem na Jizerce v penzionu Stará pila. Sál ovládla parta cyklistů v nejlepších letech, vzpomínání na sportovní výkony z mládí jim vydrželo dlouho. U večeře jsem se potkala s dvojicí slovenských holek, které pracují v Praze a do Jizerských hor vyrazily na víkend. Penzion přetékal víkendovými turisty, končil krásný podzimní den. Spát jsem šla brzy, spánek mi přerušil snad hluk, snad sen. Možná nebylo nejchytřejší číst si před odjezdem do hor Knihu o Jizerských horách Miloslava Nevrlého. Četla jsem ji mnohokrát, neznám lepší knihu o našich horách. Místo, aby moje hlava udržela třeba geologii Jizerských hor, vydala zprávu o nálezu mrtvoly v rašeliništi Na Čihadle. Ve skutečnosti to byl tehdy muž, ale to není důležité. Podstatné bylo, že ráno jsem se chystala na okruh Jizerskými horami i na rašeliniště. Sen mě nepotěšil, hluk také. Co už tak s tím. To se na cestách stává. Strčila jsem si špunty do uší a spala dál.

Ráno jsem se u snídaně se slovenskými holkami potkala znovu. O snu jsem jim raději nepovídala, vyprávěly jsme si o cestování. Prý kam se chystám, až republiku obejdu. Odpověď je překvapila, mně také. Příště si raději nechám ten nápad pro sebe, stejně musí ještě uzrát. Rozloučila jsem se a vyšla do krásného podzimního rána. Slunce se právě vyhouplo nad Bukovec a ozářilo budovu staré školy. Nikde nebylo ani živáčka. Pro tyhle chvíle se vyplatí vstát brzy!

Vzala jsem to nejkratší cestou na Protrženou přehradu. Buky zářily na pozadí tmavých smrkových lesů, nohy se bořily do závěje zlatého listí. Přestože byl konec října, ani tady, na jednom z nejchladnějších míst v republice, ještě nemrzlo.

Scházela jsem do údolí, cestu jsem měla jen pro sebe. Až kousek od Protržené přehrady jsem potkala dva kluky s batohy. Na to, že přespali v útulně Krömerovy boudy, vypadali docela svěže. V sezoně tam funguje pivomat a přespání může být docela náročné. Teď bylo ale po sezoně, nápoje netekly a všude byl klid.

Příběh Protržené přehrady je docela dobře známý. Přehrada na Bílé Desné byla jedna ze soustavy vodních nádrží, které zadržují vodu na cestě z Jizerských hor. Napustili ji 1.června 1915, ale na rozdíl od ostatních nádrží v Jizerských horách měla sypanou hráz. O více než rok později, 18.září 1916, kdy ještě nebyla napuštěná na plný objem, si v odpoledních hodinách procházející lesníci všimli, že z hráze tryská proud vody. Obyvatele obcí pod přehradou se ještě podařilo varovat, ale ne všichni varování uposlechli, nebo stačili utéct. Voda prorvala hráz, po cestě s sebou brala kameny, stromy, kusy hráze. V prvním domě, který ji stál v cestě, byla pila. Voda strhla dům a dál nesla kmeny stromů z pily, kterými jako obřími projektily smetla další domy. Zemřelo 65 lidí, škody na majetku byly obrovské.

Příčin neštěstí bylo patrně více, zdá se, že zásadní byly chyby v projektu: chybně zvolená technologie sypané hráze, nedostatečné těsnění, chybné uložení odtokové štoly, a to vše v náročných geologických podmínkách.

Soudní procesy trvaly 17 let, za hlavní příčinu byla označena geologická porucha v takové hloubce, kde již nebyla povinnost provést průzkum.

Neštěstí dodnes připomíná jeden z nejpůsobivějších památníků, jaký jsem viděla: blok žulových kamenů, který voda odnesla desítky metrů pod hráz obepíná kovová páska se jmény mrtvých a rokem jejich narození: Hofer Regina 1842, Haba Hermine 1882…. Datum úmrtí chybí, je pro všechny společný- 18.9.1916.

