Dáma na rozcestí – a to nám to pěkně začíná

To ráno se moc nevydařilo. Lilo. Nabrala jsem zpoždění, ještě než jsem vyrazila.  Na nádraží jsem dorazila mokrá jako myš a pozdě. Na moje poměry.

Koupila jsem si jízdenku a vyhlížela kamarádku.  Do odjezdu vlaku zbývalo pět minut.  To bylo pozdě i na ni.  Konečně dorazila.  Vlak jsme stihly. Jen to od rána tak nějak drhlo. To to pěkně začíná….

Vlak uháněl na jih. Čekala nás trasa od Vyššího Brodu po Opatské stezce vzhůru, přes  Studánky do nejjižnějšího bodu České republiky. Pak dál podél  hranic, přes Horní a Dolní Dvořiště a  přespat někde mezi nimi.  Odhadem do 30ti kilometrů.  Další dny pak podél hranic na východ. Kam to půjde a jak to půjde. V ideálním případě do Znojma.

Ve vlaku jsme s kamarádkou probraly novinky.  Pořídila si nový lehký stan.  Pro dva.  Je moc hodná, nabídla mi ubytování v případě nouze.  Rozhodně jsem se nebránila.  Můj tarp  má hodně výhod, ale  teplo v něm není.  Klidně  se může stát, že v průběhu cesty  budu u kamarádky  prosit o ubytování.

Pořídila si i nové boty. V minulých letech si pokaždé  vyrobila puchýře  hned v prvních dnech cesty.  Tentokrát vsadila na opravdu  kvalitní značku. Chodila v nich týden po Šumavě.  Nic  nepodcenila. Tak uvidíme…

Přestávalo pršet. Ve vyšším Brodě bylo už jen zataženo. Tomu říkám klika!  Po cestě přes most kamarádka namířila turistickou hůlkou na hospůdku za řekou a  nekompromisně prohlásila: „ Tady se nasnídáme!“  Bylo brzy ráno, městečko spalo.  Námitky jsem si nechala pro sebe.  Zkušenost mě naučila v  těchto věcech kamarádce neodporovat.  Najde kavárnu i uprostřed lesa.

Městečko spalo, hospůdka  ne.  Patřila k vodáckému kempu a nabízela od rána možnost snídaně. Absolutní luxus! Tak takhle jsme naši cestu ještě nikdy nezačínaly.  

Po snídani s výhledem na řeku jsme nahodily batohy a vyrazily. Brzy bylo znát, že  se v posledním  roce  pomyslné nůžky naší kondice začaly rozevírat. Zatímco v  době koronavirové sezony  ona  poctivě onemocněla, já  chodila běhat.  Uběhla jsem si  jen tak pro radost půlmaraton.  Tak uvidíme, jak to půjde …

Cestu na Opatskou stezku  jsme znaly,  povídaly si, nedávaly pozor, takže jsme  pochopitelně minuly odbočku. Zašly jsme si  asi  půl kilometru krásnou  kaštanovou alejí.  Žádná tragédie. Vrátily jsme se a pokračovaly podél vody vzhůru.

Pak přes rozcestí, kde jsme před lety šly při přechodu Šumavy. Vyrážely jsme tenkrát ze Železné Rudy,  do Německa přes Roklany, zpět do Čech podél  hranic a dál okolo Lipna na Maria Rast am Stein   a do Vyššího Brodu. To byl i důvod, proč jsme tam nyní začaly.

Nepršelo, bylo dusno, obloha zatažená. Stoupaly jsme k Martínkovské  rotě.  Šla jsem kolem ní  nedávno. Pokaždé mě ale překvapí , jak se v krásné krajině mezi lesy a loukami  tak najednou objeví  obrovské, nevzhledné , šedé budovy za rezavým plotem.  Vypadá to  jako obří kravín. Bývalá vojenská rota patří na Šumavě k těm novějším. Příliš nová na zbourání, příliš velká a příliš daleko na rozumné využití. Před lety tam zkoušeli nadšenci provozovat muzeum  Železné opony.  Jen chyběli  návštěvníci.

Asfaltovou cestu do Studánek jsme znala. Až  na kopeček  nad městečkem je to pohoda.  Čím blíže do centra, tím hůře. Vietnamské obchody, plastoví  trpaslíci. Ani kostelíček a malý pivovar  dojem nezachrání. Uháněla bych pryč. Kamarádka ale hlásila, že potřebuje zkontrolovat nohy. Jako by se hlásil puchýř. V duchu jsem zaúpěla: “ Po osmi kilometrech?! To to pěkně začíná!“  Kamarádka si dokoupila náplast.  Má své zkušenosti.

Do nejjižnějšího bodu České republiky  je cesta jednoduchá,  zpátky mě to  ale stejnou trasou nelákalo.  Zvolila jsem  cestu podél hranic, ale na rakouské straně.

Kamarádky si povzdychla a souhlasila. Znala mé o něco delší zkratky.  Už měla také svůj  první, nový, velký puchýř. Věděla jsem, že nechce umřít v cizině. Čekalo na nás  jen pár  kilometrů po rakouské straně.  Nic zvláštního.

Nic zvláštního, pokud bych na jedné z křižovatek  místo na jih nešla  na sever.  Ale skoro za to nemůžu. Ono se to stalo tak nějak samo… Šly jsme krásnou  cestou podél rybníků a ta se rozdělovala  na cestu  vysypanou písem (stezka pro koně) a cestu asfaltovou.  Pochopitelně jsem zamířila na tu krásnou  koňskou stezku a do lesa. Šly jsme, povídaly si a najednou  jsme zjistily, že se od hranic vzdalujeme. Kamarádku to nepotěšilo.  Měla už několik puchýřů. Nepotěšilo ji  ani moje ujišťování, že to zase není tak velká zacházka a že uvidíme aspoň  o jednu hezkou vesničku navíc.

Zhluboka se povzdechla a vyrazila vpřed.

Pomyslela jsem si: "To to pěkně začíná!"