Dáma na rozcestí – a vykousnutý kousek

Život začíná po padesátce nebo když chcípne pes a děti vyletí z hnízda. Náš pes zatím žije, děti  z hnízda tak docela  nevylétly, ale život se mi změnil.

Pořídila jsem si housera.  Toho, co sedí na zádech a dovolí vám chůzi jen v uctivém předklonu.   Když jsem ho vyhnala, zařadila jsem do programu větší porce chůze a po letech jsem se vrátila i k běhání.

Houser i rodina to sledovali s lehkým zájmem. Jednoho dne jsem si sbalila nové boty a starý batoh. Vyrazila jsem si na procházku napříč Šumavou. Sama. Manžel by neocenil moje nadšení pro o něco delší a méně schůdné zkratky. Ani jeho koleno by nespolupracovalo.

Vrátila jsem se za týden s puchýři, odřenými zády a nadšením. Cestu jsem si zopakovala o rok později v opačném směru a s odbočkou na vrchol Roklanu na německé straně Šumavy. Doprovázela mě kamarádka. S novými botami a starým batohem.  Po týdenním putování byla obohacena o puchýře na nohách, odřená ramena a intenzivní zážitky. Za rok jsme si putování  Šumavou  společně  zase zopakovaly.

Šumava toho nabízí tolik, že by nám nahradila i cesty za exotikou. Pokud bychom po tom toužily. Pláže plné lidí jsme viděly na Lipně. Palmy byly na Kvildě a klokani na Modravě.  Ale my po exotice netoužily. Většinou jsme chodily po cestách bez lidí. Bylo to pěkné, ale….

Bylo to pěkné, ale mě žene zvědavost. Zajímá mě, co je za dalším kopcem. Na Šumavě je hodně kopců, kde jsme s kamarádkou ještě nebyly. Jenže já byla zvědavá na ty další.

Už jsem byla zkušenější. V průběhu minulých let jsem si postupně odlehčila cestovní vybavení. Není ultralehké, jen lehké. Říkám si, že jsem moc stará na to, abych nosila těžké věci.  V průběhu roku jsem nachodila pár set kilometrů a naběhala více než tisíc kilometrů. Už vím, že ve svém věku bez problémů uběhnu půlmaraton. Vím také, že pokud půjdu sama, tak si z cesty udělám sportovní výkon. Přitom mnohem víc si užiji cestu s kamarádkou, kdy jdeme pomalejším tempem, ale o to víc toho vidíme. Věděla jsem, že s trochou pokory dojdeme přesně tam, kam máme.

Jednoho dne jsem tedy kamarádce zavolala a pozvala ji na víno. Správně tušila, že to nebude jen tak. Po vinárnách nechodím. Navíc jsem se do telefonu podezřele pochechtávala.

Koronavirus nám dovolil sejít se až před vánočními svátky.  Sešly jsem se  bez vína, kamarádka obohacená o zážitky s koronavirem.  Opatrně jsem  jí sdělila, že bych ráda šla z nejjižnějšího bodu České republiky dál. Třeba do Znojma. Na víno.  Šumava je takřka dokonalá, ale kvalitní vinice bych tam hledala těžko. Ty dodávají kouzlo zase Moravě. Kamarádka si povzdechla a souhlasila. Je to poklad.  Ostatně  po hranicích to není do Znojma zase tak daleko. Coby kamenem dohodil a zbytek došel pěšky.

Jednu z našich cest Šumavou jsme končily ve Vyšším Brodě. Bylo tedy logické další cestu začít právě tady. Pak pokračovat přes výběžek Šumavy, Novohradské hory, Vitorazsko, Českou Kanadu a Podyjím do Znojma. Všemi těmi místy už jsem v minulosti procházela nebo projížděla na kole. Ale nikdy jsem  tam nešla po hranicích. 

Podívala jsem se do mapy na  cesty, kudy jsem v minulých letech sama nebo s kamarádkou chodila.  Připomínalo to  cestu   lehce pomatené breberky, co ťapká mapou z Nové Pece podél  hranice do Železné Rudy, pak zase zpět s odbočkou  do Německa, pak k Lipnu, přes něj a do Vyššího Brodu.  

Podél  rakouských hranic  mi tam zbyl  takový vykousnutý kousek.  Z Nové  Pece  přes  Plechý, Smrčinu (Hochficht), k Lipnu,  pak  nahoru podél  hranic  do nejjižnějšího bodu republiky a zase do Vyššího Brodu.  Nic dramatického, takových devadesát kilometrů. Tak akorát na prodloužený víkend.

Měla jsem tři dny dovolené navíc, bylo léto,  horko, nebylo na co čekat.  Tušila jsem, že to bude výlet  ideální pro mne.  Měla jsem trochu pochyby o kamarádce. Horko a kopce jí nedělají dobře.

Přesto jsem ji zkusila nalákat na romantické svítání nad Plešným jezerem. Je rozumná, neskočila mi na to. Dobře ví, jak taková romantika u mne vypadá. Vstávat za tmy, bez snídaně uhánět hodinu do kopce, pak tři minuty východ slunce a zase z kopce a do kopce a z kopce…

Kamarádka se ptala,  jestli se nebojím chodit sama.  Já a bát se?!

Vždycky. Hrozně. Než vyjdu. Pak už je to čistá radost.

 Vyrazila jsem tedy sama. A byla to radost.  Většinou.