Dodnes je v krajině vidět, kudy si voda našla cestu. Není to veselé místo.

Vyběhla jsem raději nejkratší cestou lesem vzhůru, na sluncem ozářenou cestu vedoucí na Mariánskohorské Boudy. Pěšinka se připojila na širokou lesní dálnici, okolo mne profrčel obří náklaďák se dřevem, u Mariánskohorských Bud se objevili první cyklisté, bylo po klidu.

Na mapách je tady vyznačený docela obyčejný křížek, z mapy Knihy o Jizerských horách Miloslava Nevrlého jsem si ale pamatovala, že se tady říká „U plechového Pánaboha“. Tomu říkám název!

V Jizerských horách jsou desítky pomníčků na památku životů zachráněných nebo ztracených. Jejich příběhy byly popsány v několika knihách, našli se lidé, kteří se o pomníčky starají. Jizerskohorské pomníčky se liší od jiných v pohraničí tím, že se podařilo zachránit i jejich příběhy. V hlavě se mi usadil například příběh se šťastným koncem o Bílé smrti, který připomíná nedávno opravený obrázek v Sedle Holubníku. Tři pánové v nejlepších letech se jednoho zimního odpoledne Léta Páně 1909 vydali se sáňkami do hor. Zastihl je hluboký sníh a tma. Jednomu došly síly, ostatní jej usadili na saně, obložili svými kabáty a vyrazili pro pomoc. Jako zázrakem se jim to podařilo. Pomníčků jsou desítky, příběhů také, jen nekončí většinou tak dobře.

Od Plechového Pánaboha jsem to vzala rovnou cestou k přírodní rezervaci Na Čihadle. Rovnou cestou bohužel doslova. Jizerské hory jsou od imisní a kůrovcové kalamity v osmdesátých letech potrhané stovkami panelových, asfaltových nebo zpevněných cest. Jako bych se vrátila v čase do doby, kdy jsem šla podél naší západní hranice. Stejné dlouhé průseky, jen tam je užívali i pohraničníci. Tady po nich dnes uhání v létě dřevaři a cyklisté, v zimě běžkaři. Bylo by mi lépe na neznačených cestách, ale tolik času jsem neměla.

Nuda, nuda, panely, asfalt, skok do lesa před cyklistou… Tak nějak to šlo až k rašeliništi Na Čihadle. Je to asi nejznámější a nejvíce navštěvované jizerskohorské rašeliniště. Vede k němu široká asfaltová magistrála,nedá se minout. Okolo je bezpečný povalový chodník, romantická fotografie se dá pořídit z vyhlídkové věže a úmrtí hrozí jen na infarkt, když se na vás v sezoně budou tlačit lidé. Mnoho jich tam naštěstí nebylo, jen malá skupinka cyklistů. V sezoně to bude jistě horší. Místo je to krásné, ale čihaři by tady klid na lapání ptáků už dávno neměli. Naštěstí pro ptáky zbyla ještě rašelinišťě, kam asfaltové cesty nevedou.

Otočila jsem se k rašeliništi zády a zamířila k rozcestí Na Knajpě. Asfaltovou magistrálou se proháněl ledový vítr, docela ráda jsem se před ním schovala v bufetu na rozcestí. Přehlédnout se nedal, už tam zastavil peloton cyklistů. Na chvíli jsem se ukryla s horkým čajem před větrem, když ale dorazil další kus pelotonu, prchla jsem před nimi na rašeliniště Velké klečové louky. Tam za mnou nemohli.

