Dáma na rozcestí – blééé

Slunce se vynořilo nad velbloudími hrby kopců, po kterých jsem včera šla. Dole v údolí byla ještě mlha, tráva se třpytila rosou a zlatem slunečních paprsků.

Na fotografiích taková rána vypadají romanticky. Východ slunce, rosa, mlžný opar nad krajinou...

Z fotografií nepoznáte, jaké je to mít ruce zkřehlé ranním chladem, že plachta nad hamakou je plná rosy a pokud si nedáte pozor, bude mokrý i spacák a oblečení. Realita bývá zkrátka trochu jiná.

Večer jsem nechala lahve s vodou pod hamakou. Okolo uzávěru té menší, ve které mívám iontový nápoj, se obtočil obří slimák. Blééé. Z té už se nenapiju. Shodila jsem slimáka a lahev zastrčila do kapsy batohu. Až to půjde, vyhodím ji s dalšími odpadky.

Přešla mě chuť na snídani. Sbalila jsem si, zvládla hygienu a vyrazila do probouzejícího se rána.

Na rozcestí před Vernéřovicemi jsem se zastavila. Odpočívadlo se stolkem a lavičkou lákalo k občerstvení, jen bylo ještě mokré od rosy. Vyndala jsem krátkou zádovou karimatku z batohu, že si na ni sednu. Pod ní byl ukrytý další, placatý, hnědý slimák. To vážně nechcete vidět před snídaní, když k ní máte čokoládovou ovesnou kaši a kafe.

Zkrátka romantika má své meze a jsou chvíle, kdy je pokoj se sprchou a snídaní hodně lákavý. Jenže takové ubytování na cestách hrozně zdržuje a pro Skoty vyhnané ze Skotska pro lakotu to také není.

Zatímco jsem snídala, dala jsem sušit plachtu od hamaky. Napsala jsem i strážnému anděli Slávce, se kterou jsme se potkaly předchozí den, že jsem v pořádku a poděkovala za nabídku pomoci. Pak už jsem nad mapou vymýšlela, jak dál.

Prolézat Adršpašské nebo Teplické skály s batohem se mi nezdálo jako dobrý nápad. Potřebovala jsem ho odložit, ideálně tam, kde přespím. Jediné místo, kdy by mě ráno mohli ubytovat, byl kemp. Zvolila jsem kemp Kamenec v Teplicích nad Metují a zvolila jsem dobře.

Ani jsem tam nevolala, sezona ještě nebyla a stejně jsem šla okolo. Opravdu byla jedna chatka volná, zaplatila jsem, odložila batoh i odpadky a pokračovala už nalehko do Teplických skal.

Jejich centrální část si lze pohodlně projít – ideálně po zaplacení vstupného, ale to mě nelákalo. Od Bludných skal přes Broumovské stěny, Javoří hory až po Teplické skály jsem kamenů viděla víc než dost. V davu lidí jsem jít nechtěla, zvolila jsem vlastní prohlídkový okruh z Kamence přes Lokomotivu, Divokou rokli, napříč Bludištěm až na vrcholek Čápa (786 mnm) s rozhlednou.

Žádné velké dobrodružství to ale nebylo, cesta je značená zelenou turistickou značkou, jen je místy méně schůdná. Byla to taková velká přírodní tělocvična. Pěšinka se chvílemi ztrácela mezi kameny, občas bylo třeba přelézt spadlý strom nebo se vyhoupnout na skalku, a za celou dobu jsem potkala jen jednu dvojici turistů. Davy lidí se sem nehrnuly, a to bylo jen dobře, měla jsem klid na prohlídku skal.

Den se přehoupl do odpoledne. Honil mě hlad, zamířila jsem proto nejkratší cestou do Teplic nad Metují. Prošla jsem si je a po jídle a doplnění zásob jsem se vrátila do kempu. Po cestě jsem míjela docela pěkný Kostel Panny Marie Pomocné (z r. 1753) u kterého je podle informační tabulky poustevna. Bylo zavřeno, a tak jen odhaduji, že poustevník tam už nepoustevničí, nebo poustevničí a chce mít klid.

V kempu od rána přibylo lidí – studenti s učiteli, rodiny s dětmi nebo důchodci. Došla jsem si do bufetu na nealko pivo a kávu. Po chvíli přicházela paní ve věku mladé důchodkyně s batohem a turistickými holemi. Ubytovala se a dorazila také do bufetu. Seděla kousek ode mě, nedalo se neslyšet telefonát, kde popisovala, že obešla Adršpašské skály, protože se jí tam nechtělo jít s batohem.

To mě zaujalo, jen jsem si netroufala ji oslovit. Přeci nezačnu vyslýchat úplně cizí paní, že… Jenže zvědavost byla silnější, po delším čase a jednom malém pivu jsem si přeci jen troufla a dobře jsem udělala.

Paní se jmenuje Lenka, inspirovala se už před rokem Stezkou Českem a jen co vykročila do důchodu, začala si plnit sen obejít republiku. Jde trasu Stezky po částech, a právě na zítra má v plánu projít si Adršpašské a Teplické skály bez batohu. Je domluvená s kamarádem, že se svezou brzy ráno vláčkem z Teplic do Adršpachu, protože pěšky šla okolo už dnes. Kamarád je ornitolog a bude jí dělat průvodce. Přišlo mi to jako skvělé řešení.

Za vstup do Adršpašských skal se platí, bylo hezky, dalo se očekávat, že se tam nahrnou davy turistů. Motat se mezi skalami a turisty s batohem by byla hloupost. Přiznala jsem se, že to mám v plánu podobně, jen tam chci jít pěšky, odložit batoh, projít si okruh a pokračovat dál podél hranic.

Pak už jsme si dlouho povídaly o pěším cestování, o vybavení a zážitcích na cestách. Předaly jsme si na sebe kontakty – člověk nikdy neví, kdy se to bude hodit. Byla radost s ní posedět a vydrželo nám to dlouho. Blížil se ale večer, byl čas se rozloučit. Třeba se ještě zítra uvidíme.

Ušla jsem jen 19 kilometrů, ale druhý den mě čekala porce téměř dvojnásobná. Byl nejvyšší čas jít spát, ráno musím brzy vstávat! Usínalo se mi dobře. V chatičce jsem se útoků od zákeřných slimáků nemusela bát. Vycházející měsíc sliboval jasnou noc a krásný den.