Dáma na rozcestí – běžím tak rychle, jak můžu

Běžím úzkým údolím vzhůru ke kapličce, odkud je vidět na město i hory na obzoru. Vítr se do mě opře plnou silou a já s ním uháním po vrcholcích kopců, vracím se zpět do údolí.

Až tam mě zastihne sněhová vánice. Zima se ještě nevzdává.

Předchozí část cesty po hranicích republiky jsem končila v pozdním podzimu. Přešla jsem hřebeny Krkonoš a Jizerských hor, byl krásný podzim a já přesto spala všechny dny v pohodlí pod střechami horských chalup. Jindy by už dávno v horách mrzlo a snad i sněžilo. Přesto se mi zastesklo po spaní venku. Hned po návratu ale napadl první sníh, zima přicházela.

Na dlouhou dobu to byl sníh poslední. Na běžky jsme s manželem vyrazili jen jednou – aby vyzkoušel, jak se to bude líbit operovanému kolenu. Několik měsíců po operaci nešlo o velké výkony, ale za pokus to stálo. Za pořádným sněhem jsme vyjeli do Alp a ani tam ho nebylo mnoho. O to déle se zima táhla.

Tentokrát jsem už nenechala šatní skříň, aby mi zmenšovala oblečení. Chodila jsem pravidelně běhat, došlo i na cvičení. Přihlásila jsem se znovu na jarní padesátku v horách. Tedy pochod nebo běh v těch našich docela malých horách. Navíc je to padesátka nesoutěžní a časový limit je vlídný. Jako motivace mi to stačilo. Běh na deset kilometrů v pohodovém tempu se stal mým oblíbeným, dvojnásobek jsem běhávala tak jednou týdně, jako příjemný výlet. Běhala jsem asi tak rychle, jak jiní chodí – a bylo mi to jedno. Bavilo mě to moc. Dny se prodlužovaly a moje běhání také. Vážila jsem si toho, že můžu.

S jarem přišla jarní rýmička. Mívám ji na jaře běžně, nic zvláštního. Manžel ji získal také, vyležel ji a do týdne byl celkem zdravý. Já ji jeden den zkusila přeběhat a druhý den jsem jela na služební cestu. Výsledek se dostavil. Z rýmičky se vyklubala viróza, která mě skolila na tři týdny. Bylo po běhání, po kondici i po účasti. S těžkým srdcem jsem se odhlásila. Do schodů jsem se zadýchávala, zůstal mi kašel, o běhání jsem si mohla nechat jen zdát. Bylo mi to líto. Jako by mi někdo sebral hračku. Jako by ze světa okolo zmizely barvy.

Musela jsem si přiznat, že jsem si jen namlouvala, že je to padesátka nesoutěžní. Stejně jako jsem si to občas namlouvala při charitativních bězích. Jako motivace k pohybu to bylo skvělé, ale stejně jsem to dělala hlavně kvůli svému egu. Nechci překonávat jiné, jen sebe, ale trocha pýchy tam je.

Vzpomněla jsem si na jedno slovo, na které jsem už nějak zapomněla: „těším se“. Jako dítě jsem se těšila často. Na každé nové ráno, na každý den. Jako dospělá jsem se těšit zapomněla. Tak jsem se to začala znovu učit. Těšila jsem se i na krátké proběhnutí, na drobnosti. Do mého světa se postupně vrátily barvy.

Ve volném čase jsem si plánovala další pokračování cesty po hranicích republiky. Uvařila jsem si a usušila Šmakulády, nastudovala cestu. Domluvila jsem, kdo z rodiny pomůže manželovi s naším chlupatým čtyřnohým parťákem, který ve svých více než patnácti letech vyžaduje péči jako malé dítě. Ale drhlo to. Netušila jsem, kolik budu schopná ujít a času jsem měla málo. To se špatně plánuje. Stejně jsem se těšila. Raději jen tak akorát, abych to nezakřikla.

Po hranicích republiky půjdu sedmým rokem, z toho jsem se tři roky s batohem na zádech toulala Šumavou. Snažím se jít co nejblíž hranici, volím často cesty delší a méně schůdné, občas se s někým zapovídám, není divu, že se to protáhlo. Ale současně jdu asi s módou. Prý je moderní slow turism. Lidé nemusí pokaždé létat na opačný konec světa, aby viděli, že je tam tráva zelenější, hory vyšší a voda modřejší. Někdy stačí jen zabalit batoh, nazout botky a jít se projít po rodné hroudě. Někdy jsou důležité věci docela blízko.