Po chvíli byla Štolpišská silnice volná, vylezla jsem z rašeliniště a zamířila k vrcholu Jizery (1122 mnm). Tady davy cyklistů nehrozily, skupinek pěších bylo i tak dost. V prudkém větru většina vylezla i na skalní vrchol. Nakonec i já, ale radost jsem z toho neměla. Uplynuly jen dva dny od chvíle, kdy mě vítr nesportovně fauloval na Sněžce. Ještě jsem mu to nezapomněla.

Skupinka turistů Jizeru brzy opustila a já toho využila, abych si v klidu mohla prohlédnout místa, která jsem znávala. Moc se na nich naštěstí nezměnilo, a snad i nezmění, tedy pokud už tam nikoho nenapadne rozdělávat oheň.

Schovala jsem se před větrem, jen tak seděla a užívala si paprsků podzimního slunce.

Vzpomněla jsem si na verš ve staré italštině:

Laudato sie, Misignore, cum tucte le tue creature

Spetialmente messer lo frate sole….

Od pěšinky se ozvaly hlasy dalších turistů, byl čas jít dál. Hezké to bylo. Jedna z těch chvil, pro které se vyplatí jít.

Bylo časné odpoledne, nic mě nehonilo. Sešla jsem na Smědavu a před větrem se ukryla v restauraci. Je obrovská, zrekonstruovaná, kouzlo starých časů je definitivně pryč. Má ale kouzlo skandinávké architektury, bylo plno a polévku měli skvělou.

Nikam jsem nespěchala, volnou chůzí jsem se vracela po Jizerské cestě zpět na Jizerku. Kruh se pomalu uzavíral. Měla jsem čas vzpomínat na časy minulé, kdy jsme přespávali v Hnojovém domě. Slunce se pomalu chýlilo k západu, ochladilo se, potřebovala jsem někde v závětří počkat na zlatou hodinku.

Naštěstí byl ještě otevřený kiosek u Promenádní cesty. Je to ten typ občerstvení, kde zaplatíte, kolik uznáte za vhodné. Ani jsem nevěřila, že v pozdním podzimním odpoledni bude otevřeno. Prý už naposled, pak až v zimě. U kávy jsme se zapovídali s partnerskou dvojicí mého věku. Bylo znát, jak moc mají Jizerské hory rádi. Rádi se sem vrací, mají je prochozené. Chápala jsem je, není těžké si Jizerské hory zamilovat. Ještě chvíli jsme si povídali o cestování, pak byla káva dopitá a naše cesty se rozešly.

Opustila jsem silnici a pokračovala pěšinou podél říčky Jizerky. Slunce zapadalo, víkendoví turisté opustili cesty a krajina se ztišila.

Ušla jsem za den jen 29 kilometrů po místech, které patří v Jizerských horách k nejznámějším. Nikde jsem neviděla žádné odpadky, auta turistů jen na záchytných parkovištích. Bylo na čase, abych se i já smířila s tím, že milovníků Jizerských hor přibylo a že se sem musí vejít.

Pro nás pěší zbylo i tak dost pěšin mimo hlavní trasy, zbyla i místa pro nouzové přespání. Pro volnou přírodu zbyla místa, kam cesty nevedou, nebo kam je vstup zakázaný. Nemusí se mi to líbit, ale lepší řešení neznám.

Procházela jsem podél Jizerky, okolní louky zlátly v podzimním slunci, Safírový potok tiše šuměl. Říkala jsem si, že safíry se v něm už dávno netěží, ale jeho cena je jiná. Spolu s rašeliništi, potoky, řekami a skalami je to úžasný, navzájem propojený systém. Na malé ploše Jizerských hor se tak ukrývá velké přírodní bohatství.

Není to ale bohatství, které se dá vytěžit, jako třeba safíry. Ostatně rýžování safírů nebo izeritů už se dávno nevyplácí. Mnohem víc se vyplatí rýžovat na ubytování. S každým novým hotelem, s každou další „investicí“ ale kousek krajiny a jejího bohatství ubyde.

Slunce zapadalo, ochladilo se, byl čas na návrat.