Popularita pěší chůze roste od kovidového roku 2020 u nás i ve světě. Vznikají projekty nových pěších cest, počet lidí na těch stávajících roste. Podle mě je to dobře, zdravé je to pro lidi i ekonomiku. Jen mě neláká chodit tam, kde je lidí už moc. Volím si vlastní cesty po hranici republiky. V minulých letech jsem občas šla sama, jindy v dobré společnosti. Moc mě potěšilo, že kdo šel se mnou v minulosti, chce někdy znovu pokračovat. Musí být opravdu stateční, já bych občas sama se sebou nešla, když vidím své plány.

Právě pro to jsem tentokrát jsem věděla zcela jistě, že půjdu sama. Dovolené mám málo, času také, tušila jsem, že si cestu udělám zajímavou. Tak zajímavou, že jít s někým jiným, riskuji v lepším případě vzpouru posádky. V horším ubití turistickými hůlkami.

O svých cestách jsem před lety začala psát blog pro několik přátel a známých, kteří jít nemohou. Od té doby jsem dostala zprávy i od docela neznámých lidí, že je baví číst můj pěškopis. Přátelé mě upomínali, ať už zase jdu, ať mají co číst, že se na to těší. Emeritní pan dramaturg z České televize mi radil, ať napíšu knížku. Panečku, to potěšilo! Uvědomila jsem si, že z nevýhody se stala výhoda. Po hranicích republiky jdu dlouho, dalo mi to možnost zachytit tvář krajiny, do které se vepsala historie a osudy lidí v minulosti, ale i historie docela nedávná.

Vzpomínala jsem na cesty před koronavirovou epidemií i při ní. Na cestu po začátku války na Ukrajině, na vlnu imigrantů, na to, jak se mé cesty potkaly s jejich osudy, s konkrétními jmény i jejich příběhy. Kdybych si to tenkrát nenapsala, možná už by mi dávno splynuli s tisícovkou zpráv, které sledujeme od začátku války.

Koronavirová epidemie už dávno nebyla zajímavé téma. Virus zmutoval do podoby chřipkového viru. Moje rýmička mohla mít klidně původ u takového viru. Jen jsem ji neměla podcenit.

V mém okolí jako by se začala šířit jiná, mnohem méně nápadná epidemie. Před lety to nejprve postihlo kamarádku. Těžké deprese ji zavřely doma, trvalo měsíce, než se stav zlepšil a roky, než se naučila s nemocí žít. Pak se jako hrad z písku sesypala jiná kamarádka, o generaci starší, která byla pro všechny pevná jako skála. Těžká životní situace skálu rozdrolila na jemná zrnka písku. Postupně se mi se svými příběhy svěřily kamarádky a známé, do kterých bych to nikdy neřekla. Často to byly ty zdánlivě nejveselejší, nejpevnější. Jako by vypukla nová epidemie depresí, panických atak a dalších psychických nemocí. Nevyhnula se ani mladší generaci. Chytří mladí lidé, kteří nedokončili náročná studia nebo je dokončili, ale už nikdy se svému povolání nemohli věnovat.

Pomoc našli u odborníků, já je mohla jen vyslechnout. Neměla jsem žádnou „chytrou“ radu. Myslím, že to pro ně bude celoživotní boj. Nutně jsem si musela položit otázku, zda se to může stát i mně? A proč by nemělo?! Těžké životní situace nás v životě nutně musí potkat. Jak se bránit, aby před nimi hlava neutekla do nemoci? Nevím.

Možná mě tenkrát, když mě rozbolela záda, zachránilo, že jsem si vzala velký starý batoh, malé nové boty a šla se projít. Od té doby každý rok. Snad mě zachraňuje, že mám to štěstí a můžu občas pracovat na zahradě, běhat v lese, cvičit, být v kontaktu s přírodou. Snad tam někde jsou ty kořeny. Snad i záchranná síť rodiny, přátel, práce a koníčků. Snad „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Možná jen běžím tak rychle, jak můžu. Nevím. Ale jistotu, že se mi „epidemie“ vyhne, tu nemám.

Přišel čas si znovu sbalit batoh a vyjít.